Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijal čerstvý medailista z mistrovství světa v parahokeji Radek Zelinka. Kapitán bronzového týmu se v pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou vrátil nejen k úspěšnému turnaji v Kanadě, ale také k tomu při jaké události přišel o levou nohu. Jak náročné pro něj bylo fungovat s protézou a chodítkem?

Praha 15:35 14. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Radku, ty jsi v roli kapitána parahokejové reprezentace vstřelil rozhodující gól proti Číně na mistrovství světa v Kanadě. Jaké převládají pocity?
Už jsem to trochu vstřebal, samozřejmě pocity jsou pořád hezké, když to na mě někde vyskočí na sociálních sítích, tak si to i pustím. Je hezké se na to dívat, protože tenhle úspěch se povedl.

Teď vás čeká posezonní reprezentační kemp. Co se na takovém kempu dělá? Budete hodně trénovat?
To doufám, že ne, to je na trenérech. Sejdeme se, popovídáme si, bude společná večeře, dáme si nějaké pivko a pokecáme o tom všem.

Jaká byla vlastně vaše cesta turnajem?
Tím, že se Rusko nemohlo účastnit, tak jsme postoupili do A skupiny k lepším týmům. Turnaj probíhal tak, že jsme odehráli základní skupinu ve třech dnech, všechny zápasy za sebou, což bylo docela náročné, ale zvládli jsme to skvěle. Po dvou dnech volna začalo čtvrtfinále, semifinále a zápas o medaile. To bylo taky tři dny za sebou, tam už síly pomalu docházely, ale naštěstí pro nás to dopadlo dobře.

Odjížděli jste na tohle mistrovství s tím, že by to mohlo cinknout?
Ten pocit je tam vždy, že by se to mohlo povést, ale že bychom tam jeli s tím, že jedeme pro medaili, to ne. Chtěli jsme odehrát dobře každý zápas, to jsme myslím splnili, protože jsme hráli fakt výborně a byli jsme dobře připraveni fyzicky i psychicky. Bylo to od nás dobré.

Čtyřikrát jste skončili bramboroví, ale tentokrát to cinklo. Jaké jsou další cíle?
Cíle máme postupné, chceme se určitě dostávat k elitní špičce a odehrávat s nimi dobré zápasy, což se myslím teď v Kanadě povedlo. Je před námi spoustu práce, ale jde to správným směrem a pomalu se na ně dotahujeme.

Ve finále porazili Kanadu Američané a vyhrávají takzvaně o parník. Je ta jejich úroveň o tolik vzdálená vám ostatním?
Přijde mi, že vždycky když na nějaký turnaj přijedou, tak jsou pořád o něco lepší. Nevím, jak to dělají. My se taky přibližujeme, ale oni jsou opravdu o úroveň výš.

1:56

‚Za rok jsme udělali velký kus dřiny.‘ Para hokejisté se pomstili Číně a získali historický bronz

Číst článek

V čem to je?
Je to určitě v hendikepech, ti kluci jsou mladší, dvacetiletí, takže fyzická stránka je jiná...

Mají taky víc z čeho vybírat?
To určitě. Je to obrovská země, mají obrovskou základu, takže když se sejdou na kempu, tak jich přijede třeba 100 a z nich se musí vybrat 15 lidí. Ta rivalita je tam mezi nimi určitě velká.

Můžete se počítat mezi špičky světového parahokeje?
Myslím, že ano. Teď jsme se světu připomněli, že je potřeba s námi počítat.

Je v Česku dostatečně využitý potenciál?
Myslím, že se pro to dělá maximum, alespoň z českého parahokeje. Je to ale těžké, protože mladších dětí, které bychom potřebovali, není tolik anebo o tom nemají takové povědomí. Bylo by fajn, kdyby se to k lidem dostalo a přišli si to vyzkoušet, aby viděli, co to obsahuje a je potřeba pro to dělat.

Jak je to finančně náročné?
Nebude potřeba vůbec nic, my všechno dodáme. Rodiče ho přivezou, budou tam s ním, budou na něj koukat. Český parahokej se o vše postará, jak o sáňky, tak o výstroj, to není finančně žádný problém.

V jakých městech se dá takový servis nabídnout?
V týmech, které hrají českou parahokejovou ligu, což jsou Karlovy Vary, Pardubice, v Praze na Spartě, Olomouc, Zlín, Havířov, Ostrava a České Budějovice.

A jaké podmínky má česká reprezentace?
Myslím, že skvělé. Když jsem před třemi lety přišel ke klukům, tak už bylo zázemí výborné. Pořád se zlepšuje, dělají pro nás maximum a my jsme za ty podmínky k trénování rádi a díky tomu se teď povedla i ta medaile.

Vy jste profesionálové, ale vždycky to tak nebylo. Kdy se to změnilo a co to znamená?
Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že to bylo po mistrovství světa v roce 2019. Jsme dotováni od Českého svazu ledního hokeje a my se můžeme věnovat jen parahokeji a nemusíme řešit další jiné práce, které by nás brzdily v tréninku.

Ty se živíš ještě něčím jiným?
Ne, ne, soustředím se jen na parahokej, abych měl na to čas a mohl se na to plně soustředit.

Jak vypadá tvůj týden?
Teď jsme navázali na individuální kempy. Trénujeme jako kluci v Karlových Varech, je nás tam pět a pilujeme tam dovednosti, které potřebujeme. Pondělí, středa, pátek jsme na ledě a úterý, čtvrtek je tam posilovna a strečink.

Ty ses nenarodil s vrozenou vadou ani ses nezranil. Co se ti tedy stalo?
Před pěti lety v Plzni jsem byl se svojí bývalou přítelkyni u známých. Byli jsme na večeři a cestou zpět jsme potkali skupinu tří cizinců, dali jsme se do křížku a jeden z nich mě pobodal nožem. Propíchl mi zadní stěnu aorty a žaludek, následkem velké ztráty krve mi začaly odumírat nohy. Levou mi museli amputovat ve stehně a pravou poupravit, aby ji zachránili.

Jak dlouho jsi byl pak v kómatu?
Necelý měsíc. Pak to byl šok, teď už to beru trochu s nadhledem. Když otevřete oči po takové době, tak ani na nohy nekoukáte, jen koukáte, kde vlastně jste. Když jsem po pár dnech dal deku na stranu, viděl jsem jen zafáčovaný pahýl a vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Všichni mi to sice říkali, ale to nějak nevnímáte, takže jsem to pak trochu vstřebával.

A ta pravá byla úplně v pořádku?
Ta tam právě byla, takže jsem si myslel, že pod tou dekou i ta druhá, ale ta tam nebyla.

To musí být na psychiku obrovská bomba...
Určitě jo, probudíte se, nevíte... ale bylo tam takových věcích, takových elementů... Jste na přístrojích, nemůžete mluvit. Nohu jsem nejdřív neřešil, to přišlo až pak.

Jak moc hlava vnímá okolí, když jsi měsíc v kómatu?
Hodně. Jsou tam takové sny, vše se pohybuje okolo nemocnice, nevíte, jestli je to skutečné, nebo sny.

Takže člověk slyší?
Slyší, a když vás utlumují těmi opiáty, tak to té hlavě přidá nějakou myšlenku. Bylo to docela ostrý.

Kdy přišlo první pozitivní nakopnutí, jako že to nevzdáš?
To bylo asi od začátku, jak byla podpora od rodiny a přátel. Věděl jsem hned, že to nezabalím, že nezůstanu na vozíku nebo někde ležet.

Potrestali toho útočníka? Našel se?
Našel se ještě ten večer, proběhl soud, byl odsouzen a tím soudem to pro mě skončilo. Nechtěl jsem to dál řešit.

Takže sedí ve vězení?
Snad jo.

Jak těžké bylo vyrovnat se s tím, co se stalo pro ty, co tam s tebou byli?
Vždycky je to asi těžší pro okolí než pro samotného. Trvalo to dlouho. Přicházelo mi hodně emotivních zpráv, od okolí, veřejnosti a to mi dodávalo sílu, že mi lidi přáli, abych se dal dohromady. Snažil jsem se být na lidi, kteří za mnou jezdili, pozitivní a myslím, že to nakonec dopadlo dobře.

Jsou z těch lidí, co byli u té tragédie, kamarádi, co ti teď fandí na ledě?
To už byli předtím přítel s přítelkyní, mají spolu mimčo. Samozřejmě fandí a já, když jsem v Plzni, tak za nimi zajedu, dáme kafe a pokecáme.

Od chvíle, kdy řešíš, jestli přežiješ, až do chvíle, než se začneš věnovat handbiku nebo hokeji, tak jak dlouho to trvá?
U každého je to specifické podle úrazu a rekonvalescence. U mě to šlo docela pomalu, šlo by to asi i rychleji, ale trvalo to. Je tam toho spoustu, než si začnete věřit v chůzi, a člověk hlavně řeší jiné věci než sport. Bydlení, zařídit si domácnost, abyste se o sebe mohli postarat. Tak to bylo u mě, že pak přišel na řadu sport, až bylo vše v pohodě.

Musel ses přestěhovat?
Ano, musel jsem měnit bydlení, protože jsem bydlel v patře, kde byly jen schody. Ze začátku jsem se pohyboval dost na vozíku, než jsem přešel na hole. Teď mám byt v přízemí, kde není žádný schod, je to bezbariérové, mám to upravené podle sebe a žije se mi tam hezky

Bolí ta rekonvalescence hodně?
Začátek bolí extrémně. Já jsem snad čtyři měsíce jen ležel, pak vás chtějí postavit a to bylo šílené. Nenarovnal jsem se vůbec v zádech, nohy mě neposlouchaly... šílená bolest. Dali mi první protézu, postavil jsem se od postele na chodítko, pak jsem si musel sednout. Další den jsem došel ke dveřím pokoje a takhle se to každý den prodlužovalo. Další den na konec chodby, pak pro mě musel přijet vozík, protože jsem zpátky už nedošel. Když už jsem přešel celou chodbu, věřil jsem si, tak jsme šli na schody. Dva schody, dolů, další den čtyři schody a postupně, než jsem je vyšel a sešel.

Kde probíhala tahle práce?
Začínal jsem v Plzni na Borech na rehabilitacích, pak jsem se po měsíci přesunul na protetiku do Ústí nad Labem, tam jsem byl další měsíc a tam jsem se seznámil s Hankou Kohoutovou, která pracuje na klinice v Malvazinkách a má školu pro amputáře. Tam jsem strávil asi dva měsíce.

V tomhle období ti rodina pomáhala připravit to bydlení?
Ano, už tehdy se to začalo řešit, ale nechtěl jsem ten návrat uspěchat. Chtěl jsem si věřit, když přijdu domů, aby se o mě nikdo nemusel starat, když spadnu, tak abych byl schopen vstát a nemusel se na někoho spoléhat, když tam nikdo nebude.

Rekonstrukce, stěhování, auto, získávání příspěvků... to je asi dost logisticky náročné. Byl někdo, kdo ti s tím pomohl?
Ptal jsem se další amputářů, které jsem potkal a měli něco za sebou. Je to náročné hlavně psychicky, protože chodíte a dožadujete se nějaké pomoci. Je toho hodně. Dokazuji, že nemám nohu, abych dostal příspěvek na bydlení. Je to hodně papírování.

Pomohlo ti třeba vidět i ostatní kluky, jak tohle zvládají a jak se dokážou adaptovat do normálního života?
To byla jedna z největších pomocí. Když jsem mezi ně přišel, tak jsem ani nekoukal, jak hrajou, ale spíš na to, jak se na protézách pohybují a jak fungují.

Kdo tě třeba nejvíc šokoval?
Od každého něco, protože každý má hendikep jiný. Někdo chodil hezky po schodech, někdo šel hezky po rovině, jako kdyby protézu neměl. Na to jsem koukal.

Jaká panuje atmosféra v kabině? Je tam černý humor?
Samozřejmě tam je a u nás v kabině musí být jen pozitivní atmosféra. Nechceme tam pouště žádné negativní vlivy, takže se snažíme být kamarádi.

Jaké vtípky vytahujete? Něco pokaždé stejného?
Stejné ne, spíš podle situací, ale pohybuje se to všechno kolem nohou vlastně.

Sportoval jsi už před zraněním. Co jsi všechno zkusil?
Bylo toho dost, jízda na kole, snowboarding, wakeboarding. Neměl jsem problém s žádným sportem.

A po zranění byl parahokej jedinou volbou?
Určitě byl volbou, kterou jsem chtěl dělat naplno. Kontaktovali mě ale z dalších sportů, mohl jsem si je vyzkoušet, ale věděl jsem, že parahokej chci zkusit a věnovat se mu naplno. Zkoušel jsem monoski, golf, basket, florbal... skoro všechno z těch parasportů.

Tvoje cesta do reprezentace byla poměrně krátká. Na led sis sedl někdy na podzim a v únoru už jsi byl součástí národního týmu. Jsi talent?
To nevím, ale něco tam asi je. Zkusil jsem to, pozvali mě na kemp, bylo to v období covidu a bylo spousta tréninků. Měl jsem možnost to pořád zdokonalovat, kluci mi hrozně pomohli, já to odkoukával, ptal jsem se a tím se to pak povedlo.

Dokážeš si v tom zranění a v tom, že jsi přišel o nohu, najít nějaká pozitiva?
Určitě ten sport, protože člověk pro něco žije a funguje. Otevřelo mi to nové možnosti, podívám se po světě, vždycky jsem byl rád v kolektivu, takže to mi parahokej umožnil.

Říkal jsi, že tě oslovovali z různých sportů a nabízeli ti vyzkoušet si je. Otevřel ti hendikep nové možnosti?
Nechci říct, že bych ten parasport nesledoval, ale když jsem šel po ulici, nikdy jsem si nikoho nevšímal. Teďka, když někdo kulhá, tak se hned zaměřím na nohy, poznám, že je na protézách a všímám si toho víc.

Zahrál sis v jedné epizodě Ordinace v růžové zahradě. Jak ses k tomu dostal?
Fanouškem nejsem, ale byl jsem na rehabilitacích v Malvazinkách a najednou volala paní, jestli bych si nechtěl zahrát jeden díl v Ordinaci. Říkal jsem si, že do toho půjdu, protože jsem hlavně chtěl vypadnout, bylo to venku na celý den. Šel jsem do toho a mám díl v Ordinaci.

Tobě se to zranění stalo až v 27 letech. Je to myslíš výhoda, nebo pro mladší kluky, kterým se to stane v dospívání, je to mentálně jednodušší?
Je to pro a proti. Mladší kluci před pubertou, co chodí do školy, nemají nohu, tak to má každý jinak, když si ho třeba ve škole dobírají. To je těžké odpovědět.

Zažil jsi paralympiádu v Pekingu. Jaké to tam bylo?
Na mistrovství světa v roce 2021 se nám podařil postup a hrozně jsme se těšili. Je to splněný sen, paralympiáda je největší akce, akorát dojem trochu kazil ten covid, že to bylo bez fanoušků. Jediné, co jsme viděli, byl hotel a stadion, jeden den nás vyvezli k parasportovcům, co lyžovali v horách.

Takže jiné sporty jste neviděli?
Jen lyžování a hokej. Nebyla možnost se nikam dostat.

Jak náročné je uspořádat parasportovní událost?
Je to hodně specifické, protože přijede osm paratýmů a v týmu je 15 lidí, kteří potřebují bezbariérové přístupy na hotelech, v šatnách. Je za tím hrozně moc lidí a práce, není to vůbec jednoduché. Když jsem poslouchal, jak se dělalo mistrovství světa v Ostravě, tak klobouk dolů, že to zvládnou ještě tak dobře, že to má ohlasy i ve světě.

Paralympiáda je asi víc připravená...
Určitě tím, že je tam více sportů, než jen parahokej, tak je tam obrovské množství  lidí a práce, která se musí udělat.

Jak sportovci vnímají to, že je paralympiáda trochu opomíjená?
Je to vrchol sezony, takže to tak neřeší. Tím, že to bylo v covidové době, nebylo tolik lidí, nebylo to tak vyhajpované, tak to trochu kazilo.

Jak moc zasáhla paralympiádu válka na Ukrajině?
Samozřejmě se to řešilo hodně, bylo to ještě před zahájením, takže se všichni bavili, jestli tam budou parasportovci soutěžit. Řešilo se to hodně.

Za tři roky vás čeká zimní paralympiáda v Miláně. Jak velké jsou vaše cíle?
Hlavní cíl je kvalifikovat se, být na mistrovství světa v roce 2025 do 5. místa těch pět má zaručenou účast.

A tam máte velkou šanci?
Myslím, že jo. Budeme se snažit odehrát co nejlepší výsledky, ale je to ještě daleko a spousta práce.

Je něco, co tě na hrách v Miláně vyloženě láká?
Láká mě, že už to snad bude bez restrikcí, omezení a lidi si to budou moc užít. Na to se těším.

Co máš teď sportovně před sebou?
Teď se na posezonním kempu dozvím, jak bude následující rok probíhat. Bude probíhat příprava, kondice, aby z toho člověk nevypadl. Už tam jsou domluvené turnaje v říjnu v Ostravě a v listopadu v Kanadě, na to se budeme připravovat.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít