Trenéra Hlinku jsme všichni respektovali, odvděčil se nám lidským přístupem, přiznává Procházka
Ve středu je to na den přesně 25 let od slavného hokejového finále v Naganu. I proto si do pořadu Na place pozval moderátor Ladislav Hampl olympijského vítěze Martina Procházku. Bývalý hokejista rád zavzpomínal na trenéra Ivana Hlinku, ale i soudržnou partu, která zaznamenala největší úspěch českého hokeje. Jak moc dobré náladě hokejovému výběru pomáhali kustodi?
Martine, v poslední době se dělá hodně diskusí a akcí ohledně výročí ke zlatému triumfu v Naganu, nejsi tím už zahlcen?
Úplně ne, ale trochu vnímám okolí, že už říkají, že je to pořád stejné. Je tam sice plno stejných odpovědí, ale je to správné to veřejnosti oživit. Kolega reportér Franta Kuna říkal, že mu tehdy bylo dvanáct let a prožíval to na tréninku na stadionu. Každý to v té generaci má jinak hozené, někdo už si užíval v hospodě, někdo to dokázal oslavit na místě. Děti si to pamatují a je dobře, že se ta vzpomínka oživuje. Byl to ojedinělý turnaj, nikoho jsme tam neválcovali, ale bylo to i o štěstí.
Poslechněte si celý rozhovor s bývalým hokejistou Martinem Procházkou, který vzpomíná na slavný hokejový turnaj v Naganu
Jak vzpomínáš na nominaci na samotný turnaj pro Nagano?
Nominace byla řečená v hospodě U Raušů ve Velké Bíteši. Bylo to populární místo, přesně na rozhraní Čech a Moravy. Všechny extraligové týmy se tam zastavují na obědy, trenéři si to užívají tak, že si dají oběd a panáčka slivovičky. Je to krásně zažitá tradice, proto si myslím, že si to místo vybral i Ivan Hlinka. V té době jsem byl v Torontu, ale věděl jsem, že ta nominace přijde.
Znal jsi všechny hráče z nominace?
Neznal. Samozřejmě, když byla už známa nominace, tak jsem si všechny přehrál. Petra Svobodu jsme skoro neznali, protože ten byl dlouho v Americe. Skvělá atmosféra v týmu byla už od začátku, hlavně díky trenérovi Hlinkovi, který se ve smyslu srandy dokázal každému hráči dostat pod kůži. Dělal si srandu z Petra Svobody, ať začne mluvit normálně, ale oni se znali z Litvínova, takže to všechno bylo bráno s humorem. Hodně dobrou atmosféru dělali i Venca Šašek s Pavlem Křížkem v kabině. Když je ten turnaj takhle krátký, tak je potřeba, aby byla v kabině dobrá nálada a chodilo se s radostí na tréninky. To se povedlo, i díky tomu jsme dobře vstoupili do turnaje v zápase proti Finsku.
Z jakého soupeře ať už v týmovém pojetí, nebo po individuální stránce, šel na turnaji největší strach?
Jako individualita určitě Pavel Bure, protože Rusové měli nabitý tým a v té době byli takřka nejlepší tým na světě. Bure byl skvělý střelec. Jinak jsme věděli, že kromě Rusů mají nabité kádry i Američané, Kanaďané nebo Finové. Připravovali jsme se poctivě na každého soupeře a možná bylo dobře, že jsme ve skupině prohráli s Ruskem, dostali jsme trochu nafackováno. Jednoduše jsme na turnaji museli porazit každého, takže jsme neřešili, že jdeme ve čtvrtfinále na silnou Ameriku.
Hašek v předvečer naganského finále přemýšlel, kam složí nohy. V euforii pak trefil Šmehlíka hokejkou
Číst článek
Jak je možné, že dvě české lajny z Evropy zvládaly tempo hráčů z NHL?
Zaznamenal jsem rozhovor s Jardou Jágrem, který říkal, že to byl geniální tah Ivana Hlinky. V dnešní době by s takovou nominací měl určitě větší problémy. Hrálo se na větším hřišti, takže pro hráče z Evropy bylo bruslení daleko snazší. Hokejisté z NHL si zvykali pomaleji. Hlinka dal dohromady skvělou partu. Věděli jsme, že všichni nemůžeme chodit na přesilovky a někdo musí odvádět černou práci. My kluci ze třetího a čtvrtého útoku jsme sice nechodili na přesilovky, ale jinak jsme byli vytěžovaní úplně stejně.
Působil Ivan Hlinka na hráče opravdu odzbrojujícím charakterem?
Byl to člověk, který toho nemusel moc říkat. Nebyl to žádný extra taktik. Pamatuji si, že nám při jednom zápase říkal, že nás při tréninku sledují trenéři jiného týmu, ale ať se klidně dívají, že hrajeme pořád stejně. Vše odzbrojil, nic výjimečného. Tréninky byly pořád stejné a taktika do zápasu hodně podobná. Jeho umění bylo vedení zápasu. Když se něco nedařilo, tak nezačal hned na někoho řvát, ale nechal si to až do kabiny. Dokázal přesně reagovat, zároveň pokud něco nefungovalo, tak si uměl dupnout a hráč ihned zapnul. V Naganu jsme ho všichni jasně respektovali.
Měli jste v Naganu od Hlinky nějaký přísný režim, který jste museli dodržovat?
Byl hodně lidský. Věděl, že není potřeba, aby měli všichni v deset hodin večer natažené nohy v posteli. Na druhou stranu nepotřeboval vidět nikoho někde ve dvě hodiny ráno. Vždy říkal, tak teď se potrénovalo, dejte si odpočinek, jídlo, dvě tři pivka, ať se vám lépe spí. Měl jsem ho hodně rád, obdivoval ho za lidskost a přitom jsme k němu všichni vzhlíželi, protože to byl pan trenér.
Co do týmu přinesl kouč Lener?
Sláva Lener připravoval pro Ivana rozbory, aby viděl s čím přicházejí Finové, jestli nezměnili přesilovky, oslabení apod. Pan Lener měl už náhled na moderní prvky, kterých si během zápasu Ivan nestačil všimnout. Lener nás upozorňoval na to, jestli soupeř něco nezměnil, pan Martinec byl zase třetím trenérem, který s námi fungoval na ledě. Říkal nám, že jsme dřeváci (smích). Neměl žádný stres, byl tam na pohodičku, to pro něj byla asi nejlepší pozice.
Vnímali jste se v Naganu s celou českou výpravou jako společný tým, nebo šlo pouze o hokejovou partu?
Vnímali. Do Nagana jsme cestovali tak, že se známe. Byli jsme se podívat na závodech Katky Neumannové, ona pak přišla na naše zápasy. Výprava nebyla tak velká, proto jsme i ty úspěchy víc vnímali a přáli si navzájem. I rozhovor Roberta Reichela s Robertem Zárubou po zápase s Kanadou, kde se plácají po ramenou, ukázal, jak byla pohodová atmosféra. Pomohlo tomu všemu, že jsme byli pospolu a v domácké náladě.
35:43
V Naganu jsem spoléhal na kluky, že vždycky dají o jeden gól víc, než já dostanu, ohlíží se Dominik Hašek
Číst článek
Kdo se o vás staral v kabině?
Dlouholetý kustod a masér v kabině národního týmu Václav Šašek, pak také Pavel Křížek. Starat se o pětadvacet lidí, realizační tým není vůbec nic jednoduchého a ještě k tomu mít dobrou náladu. Moc rád na ně vzpomínám, protože jim nikdy nechyběl elán. Přibývající úspěchy na turnaji byly i odrazem jejich práce. Díky nim byla vždy skvělá atmosféra a těší mě, že jsem s nimi zažil nejen olympijské hry, ale i mistrovství světa.
Nastartovala se dobrá nálada týmu už na mistrovství světa ve Vídni v roce 1996?
Ano, už od roku 1996 se to navnadilo. Pověstné je, když byl v kabině prezident Václav Klaus, pustila se písnička Venca, to je prima chlap, on si myslel, že je to na něj, ale bylo to na Vencu Šaška (smích). Hokej šel postupně nahoru a vygradovalo to zlatým hattrickem.
V roce 1996 se kapitánem týmu stal Robert Reichel a nastavila se nová pravidla. Táhlo se pak za jeden provaz?
Řeklo se, že podmínky budou pro všechny stejné. Platilo to nejen u kluků na ledě, ale i u celého realizačního týmu. Nastartovalo se to, českému hokeji se i díky tomu dařilo.
Nezaspal český hokej po úspěšné éře kolem Nagana dobu? Jak moc se proměnil styl hokeje?
Je těžké takové úspěchy opakovat, ve smyslu být stále na medailových pozicích. Hokej se jinak hrozně zrychlil, protože v NHL se začal hrát evropský hokej na úzkém hřišti. To mu je podřízená taktika. Dřív se to v NHL hrozně řezalo, teď se hraje čistě bez faulů. Dřív to byly div ne polovraždy, teď stačí hráči bouchnout do hokejky a je okamžitě vyloučen. Jinak ale porovnávat tehdejší hokej s tím dnešním se moc nedá. Po úspěchu z Nagana si i děti myslely, že automaticky pokud budou hrát hokej, že z nich vyroste nový Jágr a Hašek. Tak to ale nefunguje. Uvidíme, jak se nám povede dostat do nového moderního hokeje.
Není tak trochu zázrakem, že momentálně v Bostonu tak dominuje lajna Pastrňák, Krejčí a Zacha?
Je to skvělé, že ti kluci hrají pospolu. Jinak je ale českých hráčů v NHL málo. Dřív se číslo pohybovalo kolem sedmdesáti osmdesáti, teď je jich tam dvacet pětadvacet.
Znovu Nagano
Akce na oslavu úspěchu českého hokeje začíná ve středu 22. února od 18 hodin v Cinema City Nový Smíchov v Praze a od 18.30 bude na programu dvouhodinová talkshow s rekonstrukcí úspěchu národního týmu zlatého Nagana od příjezdu na olympijské hry až po oslavy na Staroměstském náměstí. Součástí nabitého programu bude i podpisová akce hokejových puků se speciálním logem vysílání. Moderátorské role se na pražském Smíchově zhostí Lucie Výborná a Jan Pokorný. Pokud nebudete mít štěstí a nedostanete se do kina, tak pro vás budeme akci přenášet i ve vysílání Radiožurnálu a Radiožurnálu Sport, živý stream na facebookovém profilu Radiožurnálu Sport a YouTube kanálu Radiožurnálu.
Je to systémová chyba, že se k hokeji dostávají často děti bohatých rodičů a někde se ztratí jiný talent?
Největší problém vidím v tom, že je potřeba dostat děti do fáze, aby si vážily sportu. Oni to berou, že něco hrají, ale nic je nemotivuje. Chybí trochu hlad po sportu. V dřívějších dobách to fungovalo i tak, že kdo dobře sportoval, tak mohl vyjet do zahraničí na zájezdy. Motivačních prvků tam bylo mnohem víc. Momentálně nevím, jak tu lepší cestu pro děti najít. Pokud bych ji našel, tak ji samozřejmě budu hned používat a říkat.
Teď se věnuješ trénování?
S koncem kariéry jsem měl docela problém, to jsem zanevřel na hokej. Dva roky jsem nechtěl vidět hokej ani v televizi. Každopádně jsem se k němu vrátil v roli komentátora. Co se týče trénování, tak jsem prošel snad všechny kategorie na Kladně a nyní jsem trenérem juniorů. Vedeme to společně s Vladimírem Kamešem. Tady na Radiožurnálu Sport jsme navíc kolegové i s tebou, takže jsem toho vyzkoušel docela dost.
Jak vůbec vzpomínáš na začátky pořadu Čistá hra, který máš každé úterý na Radiožurnálu Sport od 10.05?
Ze začátku jsem v rozhovorech nebyl moc uvolněný. Říkal mi to šéf Míra Bureš a i já jsem měl ten pocit. Nakonec je z toho formát, kdy často komunikujeme s posluchači a funguje to.
Co bys popřál českému hokeji do budoucna?
Popřál bych mu, aby se mu povedlo probudit v dětech lásku ke sportu a chuť si jít zabruslit. Snad se český hokej v nejbližší době zase přiblíží časům, kdy budeme vozit medaile z velkých akcí.
