Hostem ve studiu Radiožurnálu Sport byl hokejista Lukáš Sedlák. V pořadu Na place se rozpovídal o právě skončeném světovém šampionátu, který kvůli zranění musel opustit předčasně. Třicetiletý rodák z Českých Budějovic ale zavzpomínal na své začátky v NHL a legendárního trenéra Johna Tortorellu, se kterým spolupracoval v Columbusu.

Praha 11:08 31. května 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lukáši, přišel jsi o berlích. Co přesně ti je?
Snažili jsme se to ututlat, ale všichni to asi věděli hned. Dostal jsem pukem, mám zlomený nárt, druhou kost, ta kost od ukazováku, co vede nahoru, se zlomila.

Úder puku přes brusli, to musela být hrozná morda?
Právě, že nebyla...

Je možné, že byla ta kost načatá? Nebo je to únavová zlomenina?
Únavovka asi ne, v brusli nedochází k takové únavě kosti. Podle mě to byla ta střela, blbě mě to trefilo. Normálně golfákem od modrý zblokuju střelu, chvíli to bolí, ale tohle byl taháček, on byl i blízko... střela z půl metru, asi mě to blbě trefilo.

Věděl jsi hned, že je zle?
Hned ne. Když jsem šel ale před poslední třetinou zpátky na led a nemohl jsem dojít uličkou na led, věděl jsem, že to není klasické nastřelení, že to bude něco víc. Na ledě jsem bruslit mohl, ale jakmile jsem to vyndal z brusle, tak to nateklo, a když jsem brusli sundal, měl jsem pod ponožkou golfový míček.

Ty ses mohl na mistrovství přitom cítit velmi dobře. Jaké mohlo být, kdyby se to nestalo?
Asi pro mě mohlo být dobré, už jen díky tomu začátku. Měl jsem štěstí, dal jsem šťastné body, druhé nahrávky v přesilovce, to nebyla sice úplně moje zásluha. Cítil jsem se ale dobře hokejově, tomu týmu jsem mohl pomoci i něčím jiným než body a to mě mrzelo nejvíc, že jsem s klukama nemohl strávit ty důležité zápasy, na které se těšíme celý rok.

Takže převládá zklamání?
Samozřejmě zklamání, těšíme se celý rok, ale beru to tak, jak to je, takový je sport. V životě se dějí horší věci v životě, než je moje zlomená noha. Samozřejmě jsem byl zklamaný, ale bral jsem to tak, jak to je.

7:03

Sedlák i Chytil na mistrovství kvůli zraněním končí. K týmu se připojí Lenc, dorazit má i Radim Zohorna

Číst článek

Když se podíváš, kdo byl nakonec v semifinále, čím to bylo, že tam bylo Lotyšsko a Německo? Byly ty týmy tak zaťaté?
Určitě díky svému odhodlání. Viděli jsme to v zápase s Lotyšskem, který jsme prohráli v prodloužení. Oni do té doby nevyhráli jediný zápas a s námi museli vyhrát, jinak by nepostoupili do čtvrtfinále. Tam to bylo krásně vidět, jak chtějí vyhrát. Táta mi vždycky říkal, že vyhraje ten tým, který to chce víc, a já se toho držím.

A jak se to dá změřit?
Nedá se to změřit. Nakonec to ale většinou tak dopadne...

A není to tak, že po bitvě je každý generál a řekne se, že to chtěli víc?
Samozřejmě, ale kolikrát je to na ledě i vidět. Vyhrávají souboje, co jsou padesát na padesát, tak je víc vyhrávají oni. Malé věci, co nejsou vidět na první pohled, ale když se pak podíváte na celý zápas, tak je to vidět. Zdánlivě ztracený puk, hráč ho vybojuje a padne třeba gól. Je to vidět v malých věcech.

A přál si pak těm menším týmům? Přeješ spíš těm, anebo máš kamarády v Americe a Kanadě?
Když se dívám na zápas, tak je jedno, jestli je to slabší, nebo silnější tým a spíš fandím tomu, kdo se mi líbí víc v zápase a kdo si to zaslouží. Nechám se ovlivnit spíš zápasem než tím, že Lotyši nikdy neměli medaili. Každý si to musí zasloužit a nepřijde mi správné to přát někomu jen proto, že se mu historicky nedaří.

To jo, ale to vědí komentátoři, novináři, takže už před zápasem víš, že by to bylo zajímavé. Prostě taková správná masáž.
Jasně, ale na druhou stranu vždy víme, kdo je v zápase outsider. Nemám to tak, že bych vždy fandil outsiderům, jen kvůli tomu, že je to malá země... v jakémkoliv sportu fandím týmu, který je mi sympatičtější hrou a výkonem, který podává.

Máš prostě rád sport, když tě to osloví...
Ano, musí to být férové. Jakýkoliv tým má šanci vyhrát, někdo má větší šance, třeba díky historii. Češi byli vždycky dobří, Kanaďané k tomu měli předpoklady. Pro nějaké týmy je to lehčí, kluci k tomu mají od dětství jiný přístup, lepší podmínky, ale nikdy bych asi nefandil jen proto, že je někdo outsider.

Co za rok, Lukáši? Bude ti 31 let a šampionát bude u nás. Máš chutě?
Určitě. Domácí mistrovství je vždycky něčím speciální a předvést se před celou republikou je něco, co každý hráč chce zažít. Doufám, že budu mít dobrou sezonu a formu takovou, abych se do týmu probojoval. Je mi jasné, že na mistrovství chce každý zdravý hokejista, takže to bude těžké, ale když budu mít formu, tak se snad probojuji.

Kdo bude trénovat naší reprezentaci, až bude za rok mistrovství světa?
Netroufnu si hádat, ale Kari Jalonen má ještě na rok smlouvu a myslím, že u nároďáku zůstane. Může se rozhodnout, že to bude úplně jinak, ale to už není v mých silách. Já jsme hokejista, a když mě někdo povolá, je mi jedno kdo a budu se snažit hrát jak nejlépe umím.

Kdo tě k hokeji přivedl?
Byla to taková náhoda. Ve školce jsme měli chodit na kurzy bruslení a já neuměl jako jediný bruslit, proto to byly kurzy. Klasicky jsem jako dítě nechtěl být trapný, rodiče mě vzali v Českých Budějovicích na zimák. Koupili mi brusle, šli jsme bruslit, máma to se mnou párkrát objela a nějak jsme to chytil. Pak za námi přišel táta jednoho z mých nejlepších kamarádů a říkal, že bruslím dobře, jestli si nechci zahrát hokej. Rodiče na to kývli a začal jsem hrát hokej.

Předtím se žádný sport v rodině neobjevoval?
Ne, ne. Táta neumí ani bruslit, máma sledovala hokej díky rodičům, ale nikdy u nás nikdo nesportoval.

A ty jsi neuměl bruslit a hned ti to šlo?
Moc si to nepamatuji, znám to z vyprávění. Úplná náhoda, prý mi to šlo hned, tak asi nějaký talent.

Jsou na tebe rodiče pyšní? Kde všude za tebou byli se dívat, jak hraješ?
Byli úplně všude. Máma s bráchou byli i v Rusku, když jsem hrál, ale táta se bojí trochu létat, tak ten v Americe ani v Rusku za mnou nebyl... On za mnou chtěl do Ruska, že si půjčí nějaké velké auto a že za mnou pojedou do Čeljabinsku. Pak byl ale covid a pak začala válka, tak z toho sešlo.

Takže je u vás hokej číslo jedna?
Hodně se to asi změnilo, takže momentálně je hokej číslo jedna. Máma si vede od malička takový deníček, kde si píše všechny výsledky z mistrovství světa, výstřižky z novin a myslím, že to dělala i letos. Vždycky mi tam něco připraví.

Kde všude jsi byl ve světě, kde se ti líbilo nebo kde tě to malinko štvalo?
S hokejem jsem byl asi všude, kde se dá...

No, prosím tě...
Hokejově, kde se dá. Takže Severní Amerika, celá Evropa, Čína, kde byla olympiáda a hráli jsme proti jejich týmu. Procestoval jsem toho hodně. Nejzajímavější je ale asi to Rusko, to je prostě zajímavost a je to hodně specifická země.

jaké je Čeljabinsk město?
Průmyslové. Vyráběli tam tanky, oni jsou na to hrozně pyšní, že jim Čeljabinsk vyhrál druhou světovou válku. Ta jejich kultura je mi ale trochu bližší než Amerika, protože jsme prostě Slovani. Spíš to bylo celkově zajímavé, jak tam lidé žijí, je to úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí. Hodně mi to otevřelo oči a do života mi to dalo hodně.

Jak dlouho jsi tam byl?
Tři roky.

To není málo. Něco si z toho tedy odnášíš. Rád bych si s tebou ale procestoval Ameriku a Kanadu. Prvně tě to vyplivlo v Quebecu?
Kousek od Quebecu.

To je frankofonní oblast...
Ano, tam na to byli alergičtí, když jsem mluvil anglicky. V restauraci jsem zkusil angličtinu, ale pak jsem chodil na lekce francouzštiny, dvakrát týdně a paní od rodiny, kde jsem bydlel, na mě mluvila jen francouzsky, protože anglicky neuměla. Pán uměl trochu anglicky, tak jsem se dorozumíval spíš s ním. V restauracích, když jsem zkusil angličtinu, bylo to těžké a koukali na mě škaredě. Ale chtěl jsem využít času, že tam jsem, a francouzštinu se naučit, bavilo mě to. Myslím, že se mi to docela povedlo, ale už je to dlouhá doba. Trochu se mi to pak pletlo do angličtiny, pak do ruštiny s němčinou a měl jsme z toho guláš. Když jsem tam odtud ale odcházel, tak jsem základní konverzaci byl schopný udržet. Základní věci, říct si, jaké chci jídlo, a rozuměl jsem víceméně všemu, když lidé mluvili pomalu.

Je suís hokejka?
Na to byli úplně vysazení, když jsem si přišel pro novou hokejku a řekl jsem to anglicky, tak mě donutili to říct francouzsky, jinak že mi ji nedají. Můj akcent byl úplně příšerný, byla to tragédie.

Kde se cítíš doma? Jsi kosmopolitní?
Pro mě bude doma vždycky v České republice, i když jsem toho procestoval hodně. Jsem zvyklý být doma skoro všude a bylo mi celkem jedno, kde jsem byl. Že by se mi stýskalo po domově? To ne, vždycky se vám stýská po lidech, je to o lidech, co máte okolo. Měl jsem štěstí, že lidé všude, kde jsem byl, tak byli výborní, takže jsem se cítil všude jako doma. V juniorce v Kanadě to bylo obzvlášť těžké, když jsem tam přišel v 18 letech...

Náročnější internát?
Přesně tak. Bylo to o lidech, měl jsme skvělou rodinu a dalo mi to do života hrozně moc. Umět se s tím poprat, všude jsem byl sám, přítelkyně studovala tady, takže ta za mnou občas přijela. Naučil jsem se být sám a to je výhoda.

Nejlepším hokejistou extraligové sezony je poprvé v kariéře Sedlák, na trůnu vystřídal Chlapíka

Číst článek

Umět být sám je důkaz toho, že jsi společenský. Je dobré se naučit říct promiňte, dejte mi chvilku, pak zase přijdu a budu váš...
Na to jsme si zvykl i ve vztahu, my oba, že je důležité si občas říct, nech mě na chvíli odpočinout.

Co bylo nejvíc ve tvém hokejovém životě?
To je těžké říct...

Takže tě ještě něco čeká, Lukáši? A do té doby to byl ten draft?
Myslím, že v tu dobu to bylo nejvíc, je to velký milník pro všechny hokejisty. Teď je to ale ta olympiáda, na které jsme byl, i když tam nemohli hráči z NHL. Olympiáda byla asi nejvíc, až to jednou budu vyprávět dětem, tak začnu olympiádou.

Máš kérku? Nechal sis udělat olympijské kruhy?
Ne, chtěl jsem, ale přítelkyně mi to rozmluvila...

Fakt ti to rozmluvila? A tys jí neřekl, že chceš být chvíli sám a pak nešel do tatoo salonu?
Zamyslel jsem se nad tím...

Kdo u vás nosí kalhoty?
No ona. Ale ne, opravdu jsem se nad tím zamyslel a přestalo mi to asi dávat smysl. K mé osobě to úplně nesedí. Mně se to hrozně líbí na ostatních lidech, když má někdo tetování přes celou ruku, ale ke mně mi to nesedí.

Strávil jsi pár let v NHL. Hrál jsi jen za Columbus? Byl jsi i trejdovaný?
Ne, až letos, když jsem se vracel z Ruska zpátky, tak jsem byl v Coloradu a pak ve Philadelphii.

Co takové ty rituály? Máš doma puk, kterým jsi dal první gól v NHL? Co máš doma?
Samozřejmě, sbírám úplně všechno. Mám dresy z každého týmu, i z farem. Puky za první gól, pak různé věci, co mi dělá mamka, statistiky, obrázky a to je asi tak vše.

Co znamená číslo 45?
Nic, to mi dali v Columbusu...

Takové neobvyklé číslo, říkal jsem si, že třeba skončila válka...
To mi prostě dali v Columbusu, tak jsem si to nechal. Vůbec se mi to ale nelíbilo. Nebyl jsem ale v pozici, takže jsem to nechal být a pak jsem si ze srandy říkal, že nemůžu zklamat fanoušky, co mají můj dres s tou pětačtyřicítkou, a nebudu to měnit. Moc jich ale asi nebylo.

Co spoluhráči? Kdo tě bavil a s kým jste si vyhovovali? Jestli můžeš rozdělit kabinu a na ledě...
Je to složité to rozdělovat. Hráči, co je znáte na ledě a jsou vám protivní, tak s nimi málokdy sedíte v šatně, protože jsou většinou z druhého týmu. Představím si třeba sebe, mimo led jsem docela v pohodě, ale na ledě mě lidi asi nemají moc rádi.

Jsi zákeřný?
Ne, ale chci hrát tvrdě. Někdy se něco stane, ale není to zákeřné, nebo se alespoň snažím, aby nebylo. Hraji tvrdě, snažím se být tvrdý a třeba někoho vyprovokovat...

Byl jsi i na bitky?
Pár jich mám.

A dostal jsi?
Většinou jsem dostal. Nechal jsem se zbít pro dobro týmu.

Poslouchej, řekneš mi pak, kdo ti to řekl: Ty hraješ dneska první zápas v NHL, viď? Tak to hlavně nepo***!
To byl Torc. Náš trenér John Tortorella.

Vyhlášený tvrďák? Pověz mi něco o něm. Možná tě něco naučil, když chceš být lehký provokatér, být na sebe tvrdý. Je tam z něj něco?
Myslím, že dost věcí. On bude, když vezmu všechny trenéry, tak takový hlavní, co mě formoval jako hráče a i jako člověka mimo hokej.

Fakt?
Ano. On je mimo led hrozně pohodový člověk, příjemný, pro ostatní by se rozkrájel, a to i pro zvířata. Má různé projekty, jak pomáhat zvířatům. Je to hrozně dobrý člověk, ale pak přijde na led a přepne mu hlava a je to takový blázen. Kolikrát až za hranou i chování, který bych já chtěl ukázat ze sebe. Já bych udělal čáru, ale on už by za ni nešel, ale on za ni jde. Každý si ale musí uvědomit, že to je pro jeho dobro a snaží se každého dostat za limity, komfortní zónu a aby se zlepšovali. Já jsme s tím měl hodně problémy v Columbusu, bral jsem si to moc osobně, bál jsme se pak hrát hokej, abych nic nezkazil a aby na mě neřval. Možná mi to trochu uškodilo, ale znovu jsme se pak potkali ve Philadelphii a už to bylo super. Jsem samozřejmě starší člověk, tak už to beru jinak, on mě bral už jako hotového hráče a nechal mě hrát. Měli jsme spolu docela dobrý vztah. I když jsem odcházel v půlce sezony, tak to mé rozhodnutí chápal. Je to člověk, který mě společně s mými rodiči formoval úplně nejvíc.

Co jsou jeho vyhlášené metody? Nějaké bazény jste kroužili kolem...
Jezdili jsme tři kolečka naplno, museli jsme je mít za 30 vteřin, pak byla minuta pauza a jeli jsme to takhle šestkrát, a jeden rok dokonce osmkrát. Předtím byl běh na 3,2 kilometru a to po nás chtěl za 12 minut, což pro mě nebylo. Bylo to příšerné... Jeho tréninkový kemp byly vždy dva nejhorší týdny v mém životě. Bylo to fakt ostrý, do toho jste se museli ukázat při zápasech, protože jste se chtěli dostat do týmu. Jeden rok jsme měli zápas hned asi pátý den kempu a skoro jsme se nedotkli puku. Jen jsme bruslili, byly testy, byli jsme zavaření a pak mi řekli, ať jdu hrát hokej. Byl jsem rád, že jsem šel po tréninku rovnou do postele a spát. Tohle bylo fakt těžké.

Radil ses předtím s nějakými staršími kluky, kteří pod nim trénovali, jestli to pomůže?
To ne, já věděl, že musím dělat vše, co po mě chce, protože tam chci být. Když to někdo nedělal, tak tam druhý den nebyl. To bylo okamžité. Jakmile někdo nezabrzdil za červenou, když se mělo brzdit na červené, ale zabrzdil pět centimetrů před, tak tam druhý den nebyl. Klade nároky na ostatní, ale všichni to tak berou, že to tak je.

Byly tiché odboje?
On vás spíš vyzývá, aby, když vás seřve, tak abyste ho seřval zpátky. Nenechat si to prostě líbit. Já na to nikdy ale nebyl, vím ale, že to kluci udělali a měli s ním třeba lepší vztah. On to respektoval, ale já to nikdy nedokázal.

Teď se hodně vidí spíš ten pozitivní přístup....
Američani a Kanaďané mají v sobě tohle mnohem víc a to jim pomáhá v nízkém věku být lepší, možná arogantnější a my si pak můžeme říkat, že jsou třeba namachrovaní, oni jsou ale prostě takoví a pomáhá jim to v tom, že jich je hrozně moc a musí se prosadit. Je jim jedno, jestli někoho naštvou.

Mám tu napsané další heslo: Centr nepřejede v útočném pásmu kruhy! To řekl kdo?
To bylo ještě tady v juniorce.

V juniorce? To tě ale prý taky formovalo. Pověz mi o tom...
To mi bylo asi 17 let, rok před mým draftem. Potřeboval jsem mít tu sezonu nejlepší, ukázat se, mít body, dávat góly, nám se ale týmově nedařilo. Hráli jsme systém s centrem, co brání, a zrovna se to nějak měnilo, takže jsme tak hráli. Já byl ale hodně naštvaný, protože jsme řekli, centr nebude jezdit do útočného pásma. Můj styl je ale založený na tom, že tam jdu vybojovat puky po rozích, pak jdu před bránu. Svazovalo mě to, byl jsem z toho špatný. Dalo mi to ale jiné dovednosti, naučilo mě to hokej vnímat jinak, situace číst jinak. Nejdřív jsem byl špatný, že nemám tolik gólů, tolik mě to nebavilo, ale pak mi to zase pomohlo v něčem jiném a díky tomu jsem se pak chytil v NHL. Postupem času jsem si uvědomil, že to bylo k něčemu dobré.

Netajíš se obdivem k Jardovi Jágrovi, který pořád hraje. Mám ale dojem, že trochu rezignoval na civilní trochu. Jak ty to budeš mít, až pověsíš hokejku na hřebík?
To se teprve asi uvidí...

28:39

Kdybychom věděli, co bude po životě, chováme se jinak, myslí si Jágr. Ženské hokejistky ho překvapily

Číst článek

Hergot, ale už se pusť trochu do nějaké odvážnější odpovědi...
Já to nějak neřeším. Kdybych si to mohl vysnít, tak hraju hokej hodně dlouho.

Třeba do 50 let?
Klidně.

Takže budeš jako Jarda a rezignuješ na život, budeš mamince za zadkem...
To ne, v průběhu toho bych tu rodinu rád založil, ale určitě bych v tomhle nechtěl být jako Jarda, že bych děti v 50 letech neměl, protože si myslím, že je to super. Byla by to škoda. Hokej mám ale taky rád, takže doufám, že budu hrát hokej, dokud můžu, ale založím i rodinu.

Jaký budeš táta? Budeš mít nároky na své děti?
Snad dobrý, špatný táta být nechci. Nároky budou hlavně takové, aby byli hodní a dobří lidi. Jestli bude dobrý hokejista nebo něco jiného, to je jedno. To se mi vždycky líbilo na svém tátovi, že říkal, že je jedno, co dělám, ale ať to dělám naplno, ať jsem dobrý člověk a zbytek se nějak sveze.

David Novotný, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít