Hod dlouhý 53 metrů a 69 centimetrů zajistil Olze Fikotové zlatou medaili v Melbourne a také slib od vedení československé výpravy, že když kvůli závodům nemohla na slavnostní zahájení, bude moci alespoň na zakončení her nést vlajku. Jenže vedení výpravy se nakonec více zaměřilo na to, aby se nemohla potkat se svým americkým přítelem, a tak se Fikotová pocty nedočkala a po svatbě s Haroldem Connollym z Československa odešla.

„Potom začali říkat, že jsem utekla, ‚ty jsi jela s Connollym na Havaj‘ a tak… Já nevím, mně se to dost dotklo,“ říkala bývalá atletka, když v roce 2008 přijela zpět do Prahy. Byla to teprve její druhá cesta do Česka od emigrace.

Kvůli odchodu musela v 50. letech zanechat studia medicíny na Karlově Univerzitě, ale u disku zůstala a nadále závodila za Spojené státy. Na olympijských hrách přidala 5. a 7. místo. Naposledy jela na Hry v Mnichově 1972, kde sice nepostoupila do finále, ale i tak si splnila velký sen nést vlajku i když nebyla československá.

„Já si toho hrozně vážím, protože to nebylo kvůli tomu, že by to někdo řekl, abych ji nesla, ale že jsem byla zvolená. Snad to bylo proto, že jsem se opravdu nikdy nevzdala myšlenky Coubertina a také snad té lidskosti staré československé výchovy,“ vypráví žena, která používá pouze jméno Olga Connolly.

Po konci kariéry pomáhala ve Spojených státech na univerzitě nováčkům a následně se z ní stala sociální pracovnice. „Z toho jsem se prostě učila více a více o Americe. Nakonec jsem se rozhodla, že to, co Amerika nejvíc potřebuje, je vzdělanost mezi mladými lidmi, kteří třeba nedokončili školu. Je jich hodně. A také tělesná výchova a fyzická zdatnost. Později jsem si taky uvědomila, že totéž je na druhém konci životní dráhy, že se lidé přes šedesát předčasně vzdávají svého zdraví a tak, protože mají nesprávnou životosprávu a nějak si myslí, že už na nich nezáleží,“ říká Olga Fikotová-Connollyová.

Martin Charvát Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít