Trenér Augusta o čtvrtfinále s Kanadou: Výhra stmelí, ale prohra ukáže charakter. Hráči drželi pohromadě
V hokejovém světě je Patrik Augusta 50 let. „V hokejové rodině chci ještě nějakou chvíli zůstat. I přes všechny neúspěchy jsem prožil úspěchy a skvělé chvíle. Měl jsem štěstí, že jsem potkal lidi, kteří budou moji kamarádi do konce života. Co může být lepšího, než když člověk může dělat to, co má rád,“ vypráví s úsměvem trenér české hokejové reprezentace do dvaceti let. Společně vybojovali na mistrovství světa v Ottawě bronzovou medaili.
Bavili jsme se o vaší rodině, říkal jste, že syn je teď rozhodčím... To je docela nepopulární práce v Česku, ne? Nevím, jak v hokeji, ve fotbale je to prý očistec.
Jo, docela mě to překvapilo. Myslím, že všude je to očistec. Hrají dva týmy proti sobě, cokoli rozhodnete, jedné straně se to nebude líbit. Byl jsem překvapený, že si tu cestu vybral, na druhou stranu jsem byl rád, že zůstal u hokeje, protože ho měl rád a hrál ho od dětství. Mám z něho radost v tom smyslu, že ho to baví. I přes všechny těžké situace, které se mu staly i stanou. Víme, jaká je kultura nejen ve společnost, ale i ve sportu. Lidi dokážou nadávat, být zlí, ale jeho to pořád baví a to je to, z čeho mám radost.
Rodiče žáků křičí na rozhodčí i na hráče, nevraživost se prohlubuje. To se mi v Česku nelíbí, mělo by se víc fandit než nadávat, říká hokejový trenér Patrik Augusta
Vlítnul jste vy někdy jako hráč na rozhodčího?
Jako hráč určitě ne, ale jako trenér nějakou historii mám. (směje se) Někdy cítíte, že se chcete postavit za hráče, někdy možná je to i trošku o teatrálnosti, pokoušíte se změnit děj, moment toho utkání... Ale narovinu říkám, že od doby, co to dělá syn a vidím to i z druhé strany, hodně se o tom bavíme, tak jsem se hodně uklidnil. Možná je to i tím, že teď dva roky trénuju na mezinárodní scéně, tam mi to přijde dost nepřístojné.
Vrátím se ještě k vašemu synovi – určitě to funguje tak jako v normálním hokeji, když jste hráčem, musíte se od těch nižších soutěží propískat až do těch nejvyšších?
Určitě. Začal od přípravek a doteď píská všechny možné soutěže. Čím je výš, tak úroveň – nejenom hokeje, pískání, ale fandění – je na lepší úrovni. Ale zažil těžké časy. I u žáků, kdy rodiče na zimáku křičí, křičí i na rozhodčí, na hráče... Mně se to nelíbí tady v Česku. Mělo by se víc fandit než nadávat.
Kromě toho, že jste byl skvělý hráč a jste vynikající trenér, byl jste taky hokejový rodič. Musel jste taky vidět, co se tam děje.
Viděl jsem to. A bylo smutné, že čím šli kluci v kategoriích výš, tím se prohlubovala nevraživost mezi rodiči a každý upřednostňoval svoje děti. Já jsem od začátku chtěl, aby děti hrály hokej ne proto, že jsem ho hrál já, jejich děda, že by se tím mohly živit... Ale protože ten hokej je hrozně hezká hra, že můžou být v kolektivu, naučit se vyhrávat i prohrávat. A říkal jsem jim, že budu hrozně rád, když hokej budou hrát proto, že je to baví, a budu ještě radši, když to bude bavit i mě, když se na ně budu koukat. (směje se)
Pojďme k šampionátu v Ottawě. Proč je vždycky utkání s Kanaďany klíčový zápas v každém tom turnaji?
Teď to na nás tak vyšlo... Pro mě je klíčový zápas čtvrtfinále. Teď nám tam dvakrát spadla Kanada, což si nikdo nepřeje, protože je to těžký soupeř a hrát s Kanadou čtvrtfinále v Kanadě v obrovské hale NHL před jejich publikem je obrovský zážitek, ale není to nic jednoduchého. Na druhou stranu je výborné, když se to povede, a my jsme ji dvakrát porazili. Ale Kanada je kolébka hokeje, je to pro ně náboženství a v čas mistrovství světa i ve sledovanosti je to snad víc než NHL v ten daný čas.
1:35
‚Jedna z nejlepších taktik všech mužstev.‘ Hadamczik vidí za bronzovým úspěchem i práci trenérů
Číst článek
Co to tam máte za partu, že vám to takhle funguje?
Letos se nám podařilo poskládat velice silný tým, že od prvního dne drželi pohromadě. Je důležité taky to, že držíme pohromadě jako realizační tým, jsme tam dobrá parta kamarádů, profesionálů, každý máme svoji práci, víme, co máme dělat, a každý den ráno vstaneme a tu práci děláme. Hráči jsou na tohle hrozně citliví. Kdyby tam byly nějaké nesrovnalosti, mají na to šestý smysl a vycítí to. A tím, že cítí z nás, že držíme pohromadě, tak i vztah směrem k nim a od nich k nám je potom silnější. Jsem rád, že jsme zvládli právě ta klíčová utkání.
Hokej je vždycky o maličkostech. Hrana je malá, je to půl milimetru, jestli to půjde do brány, nebo trefíte tyčku a půjde to vedle... Ale věřím tomu, že když člověk pracuje a dělá věci naplno, tak potom se to pověstné štěstíčko k němu obrátí. Ne vždycky samozřejmě, ale musíme ovlivňovat věci, které můžeme ovlivnit.
Stmelí partu víc prohra, nebo vítězství?
Stmelí vítězství. Ale když se prohra dobře uchopí, dokáže nakopnout směrem k tomu, aby příště bylo vítězství. Prohry jsou těžké, ale zase prohra ukáže charakter. Protože když se daří, je všechno růžové, všichni se usmívají, každému to jde... Ale v momentech, kdy vám to nejde, prohrajete a dostanete nakopáno do zadku, pak se ukáže charakter, jestli se budeme dívat přes rameno a hledat to v někom jiném, nebo sami v sobě.
Je lepší, když je trenér demokrat, nebo extrémní autorita? V čem je riskantní, když se rodiče ze svých třeba už desetiletých dětí snaží dělat profesionály? A jak Patrik Augusta vzpomíná na své hokejové dětství spojené s hokejovými legendami? Poslechněte si celý rozhovor.
