Být komentátorem je v podstatě jednoduché. Mluvím o tom, co jsem celý život dělal, říká David Pospíšil
22 let hrál extraligový hokej, už 16 let je hokejovým expertem České televize. David Pospíšil si s Lucií Výbornou ve fanzóně na střeše pražské Galerie Harfa povídal mimo jiné o podstatě hokeje. „Je pořád stejná, hokej se jen stává rychlejším a tvrdším,“ popisuje. „Proto se mi často stane, že po osmém zápase na mistrovství mám myšlenku, že stejnou větu už jsem říkal,“ dodává se smíchem.
Co se stalo s tvým hlasem?
Myslím, že mému hlasu dal zabrat první zápas v pátek, protože máme studio uprostřed kotle, respektive kotel je celý stadion a to, co se dělo v pátek v hale, jsem ještě nikdy nezažil. My se ve studiu potřebujeme domlouvat, a jak na sebe přes stůl křičíme, tak jsem si při tom hlas urval.
Byla doba, kdy jsme si museli shánět osobní sponzory, abychom mohli hrát a uživit rodinu, popisuje Pospíšil
Jak bys zatím hodnotil průběh mistrovství?
Co se týká českého týmu, tak výborně. Máme za sebou dva těžké soupeře, Švýcary a Finy, máme za sebou Nory, kde jsme zápas zvládli otočit, získali jsme šest bodů a hlavní je projev týmu. Ten je pracovitý, pospolitý a pro soupeře fyzicky náročný, takže tým získává sebevědomí. Máme před sebou pár relativně lehčích zápasů, kde by bylo dobré šetřit síly na čtvrtfinále, které je vždy dělítkem úspěchu a neúspěchu.
Hrál jsi dvacet dva let extraligový hokej, jak se buduje v týmu bojový duch a týmovost, které teď předvádí i národní tým?
Myslím, že je to o tom, jakým způsobem kluci vystupují na ledě. Když hvězda bude hrát obětavě, uvidí to i ostatní hráči a namotivuje je to k větším výkonům. A funguje to i obráceně, tímto způsobem se to lepí a spojuje, získává to návaznost. Tým potřebuje náboj.
„Jakmile je zavedená přezdívka, tak jde cítit vztah, který mezi sebou hráči mají. Díky přezdívkám jsou si lidé blíž.“
David Pospíšil
V hokejovém světě je běžné mít přezdívky, které mají většinou původ ve jménech. Ty jsi Pospec, je to tak?
Ano, je to tak. Ale třeba Jiří Jaroutek byl Valcha, po tátovi, ale nevím proč. Jeden z mých bývalých spoluhráči, Martin Straka, měl přezdívku Dědy, což je po plzeňsky děda. Možná proto, že mu brzy zmizely vlasy.
Jsou přezdívky specifikem českého hokeje?
Myslím si, že to bude stejné všude. Spoluhráči si navzájem hledají oslovení, které toho člověka charakterizuje. Jakmile je zavedená přezdívka, tak jde cítit vztah, který mezi sebou hráči mají. Díky přezdívkám jsou si lidé blíž.
Z ledu do studia
Měl jsi před začátkem své kariéry hokejového experta nějakou zkoušku?
Začínal jsem v roce 2006, kdy se konalo mistrovství světa v Lotyšsku, v Rize. Předtím byla extraliga, takže jsem odkomentoval pár zápasů ve studiu a tak nějak jsem se otrkal, ale s tím, že bych jel na mistrovství světa, jsem nepočítal, protože tam byli ostřílení experti, kteří to dělali roky. Ale Robert Záruba tým rozšiřoval, takže se na mě nakonec dostalo. Základ jsem si užil, nasál jsem atmosféru a od té doby mám za sebou osmnáct mistrovství světa.
Je pro člověka, který hokej dělá od malička celý život, jednoduché stát se komentátorem?
V podstatě ano. Mluvím o tom, co jsem celý život dělal a čemu bych měl aspoň trochu rozumět. Samozřejmě vždy přijde názorový konflikt – když postavíme pět hokejistů vedle sebe a ukážeme jim stejnou situaci, tak jsou schopni se pohádat, protože každý to cítí sportovně jinak, ale to gró, ten základ je stejný.
Ano, je to zjednodušená pozice, navíc vedle sebe máme zkušeného komentátora a my jsme tam na to, abychom dotahovali detaily, které běžný divák nepostřehne. Podstata hokeje je pořád stejná, jen je rychlejší a tvrdší. Během mistrovství mám po pár zápasech myšlenku, že tohle už jsem říkal.
Když si dnes pustíme Nagano, tak si říkám, co to je za sport, protože styl hry byl pomalejší, bylo více faulů, na všechno bylo více času a prostoru. Klička už dnes neznamená úspěch. Vrcholoví hráči nemají prostor pro vytváření hry, i oni musí puky rychle posunout.
Dvanáct let je dlouhá doba, uznává Procházka. Český tým po výhře nad Dánskem míří do čtvrtfinále
Číst článek
Čeká nás letos na mistrovství nějaké překvapení?
Asi ho máme za sebou – mám na mysli remízu Rakouska s Kanadou. Neočekávám nic velkého. Američané, Kanaďané i my máme základnu, která je kvalitní a stále je ji čím doplňovat, někdy lepším a někdy horším materiálem, ale stále se udržuje jistá úroveň týmu.
Jiné týmy strašně kolísají, protože mají malé členské základny. Řeší problémy jiného rázu než jenom sportovního, třeba malou finanční podporu, ta je u nás u hokeje i fotbalu velká, stejně jako podpora fanoušků.
Hokej je i velký byznys. Jsou pro hráče komerční přestávky dobré?
Zvykli si. Když se s tím začalo, tak jsme z toho byli otrávení. Protože pokud hráč tři minuty nebyl na ledě a následuje minutová komerční přestávka, tak ho to rozhodí. Ale k hokeji to patří a peníze odněkud přicházet musí.
Hokejová rodina je termín, který hodně používají komentátoři NHL. Zjišťuji, že to není klišé.
Jsme na sobě závislí stejně jako v rodině. Pokud nebude fungovat táta, což je ředitel klubu, tak je problém. Pokud nebude fungovat rolbař, kterého připodobním ke strýci, tak nebude udělaný led. Když nebudou fungovat maséři, tak hráče budou bolet nohy. Není to jen o hráčích, týmy jsou obrovské. Mančaft si své členy hlídá, pokud tam nezapadnou, tak často sami odejdou.
Co bývalého hokejistu ráno bolí? Existují hokejisté, kteří mají zuby? A proč se jako komentátor nemůže přátelit s hráči? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
