Pracovní kariéru začínal jako kalič v kladenské Poldovce, ale úspěchy sbíral hlavně ve fotbale. Jan Suchopárek se během pár týdnů roku 1996 dostal se Slavií do semifinále Poháru UEFA, získal domácí titul a s národním týmem došel až do finále mistrovství Evropy. Nyní slaví 50. narozeniny.

Rozhovor Praha 12:20 23. září 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Toho, kdo si vybavuje z trávníků vyhlášeného bouřliváka, možná překvapí, jak sympaticky už přece jen prošedivělý pán vystupuje. Je nesmírně milý, ochotný, pozorný. Když zmíním děti, hned se zeptá, jak jsou staré, když zjistí, že jde o dvě dcery, zaskočí mě dotazem, jestli náhodou taky nejsem fotbalový trenér. Prosím? Ne, proč?

„Spousta úspěšných a slavných trenérů má dvě dcery. Brückner, Lavička, Šilhavý… A já na větší úspěchy ještě čekám,“ usměje se Jan Suchopárek.

S reprezentací do 19 let už jste ale také získal bronz z mistrovství Evropy, teď vedete tým do 18 let. Kteří vaši trenéři vás nejvíc inspirovali?
Inspirovali mě všichni. Protože zase u toho, který není vaším šálkem kávy, si řeknete: takhle já to nechci dělat. U toho, který se vám líbí, si řeknete, že takhle to budete dělat, ale zase se s ním nemusíte dostat do krizových situací, ze kterých se můžete poučit. Z každého jsem si vzal něco. A měl jsem štěstí, že jsem hrál pod skvělými trenéry.

Kdybyste měl přesto někoho vybrat…
Úplně geniální byla dvojice pana doktora Vengloše s Václavem Ježkem. Já byl úplně vyvalený z toho, co oni v té době (na začátku 90. let, pozn. red.) přinesli ještě společně s Jožkou Adamcem československému národnímu týmu. Jsou to pro mě fantastické vzpomínky, když jsme ve skvělé atmosféře v Košicích porazili Rumunsko 5:2.

Na co dalšího rád vzpomínáte?
Těch věcí je strašně moc. Po fotbalové stránce je to Anglie. To byl na mistrovství Evropy úplně neuvěřitelný měsíc, o jakém asi většina z nás jenom snila.

V čem bylo kouzlo tehdejšího týmu, který odjížděl na turnaj jako jeden z největších outsiderů a vracel se se stříbrem?
Odjížděli jsme spíš nabuzení, že jsme schopní překvapit. První zápas s Němci nás trochu poslal do kolen, ale pak se právě ukázala síla mužstva a charakter hráčů. My byli parta, která si šla kolikrát někam sednout, bavili jsme se o fotbale nebo i o jiných věcech.

Dělení na Spartu a Slavii

Kdysi a kdesi jsem četl, že než přišel k týmu trenér Dušan Uhrin, sedávali jste u stolů zvlášť slávisti a zvlášť sparťani, a on to změnil. Je to pravda?
Možná k tomu došlo. V Golden Ballu jsme si ale sedli vždycky, jak jsme chtěli. Ale neexistovalo dělení na slávisty a sparťany. Samozřejmě na popichování došlo, ale když jsme byli spolu, tak jsme si na Spartu a Slavii nikdy nehráli.

Co to je nebo byl Golden Ball?
To byla taková hezká restaurace po cestě k hotelu, ve kterém jsme na šampionátu bydleli. Občas jsme si prostě šli popovídat mimo hotel, to byl takový náš ventil. To bylo dobré.

Padlo tam i nějaké pivo, nebo jste striktně dodržovali disciplínu?
Tam měli Guiness, to snad ani není pivo, ne? Pivo je jen to naše.

Takže to byly sedánky jen o vodě?
Byly o… Nepodporuju nějakou konzumaci alkoholu, to ne, ale když si dáte jedno dvě piva, tak se trochu uvolníte, rozváže se vám jazyk a bavíte se o věcech, o kterých byste se normálně nebavili. Nebylo to jen o fotbale, ale i o věcech, které vás trápí i mimo hřiště. Zdravotní, vztahové… Myslím, že jsme si dokázali vzájemně pomoct. Patří to k soudržnosti a nejen tehdy u nás v Anglii, ale i v ostatních nejen fotbalových týmech a kolektivech.

V posledním utkání základní skupiny proti Rusku jste dal úvodní gól, pak jste vedli dokonce 2:0, ale v 86. minutě už to bylo 2:3 a měli jste jen pár minut na potřebné vyrovnání. Věřili jste ještě, že se vám to může povést proti soupeři, který byl v tu chvíli v euforii?
My věřili vždycky. Když český nároďák postoupil na Euro, tak většinou neodjížděl bez postupu ze skupiny. Pamatuji si, že jsem se po losu bavil s legendou československé kopané Sváťou Pluskalem, že máme těžkou skupinu, tak on mi říká:

Buď úplně v klidu, jakmile se dostane český tým na mistrovství Evropy, tak to zvládá. Budete druzí, řekl mi v prosinci 1995. Když jsme prohráli ve finále, tak jsem si na něj hned vzpomněl. Měl pravdu. Dokazuje to i, že lidi, kteří něco dokázali, byli vždycky takoví optimističtí. To byl i náš tým, i když byl výsledek nepříznivý. Povedlo se střídání. Branku dal Vláďa Šmicer, který byl čerstvě ženatý.

To ještě nebyl, velkolepou svatbu na Staroměstském náměstí měl až před finále.
Jo, nebyl. No tak myslel už na jiné věci. Zaplaťpánbůh za to. Tím spíš si zasloužil na tu svatbu pak odjet.

Před šampionátem jste vyhráli kvalifikační skupinu, uhráli čtyři body s největšími konkurenty Nizozemci i Nory, ale také se strhnul velký poprask kvůli tomu, že jste prohráli v Lucembursku. Čím to tehdy bylo?
Tam jsem v poslední minutě zaváhal a dostali jsme gól. Měli jsme snad 24 rohů, skvělé hlavičkáře a renomované střelce Tomáše Skuhravého s Radkem Drulákem, přesto se nám to nepovedlo. Navzdory tomuhle neúspěchu jsme nakonec dosáhli na historický úspěch českého fotbalu. I třeba díky zaváháním soupeřů. Ano, měli jsme i štěstí, ale to k fotbalu a životu patří. Přiklonili jsme si to štěstí na svoji stranu i tím naším charakterem a chováním.

1:49

Fotbalisté vzpomínají na stisk královniny ruky

Číst článek

Věříte, že to takhle funguje?
Věřím. Myslím si, že když se chováte slušně, tak vás to odmění. U naší party to nebylo žádné strojené, ale přirozené. Táhli jsme za jeden provaz a dodneška, když se sejdeme, tak je nám spolu dobře.

Všechny své největší fotbalové úspěchy jste stihl během pár týdnů roku 1996. Ještě před Eurem to byl se Slavií postup do semifinále Poháru UEFA a titul, na který klub čekal 49 let. Asi nikdo z hráčů ani fanoušků nezapomene na improvizované oslavy na benzinové pumpě, při kterých jste například šéfa Slavie Vladimíra Lešku vykoupali v louži…
My jsme jeli z Drnovic, kde jsme prohráli 0:3, takže nic veselého. Během našeho návratu domů se ale hrálo utkání Uherské Hradiště-Olomouc. Hradiště už sestupovalo, Olomouc nás jako jediná ještě mohla stíhat, takže byla jasným favoritem. Ale prohrála, takže bylo rozhodnuto, že jsme mistři.

Byli jsme si akorát něco kupovat na benzince, už jsme vyjížděli, ale v tu chvíli byl konec zápasu, takže jsme couvali a šli jsme dokoupit nějaké věci, o kterých jsme předtím ani neuvažovali, že bychom dokupovali. Ale kasu jsem vezl s sebou, takže to bylo bez problémů.

Jako pokladník jste byl připravený.
Musel jsem být připravený na všechny varianty.

Ve Slavii jste zažil éru čechoamerického mecenáše Borise Korbela, který do ní napumpoval spoustu peněz, vytáhl ji zpátky do ligové špičky, nicméně za celá 90. léta slávisté získali jediný titul. Není to málo?
Je. Peníze vám samozřejmě poskytnou možnost koupit ty nejlepší hráče. A my měli opravdu nadstandardní borce. Ale ti vám ne vždycky vytvoří tak silný tým, abyste uspěl. V kontextu toho, kolik peněz se tehdy do toho dalo, je třeba říct, že se úspěch nedostavil.

2:17

Eden uvidí odvetu za Euro 1996, fotbaloví veteráni se utkají s Němci

Číst článek

Řekl bych, že nám to pomohlo získat lepší povědomí u fanoušků. Předtím jsme hráli nějaké osmé desáté místo a najednou jsme byli schopni vyprodat stadion na Bohemce, kde jsme byli v azylu. Na každém zápase bylo kolem 15 tisíc fanoušků, kteří vytvořili špičkovou atmosféru.

Nakonec přišli i mladí kluci, které trenér Jarabinský zakomponoval, a nakonec se z nich staly hvězdy. Kdyby tam byl třeba jiný trenér, tak by tohle neudělal: když se nám nedařilo, tak i některé špičkové hráče dal stranou a postavil to na mladých. Ti pak v dalším období pomohli k titulu.

‚Psychopárek‘

K němu jste měli nakročeno několikrát, třeba na jaře 1995, kdy ale přišel další ze známých okamžiků vaší kariéry, i když asi ten nejsmutnější: při derby jste za nesportovní chování dostal během pár sekund dvě žluté karty, v poslední minutě rozhodl Pavel Nedvěd o vítězství Sparty, která vám nakonec titul znovu vzala.
To jsem nechci říct obrečel, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Jako jeden z klíčových hráčů jsem selhal, neudržel jsem nervy na uzdě. Jsem přesvědčen, že tohle rozhodlo o tom, že nás Sparta nakonec přeskočila.

Tak vznikla vaše přezdívka Psychopárek?
To vymysleli sparťani. Řvali Psychopárek, Psychopárek, Jan, Jan. Zase komu se poštěstí, že ho takhle vykřičí u sparťanského kotle?

A připouštíte, že jste se na hřišti někdy choval jako „psycho“?
Já jsem nikdy nebyl hráč, který skrýval emoce. Dokázal jsem přitvrdit, ale dokázal jsem se i zaradovat. Myslím, že mí spoluhráči by uměli uvést několik případů, kdy jsem po někom vyjel i v tréninku. Ale když se sešlo ze hřiště, tak tohle všechno šlo stranou. V životě jsem udělal desítky nebo možná i stovky chyb, ale snažil jsem se z toho vždycky poučit. Nevím, jestli se mi to vždycky povedlo. Asi ne. Určitě ne. Za některé věci jsem se musel i omlouvat. Hodněkrát mi pomohla rodina.

2:00

‚Koncept zůstává a jede dál.‘ Projekt regionálních fotbalových akademií pokračuje i po odchodu Prokeše

Číst článek

Povídejte.
Tehdy, jak jsem dostal tu červenou v derby, tak se mi v tom období narodila holka. To mě dostalo ze splínu, z toho, že jsem si říkal, že jsem blbej a k ničemu. Pak si to člověk přehodnotí a zjistí, že jsou v životě důležitější věci než fotbal. Nejvíc mě tohle ale pak naučila Francie, tam vám rovnou řeknou, že nesmíte brát fotbal tak vážně. Něco na tom je.

Musel jste se vyrovnat i s dalšími překážkami, že?
Třeba jsem byl těžce zraněný v období, kdy můj klub v Německu zkrachoval. Ocitl jsem se bez práce, na což jsem nebyl připravený, ale zvládlo se to. Když jsem byl v zahraničí, tak byla i matka těžce nemocná, i tohle se řešilo. Několikrát jsme se stěhovali, to pro manželku a děti to nebyly lehké chvíle, kdy si museli zvykat na odlišný způsob života. Nakonec ten život, který spolu prožíváme, je doufám celkem spokojený.

Jste spokojený i s kariérou, jakou jste zažil?
Ano, jsem pyšný nejen na období ve Slavii a v reprezentaci, ale třeba i v Dukle. Jsem rád, že jsem tohle mohl prožít. Co se týče nějakých schopností a dovedností, které jsem měl, určitě jsem nepatřil k nejlepším.

Pokud jde o fyzickou kondici, rychlost, tak dneska už bych fotbal hrál na úplně jiné úrovni než tenkrát. Měl jsem kliku. Tehdejší styl fotbalu mi umožnil, že jsem mohl vyniknout a hrát za nároďák, dneska už by to takové nebylo. I jako trenér vidím, že bez dobrého pohybu, rychlosti, akceleraci, dynamiky máte minimální šanci se v top fotbale prosadit.

Kam byste to chtěl dotáhnout jako trenér?
Chtěl bych to dotáhnout tak, abych když přijdu k mužstvu, aby hráči cítili, že je radost v tom týmu být. Je skvělé, když se můžete spolehnout jeden na druhého. Porážky vždycky přijdou, ale o to hezčí je, když se vám něco povede. A to není jen věcí hráčů, ale i realizačního týmu a všech lidí, kteří se kolem motají. Proto jsem ten fotbal hrál nebo ještě hraju a proto ho dělám jako trenér. 

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít