V severních Čechách přibývá pracujících, kteří žijí v chudobě
Chudoba se v severních Čechách netýká už jen nezaměstnaných. Na ubytovnách žije čím dál víc pracujících bez reálné šance na to, že by si mohli pořídit vlastní bydlení. Podle sociálních pracovníků je čím dál víc chudých lidí i mezi takzvanou střední třídou. Jejich počet ale nedokáží přesně zmapovat. Za svou bídu se totiž tito lidé stydí a o pomoc požádají až ve skutečně neřešitelné situaci.
„Pracuji 12 až 16 hodin denně, uklízím. Manžel má jen sezónní práci, je zedník a přes zimu je to horší, musím pracovat a vydělávat peníze i za toho chlapa,“ popisuje svou situaci matka tří dětí Lucie Schejbalová z Děčína ještě před týdnem.
O finanční pomoc státu si požádat nechtěla, protože jí vadila nálepka člověka závislého na sociálních dávkách. Před několika dny ji ale hospitalizovali v nemocnici a čeká ji operace. Pro její rodinu to znamená 100procentní výpadek příjmů. „Došlo to do fáze, že o pomoc žádat budu,“ přiznává.
V severních Čechách přibývá pracujících, kteří žijí v bídě. Natáčela tam redaktorka Iva Zítková
Větší hrůzu než ze ztráty hrdosti má totiž z půjček a následné dluhové pasti. Příběhů, které byly dříve výjimečné, teď přibývá. Patří mezi ně i ten pětapadesátileté ženy, která si nepřála zveřejnit své jméno.
Přišla o dům poté, co se s bratrem nedohodli v dědickém řízení a později přišla i o práci na plný úvazek. Teď žije na novoborské ubytovně.
„Mám střední pedagogickou školu. Práci mám na poloviční úvazek. S mojí profesí, kdybych měla práci na plný úvazek, tak bych měla 15 či 16 tisíc, takhle mám 6 tisíc. A tím, že mám práci na poloviční úvazek, mi na bydlení nikdo nepůjčí. Proto jsme na ubytovně,“ vysvětluje.
Kolik je lidí, kteří pracují a přitom žijí v chudobě, nedokáží odhadnout ani terénní pracovníci. Jejich kapacita stačí jen na pomoc lidem, kteří je vyhledají. Pro ty, kdo jsou zvyklí se o sebe starat sami, je to velmi složitý krok.
„Představte si, že člověk má někam přijít a vyprávět svůj příběh, kolik bere peněz, co se děje doma, proč na to nemá. Cítí se pak většinou jako méněcenný, zoufalý, že se dostal do takové situace, protože většinou si tito lidé pomohli sami. Až když jsou opravdu v koutě, přijdou za námi,“ vysvětluje Tereza Hajdůová z Člověka v tísni, která pracuje v Ústeckých Předlicích.
„Nedokážu přesně říct, kolik těch lidí je. Ale může jich být spousta,“ dodává.
Jisté podle ní i dalších odborníků ze sociální oblasti jen to, že mzdy jsou v ústeckém kraji tak nízké, že chudý pracující člověk dávno není anomálií.
