Debaty s vozíčkáři mají varovat brněnské děti před nebezpečím úrazů
V Brně začala čtrnáctidenní akce, která má varovat hlavně děti před nebezpečím úrazů. Jedním z programů takzvaných Brněnských dnů bez úrazu jsou například besedy se samotnými vozíčkáři. Žákům základních škol mají názorně ukázat, jak může skončit jeden neopatrný skok do vody nebo rychlá jízda autem.
Přednášky o rizicích neopatrného jednání pořádané pořádá brněnským Paracentrem Fénix vede lékařka ze spinální jednotky Fakultní nemocnice Brno Lia Vašíčková.
„Nejsilnější část toho projektu je, že ti mladší klienti chodí s námi a řeknou svůj příběh. Dnes je s námi pan Jarek, který měl havárii jako spolujezdec. Z celého auta mladých, kde byly nějaké odřeniny a jedna zlomená ruka, on skončil na vozíku,“ říká lékařka.
„On je příkladem toho, jak lidé po spinálním traumatu nechtějí být pobírateli sociálních dávek. Studuje vysokou školu, je zaměstnancem Paracentra Fénix a současně je i klientem. Chtě nechtě, mně ty nohy chodí a bez ohledu na zkušenosti a praxi – to, co řeknu já a co řekne on, který na tom vozíku sedí, má diametrálně odlišnou hodnotu,“ vysvětluje Vašíčková.
„Dopadl jsem do pole s kukuřicí, mrholilo, auto zůstalo položené na boku vedle mě. Přišla přítelkyně, že mi teče krev z obličeje, tak jsem si sedl, nic jsem necítil, byl jsem v šoku, takže mě vůbec nic nebolelo,“ popisuje dnes 30letý Jaroslav Náhlík.
„Necítil jsem nohy a věděl jsem, že mám něco s obličejem. Byl jsem v šoku a nevěděl jsem, co bude dál. Bylo mi 17 let,“ vzpomíná.
„Po tom úrazu jsem se dostal do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kde jsem byl půl roku. Tam jsem se potkal s lidmi, kteří byli negativně naladěni. Například s motorkářem, který úplně zanevřel na zdravé lidi. Od toho jsem se odrazil. Řekl jsem si, že takhle smýšlet já určitě nebudu a zaměřil jsem se na to, abych se z toho dostal,“ vysvětluje.
Příběhy poslouchali žáci 8. třídy a téma je zaujalo – pozornost udrželi bez problému téměř tři hodiny. „Ten Jarek to má přece jenom o něco těžší a nechtěla bych se s tím potkat. Jsem šťastná, že tady ty lidi nás berou jako svoje přátele a ne jako že je odsuzujeme a chtěla, aby to i ostatní lidé brali tak, že oni jsou úplně stejní jako my, jenom mají nějakou potíž,“ hodnotí Michaela, jedna z účastnic besedy.
