Do studia Radiožurnálu Sport zavítal čerstvý vítěz Evropské Konferenční ligy a opora West Hamu United Tomáš Souček. Odchovanec pražské Slavie zavzpomínal na své fotbalové začátky v Havlíčkově Brodě, promluvil ale také o miliardových částkách, které kluby platí za přestupy hráčů a prozradil, proč je rodinný život lepší v Česku než v Anglii.

Praha 7:21 16. července 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Tomáši, jak často se ještě potýkáš s otázkami na tvé začátky s fotbalem?
Strašně rád na to vzpomínám a taky na kamarády. Bylo to víc o tom, než o fotbale, protože jsem miloval fotbal a balon, ale bylo to spíš o tom být v partě. Do teď mám z mládí hodně kamarádů, začínal jsem na Vysočině a rád jezdím tam, kde je i stadionek, kde jsem začínal. S rodiči se o tom často bavíme.

Kdy naposledy sis tam byl zakopat?
Už je to chvíli, ale vždycky, když tam v létě jedu, tak jdu kluky podpořit a podívat se, jak hrajou. Byl tam i jeden kemp rok zpátky, to jsem si tam šel kopnout i s malýma klukama, ti to mají rádi.

Narodil ses v Havlíčkově Brodě, ale jsi odchovanec pražské Slavie. Kudy vedla ta cesta?
V 10 letech jsem měl jeden fotbalový kemp a tam si mě vyhlídl slávistický trenér. Když kemp skončil, tak se o tom bavil se mnou a s rodiči, jestli bychom nechtěli Slavii zkusit. Byla to příležitost, ale bylo to taky hodně náročné, protože od 10 let až do střední školy to bylo ježdění tam a zpátky. Zvolili jsme si ale takovou cestu a šli jsme do toho.

Dokážeš u desetiletého kluka poznat nadstandardní schopnosti?
Ty rozdíly jsou vidět, ale zároveň je to hodně složité. Někdo je v 10 letech jednou tak lepší, než ten druhý, ale v 15 letech to zase může být opačně. Skauti i agenti chtějí po desetiletých klucích, aby s nimi zůstali až do dospělosti. Já byl v Havlíčkově Brodě jeden z lepších, vynikal jsem, ale přišel jsem do Slavie a tam jsem ve 12 letech seděl na lavičce, hrál jen třeba 15 minut a pomalu se nedostal do sestavy. Vydržel jsem čtyři roky, pak se to zlomilo a zase to byly nejlepší chvíle.

Je pro tebe Slavia srdcová záležitost?
Určitě, je to pro mě nejlepší tým v Česku. Jsem odchovanec, jsem s ní spojený, že jsem tam vyrostl jak mládežnicky, začal jsem tam dospělý fotbal, získal tituly a poháry a nakonec přestoupil i do zahraničí. Budu na Slavii vzpomínat celý život a doufám, že to to není poslední krok ve Slavii, co jsem byl.

2:15

Pohádka, budu na to vzpomínat celý život, říká Souček po největším zápase své kariéry

Číst článek

Vidíš to černobíle, že jsou buď fanoušci Slavie, a nebo Sparty?
Na hřišti určitě, tak to má být. Já jsem ale rád, že tím žije celé Česko a je jedno, jestli to jsou Čechy, Morava nebo Slezsko, tak samozřejmě fandí svému lokálnímu týmu, ale fandí i Spartě nebo Slavii. K fotbalu ty popichy mezi sebou patří, já to taky dělám s kamarádama, že když se daří Slavii, tak se směju klukům ze Sparty a když teď Sparta vyhrála titul, tak se zase smáli mně. Patří to ke sportu a nakonec jsme rádi, že máme jeden druhého, protože ta rivalita, to je to nejlepší.

Jaký to byl pocit dostat se do pozice nejdražšího prodaného hráče z Česka?
Je to něco neuvěřitelného, ta suma byla astronomická. Bavil jsem se o tom s rodinou a s kamarády a prakticky jsme se tomu začali smát, protože ta suma je opravdu veliká. Zároveň to ale bylo něco, s čím jsem šel do klubu, že když někdo utratil takové peníze, tak chtěl vidět výsledky a rychle. Musel jsem se hned zapojit.

Jak moc to hráč pocítí, když je od něj takové očekávání?
Cítí to hodně. Když jsem přišel do West Hamu, tak mi lidi úplně nevěřili, protože dají na to, odkud hráč přijde. Přišel hráč z Česka a Čechů v Anglii moc nebylo, tak mi moc lidí nevěřilo, když koukali na tu sumu. O to větší to ale pro mě byla motivace dokázat jim, že se mýlili. Přišel jsem, bojovali jsme o záchranu a jsem rád, že se to se povedlo.

Peníze šly Slavii, ty máš smlouvu ale vyjednanou jinak...
Ano, je to pravda. Jsem rád, že mě Slavia vychovala a šly peníze jim, protože z toho mohli něco dát mládeži, A-týmu a nakonec šlo i 10 procent do Havlíčkova Brodu, což pro ně byla taky velká suma.

Proč jsou hráči v Premier League tak drazí? Je to tím, že je to největší liga na světě?
Anglie je po celém světě. Když se bavíme o jiných zemích, tak jsou populární v jejich zemích, ale my máme největší klientelu, ať už je to Amerika, Asie, Austrálie. Jezdíme na soustředění po celém světě, abychom jim prokázali, že jsme rádi, že nás sledují. Je to hodně o reklamách, zároveň ty přestupy jsou největší, protože chtějí ty největší hráče a mají ty největší možnosti hráče kupovat.

Declan Rice odešel z tvého klubu za tři miliardy korun. Má opravdu takovou hodnotu?
Těžko říct, ještě to není oficiální, že odešel, ale je to otázka dní (přestup Declana Rice do Arsenalu byl oficiálně potvrzen 15. července - pozn. red.) Přeji mu jen to nejlepší, protože když jsem přišel, začali jsme spolu hrát a poznali jsme se jak hráčsky, tak lidsky a víme o sobě všechno. Kvalita je u něj obrovská, asi měl dobrého spoluhráče vedle sebe, že mu cena tak vyrostla. Určitě si to ale zaslouží, myslím, že je to budoucí kapitán anglické reprezentace a proto ta cena je tak velká. Angličani to tak mají, váží si svých hráčů, a proto jsou ty ceny větší než ostatní. Ať se v Arsenalu ukáže, já mu přeji to nejlepší.

Přijde ti správné, že tam tečou takové peníze?
Je to složité. Hodně lidí řekne, že peníze by měly jít jinam, ale na druhou stranu, když ty peníze nepůjdou za hráče, tak půjdou přímo majitelům, protože se prodávají lístky, vyprodávají se stadiony, je tam hodně sponzoringu. Je to jedno s druhým, že jsou ty peníze tak veliké a musí se za něco utratit, než aby zbyly. Ten sponzoring je tak velký, že pak mohou utrácet za hráče.

Po přestupu jsi měl hned úžasnou sezonu a dokonce ses dostal do nominace na hráče sezony Premier League. Jaké to bylo, ten vstup do klubu?
Moc lidí mi nevěřilo a ze začátku to bylo těžké, tak jsem si říkal, když mi nevěří, není co ztratit a že do toho půjdu naplno. Říkal jsem si, ať mi věří nejdříve hráči, trenér a pak přijdou i fanoušci. Podařil se obrovský úspěch, první půlrok hostování jsme se zachránili, vstřelil jsem deset gólů a udělali jsme skoro historický úspěch na šestém místě. Byla to pro mě obrovská pocta být mezi nejlepšími hráči Premier League. Dostal jsem i ocenění hráče sezony West Hamu, jak od kluků z kabiny, tak od fanoušků. Už jsem pak cítil i z fanoušků, že to je ten hráč, kterého jsme potřebovali a i díky němu jsme tam, kde jsme. To se poslouchalo krásně a dalo mi to motivaci do dalších let.

Manchester United má první letní posilu. Z Chelsea přichází za 55 milionů liber fotbalista Mount

Číst článek

Co je nejtěžší, když vstoupíš nejen do nového klubu, ale i do nové ligy? Na co se musíš nejvíc adaptovat?
Poprvé jsem přišel do cizí země, takže jazyk byl složitý. Angličtinu jsem měl na základní úrovni, tak jsem hodně trénoval v šatně a teď už je to asi dostatečné. Přišel jsem na konci ledna a za měsíc a půl přišel covid, takže jsme byli měsíc zavření doma a ani jsme se nemohli sejít. Na jednu stranu to bylo nešťastné, na druhou stranu jsem se mohl víc sžít s týmem, piloval jsem angličtinu. Ten rok byl hodně složitý jak fotbalově, tak životně. Nejtěžší je sehrát se s klukama, dostat se do základní sestavy a být tam, protože když už člověk hraje, fanoušci ho vezmou, fandí mu. Nejtěžší je ukázat to v šatně.

Jak velký je rozdíl v péči o hráče v Česku a v Anglii?
Měl jsem tu výhodu, že jsem šel ze Slavie. Rozdíl je ale obrovský. Co se týče fotbalového hřiště, tak tady jsme měli jedno hřiště celý rok a v zimě už to bylo složité si na něm přihrát, nebylo vůbec rovné. Tady v Anglii máme čtyři, pět hřišť pro sebe a střídáme je během tréninku. Kropí nám to, hřiště je připravené jako na zápasy, to je obrovský rozdíl. Všude je třikrát více lidí, ať už jde o fyzioterapeuty, trenéry. Fanouškovská základna je taky větší, ale na hřišti je pak typ tréninků dost podobný.

Po té první povedené sezoně pak přišel malinko úpadek. Bylo to tím, že se na tebe soupeři více zaměřili?
Myslím, že ze začátku si na mě opravdu dávali víc pozor. Když jsem tam přišel, tak jsem měl hodně volna, byl jsem nový hráč, tak si spíš hlídali ty, které znali, a já měl víc prostoru v soupeřově vápně. Pak jsem dal jeden, dva góly a další přibývaly, a už jsem slyšel i od protihráčů, aby si mě hlídali. Sice to pro mě byla čest, že mi to říkali nejlepší hráči, ale bylo mnohem těžší se prosadit. Snažil jsem se pořád dávat góly, ale chtěl jsem naplno dělat i jinou práci, kterou jsem měl zapotřebí.

Jak velké to bylo lákadlo, když jsi zjistil, že můžete hrát finále Konferenční ligy na stadionu v Edenu?
Bylo to obrovské lákadlo, protože jsem se to dozvěděl rok předtím, když jsme byli rádi, že jsme tam postoupili a pak se dozvěděli, že se hraje v Česku. Bylo to obrovské. Kluci se ze začátku ptali, co je to za soutěž, jaká je, protože hlavní je anglická liga a jestli do toho půjdeme naplno. Já od začátku říkal,  do toho naplno, je to speciální a navíc je to u mě doma. Postupem času, jak jsme šli to soutěží, tak říkali, ať to jdeme vyhrát. Když jsme byli v semifinále, byl jsem hodně nervózní, abychom se dostali do finále do Prahy. Když se to zvládlo a pak se zvládlo i finále, tak to byla obrovská euforie, že jsem byl v domácí kabině a bavil jsem se tam s kustodem, jestli půjdu na své místo, které jsem už znal. Vyhráli jsme, měl jsem na hřišti rodinu, fanoušci byli skvělí a bylo i vidět, co to pro ně znamená. Jen pět tisíc fanoušků mělo vstupenky a přiletělo jich asi 20 tisíc, takže Praha byla plná. Druhý den jsme byli v Londýně a přišlo nám na otevřený autobus asi 100 tisíc fanoušků. Byl to asi nejlepší fanouškovský zážitek, takže se to povedlo náramně.

Policie po finále Konferenční ligy zadržela 23 fanoušků, tři z nich zůstávají stále za mřížemi

Číst článek

Takže i kluci z týmu uznali, že to stálo za tu snahu?
Jo, to jo. Hned řekli, že je to velká trofej, ale loni vyhrál Konferenční ligu AS Řím, teď West Ham a už se z toho dělá velká soutěž srovnatelná s Evropskou ligou, takže do toho teď všichni půjdou naplno. Jsme rádi, že jsme zase postoupili do Evropy na příští rok, takže zase půjdeme co nejdál.

Pomohl ti ve finále fakt, že jsi hrál na domácím stadionu?
Hřiště je stejné, balon je stejný, ale to pohodlí, že se cítím jako doma. Už v šatně mám vzpomínky, jako kdybych šel k sousedům na návštěvu anebo byl na večeři doma. Je to takový pocit, že stůl nebo jídlo je takové, jaké si přichystáme, ale pohodlí domova je něco jiného. Už den předtím jsem se tam byl podívat, tak jsem se cítil doma a těšil se na zápas o to víc. Byl jsem hodně sebevědomý.

Jak by si porovnal fanouškovskou základnu v Česku a v Anglii?
Je jiná, protože v Česku třeba na Slavii zpívají celý zápas, mají chorea, takže je fakt hodně dobrá. Ve West Hamu je jiná v tom, že opravdu milují fotbal, milují sledovat zápas, nepotřebují tolik zpívat, mají hymnu na začátku, a nebo když jsou šance, ale jinak to není tak hlasité, i když je tam třeba 60 tisíc fanoušků. Když jedeme autobusem, vidíme malé kluky a holky, dědečky s babičkama, jak jdou na zápas a je vidět, že chodí pořád a mají to jako tradici jednou za 14 dní na domácí zápas přijít. Je vidět, že to není jen těch 60 tisíc, ale ta základna je obrovská a lidé se třeba ani nedostanou na stadion.

Jeden z posluchačů nám napsal dotaz: Myslíte, že s odchodem Declana Rice pro vás vznikne větší prostor v záložní řadě i co se týče ofenzivních aktivit? Zdálo se mi, že poslední sezona byla spíše o černé práci v defenzivě a pro útočnou fázi nebyly příliš možnosti.
Po třech a půl letech mi odchází parťák, takže ta změna bude veliká a uvidíme, s kým tam začnu. Záleží, kdo tam bude, já budu rád, když budu víc ve hře, rozehrávat a být v obou pokutových územích, jako předtím. Nejraději budu, když se s parťákem sehraji podobně jako s Declanem a půjde nám to podobně. Teď budu hlavně přemýšlet o sobě, začíná nám příprava a zase pojedeme rok vkuse. Budu se prvně soustředit na sebe a pak na to, abych se sehrál s novým spoluhráčem.

Jak náročné je kombinovat sezonu ve West Hamu v české reprezentaci?
Náročné to je, zápasů je opravdu hodně, 60 až 70 zápasů, ale je tam vždy prostor, že když je reprezentační sraz, tak tým má klid, víkend nehraje. Rád změníme atmosféru, přijdeme do české kabiny a rádi si zahrajeme za Česko, protože i když můžeme hrát za jakýkoliv tým, tak reprezentace je speciální, protože chceme hrát za vlastní zemi.

Rozumíš tedy tomu, když někdo reprezentaci odmítá?
Nerozumím. Já tomu rozumím, až když to odmítnou třeba, když si řeknou, že chtějí hrát poslední roky a cítí, že na reprezentaci nemají, tak chápu, že chtějí končit v tom nejlepším. Když ale někdo řekne, že teď na sraz pojede a teď ne, tak to k tomu nepatří. Hráč má hrát za reprezentaci kdykoliv jen může, pokud je zdravý. Já to tak beru a snažím se motivovat všechny hráče, že chci hrát zápasy, aby všichni viděli, že reprezentace je správná volba.

Nemáš někdy strach, že se ti to může vymstít a že tělo přepínáš opakovaně?
Hazard to je, ale to je prakticky všechno. Můžeme jít s dítětem na kolo nebo běhat a může se něco stát. Já mám ale zase v hlavě, že když něco odmítnu nebo v tréninku neudělám naplno, tak se mi to vymstí, že se mi to pak vrátí. Dokud jsem zdravý, chci odehrát, co to jde, dokud mě to baví, tak si to užívám. Až budu mít po konci kariéry, tak nechci litovat, že jsem něco neudělal naplno.

Jaké vidíš aktuální možnosti českého národního týmu?
Věřím, že nás čeká dobré období a dobré příležitosti. Hrajeme kvalifikaci o Euro a to bude v Německu. Jsou tam skvělé stadiony, je to blízko pro Čechy, takže fanouškovsky to může být zajímavé pro hráče i fanoušky. Tam se chceme dostat a udělat tam úspěch. Za dva roky je pak mistrovství světa v Americe a Česko na mistrovství světa dlouho nebylo. Je to pro nás taky velká příležitost a všichni víme, že Amerika teď fotbal hodně propaguje a udělá to hodně veliké. Mám v hlavě Euro a mistrovství světa, což jsou dvě soutěže, kam se chceme dostat a udělat úspěch.

Myslíš, že úroveň reprezentace je taková, aby dosáhla na účast na světový šampionát?
Je to složité se tam dostat. Už jsme to viděli, že jsme se tam nedostali víc než 10 let. Teď se to bude trochu rozšiřovat, tak je šance větší a zároveň věřím, že budoucnost budeme mít. Vidím, že máme i hráče, jako třeba David Jurásek, kterému musím gratulovat, že přestoupil do Benficy Lisabon. Pak je šance daleko větší a nakonec je to jedenáct hráčů proti jedenácti, takže výsledek se dá udělat vším možným, nejen technikou a rychlostí, ale když se kvalitně spojí tým, může se udělat úspěch.

Jak těžké je dorazit kvalifikaci na Euro? Čeká vás dalších pět zápasů.
Teď budeme hrát v září s Albánií doma v Edenu, to je hodně lákavé. Všichni víme, že když to zvládneme, tak se přiblížíme mistrovství Evropy, takže budeme chtít ten zápas zvládnout a dokončit to. Není to ale vždy jednoduché, protože víme, že jsme favorité na postup, ale dokázat to na hřišti bude potřeba a věřím, že to všichni zvládneme.

Jak těžké je kombinovat fotbal s krásnou a fungující rodinou?
Jednoduché to není, to se můžeš zeptat Natálky, ta by povídala. Teď jsme postoupili do finále v Evropě, hrajeme Premier League, nároďák, takže jsem hodně na hotelu. Je to třeba i deset dní vkuse, takže je to hodně náročné. Moje dcera Terezka už je ve věku, kdy ví, že odjedu a je to na dlouho, tak třeba i brečí u dveří. V tomhle pohledu je to hodně náročné, ale zvolili jsme si tuhle cestu a dokud to jde, tak ji chceme jít. Až jednou skončím, tak budu o to víc s nimi a vrátím jim to. Když teď jedu domů, naskáčou na mě a užívám si s nimi a žena je taky ráda, že jsem doma. Užívám si to, teď jsem měl třeba tři týdny volno a bylo to úžasné, to jsme byli všichni spolu. Miluji, když jsme sami, tak je to pouto silnější a užíváme si jeden druhého.

Líbí se vám více rodinný život v Česku nebo v Anglii?
V Česku, to je jasná odpověď. Co se týče Anglie, tam jsme kvůli fotbalu. Když se nás někdo zeptá, jestli bychom zůstali v Anglii, tak okamžitá odpověď je, že ne. Chceme se vrátit do Česka, ať už z pohledu mentality, nebo školství, zdravotnictví, protože ta životní úroveň v Česku je obrovská.

Jak dlouhou máš jistotu, že zůstaneš ve West Hamu?
Zatím jen na rok, není to úplně dlouho. Jsem tam tři a půl roku, tak uvidíme, jak to bude dál a já nebo oni budou chtít prodloužit a jestli najdeme společnou cestu. Pak mám ještě klauzuli za odehrané zápasy. Většinou nehledím na budoucnost, co bude za dva nebo pět let, ale spíš na to, co bude za týden. Když tam jsem teď ve středu pole sám, tak nejspíš zůstanu a uvidíme, co bude dál. Teď se soustředím na tuto sezonu.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít