"Zvuk houslí ovlivňuje především výběr dřeva, provedení, síla desek a lak, ale ten není zase tak podstatný," říká obchodník se starými hudebními nástroji Jiří Hron.

Stradivari nebyl první, kdo stavil housle, ty již dříve stavěli němečtí a italští houslaři. Informace o stavbě houslí se předávali většinou písemnou či ústní cestou. Stradivari ale konstrukci houslí upravil.

"Stradivari snížil klenbu vrchní i spodní desky. Chtěl, aby byl tón houslí průraznější," pokračuje Hron.

I proto dnes stradivárky, jak se říká, utáhnou i koncertní síň, tedy mnohem větší místnost, než pro jakou původně vznikly.

"Je to dáno výběrem dřeva. Smrk v Tyrolsku, kde jsou podmínky pro růst stromů velice obtížné, měl velmi tvrdé dřevo a to tak dobře rezonovalo. Vypracováním síly desek docílil Stradivari toho, že se ve zvuku houslí snoubila síla s barvou. Housle tak přezněly orchestr nikoliv silou, ale harmonickými tóny," vysvětluje obchodník se starými vzácnými hudebními nástroji.

Houslové dřevo se plavilo v moři

Francouzsko-německý tým, který zkoumal houslové laky, zjistil, že Stradivari používal celkem běžné ingredience. V první vrstvě lněný nebo ořechový olej, v další olej a jedlovou, borovicovou nebo smrkovou pryskyřici, u nejstarších nástrojů s červeným pigmentem.

"Napouštění olejem se říkalo zagruntování dřeva, aby se lak nedostal do pórů dřeva a to takzvaně neosleplo. Lněný olej ve spojení s minerály, které dřevo obsahovalo, plnil tedy zásadní funkci. Na vrchní desku se používalo javorové dřevo, na spodní smrkové. Dřevo se plavilo, často i po moři, což mělo za následek právě velký obsah minerálů a tím i větší tvrdost dřeva. Získalo tak správné resonanční vlastnosti," podotýká Jiří Hron.

Za svůj život postavil Stradivari odhadem až 800 nástrojů. Na výrobu jedněch houslí mu tak někdy mohl stačit i jen měsíc či měsíc a půl.

Helena Berková, Jan Piroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít