V devadesátých letech a následujícím desetiletí se výkony ve vrhu koulí nebo hodu diskem nejen nezlepšují, postupně je dokonce vidět mírné zhoršení. Předpovídají ho studie východoněmeckých vědců: podle nich má androgenní iniciace – podávání mužských hormonů dívkám a mladým ženám – permanentní efekt. Po počátečním zvýšení svalové síly a nárůstu výkonu už po vysazení anabolik nedojde k návratu na původní úroveň. Mnoho sportovkyň v devadesátých letech i později proto stále těžilo z předchozí dopingové kúry.
„Pokud berete anabolické steroidy, tak krom akutního zvýšení síly a dynamiky je dlouhodobým efektem strukturální přestavba svalu,“ vysvětluje mechanizmus působení dopingu sportovní lékař Jiří Dostal. „To znamená vznik nových kapilár, mitochondrií a dalších struktur, které vedou k vyšší metabolické kapacitě, kterou byste poctivým tréninkem nedosáhli. Stačí je pak udržovat během zákazu závodů, poté se můžete vrátit jako čistý a vyhrávat.“
„Nepředstavujte si ale, že začnete něco brát a bez dalšího úsilí budete podávat lepší výkony,“ upozorňuje Dostal. „Takhle zadarmo to není. Pokud si amatérský cyklista dá EPO, jeho časy se často nezmění nebo dokonce zhorší.“
„Doping z nikoho neudělá olympijského vítěze,“ pokračuje Dostal. „Může ale přidat to konečné chybějící procento výkonu, který vás posune z třetího místa k vítězství. Vždy musí jít o vysoce trénované sportovce, u kterých nárůst výkonu v řádu jednotek procent znamená rozdíl mezi naprostou špičkou a první dvacítkou. Ale i tady jde o individuální záležitost. Sportovec, jehož limitací je využití kyslíku ve svalu a nízká aerobní kapacita, se může nacpat EPO až po hlavu, mít místo krve ‚marmeládu‘ a stejně mu to nepomůže,“ dodává.
Vedle zvýšení výkonu navíc doping často pomáhá tím, že sportovcům umožňuje ještě tvrdší tréninkovou dřinu.
„Krutými tréninky je známá Jarmila Kratochvílová,“ popisuje článek České televize úsilí české běžecké rekordmanky. „Někdy běhala v bazénu po kolena napuštěném vodou s plynovou maskou na hlavě a oblečená do vesty se závažími. Před olympiádou v Moskvě prý navzpírala za rok 750 tun. Za jeden trénink zvedla v součtu až 16 tun, desetkrát za sebou musela vyskočit s činkou těžkou 110 kilogramů na zádech a za dopoledne dokázala na dráze uběhnout i 18 třístovek.“
Uniklé dokumenty východoněmecké Stasi
„Jeden z největších farmakologických experimentů v historii probíhal víc než tři desetiletí,“ uvedl německý profesor molekulární biologie Werner Franke v roce 1997 ve studii Hormonální doping a androgenizace sportovců: utajený program východoněmecké vlády (androgenizace je změna působením mužských pohlavních hormonů, pozn. red.). „Zvlášť účinné bylo podávání anabolických steroidů pro andogenizaci u dívek v pubertě a mladých žen.“
Efekt anabolického steroidu na výkon koulařky. Osa y ukazuje nejlepší výkon v metrech, obdélníky nad osou x označují období podávání anabolik, čísla počet tablet.
Zdroj: W. Franke, B. Berendonková: Hormonální doping a androgenizace
Pro Frankeho je doping osobní téma. Spoluautorkou studie je jeho žena Brigitte Berendonková, bývalá vrcholová koulařka a diskařka, která utekla z východního Německa na západ. S dopingem měla sama dost zkušeností a v roce 1991 vydala publikaci o východoněmeckém sportu pod titulem Doping: od výzkumu po podvod.
Ze stejných podkladů vychází i Frankova studie. Bohatě využívá víc než 150 dokumentů východoněmecké tajné služby, které Stasi nestihla zničit nebo unikly ještě před pádem režimu. Mezi nimi je řada výzkumů, které měří vliv dopingu na výkon, další popisují nežádoucí vedlejší efekty zakázaných látek. Fascinující jsou i případové studie, které přesně popisují dopingový kalendář a dávkování látek u konkrétních sportovců.
„V šedesátých letech byla Německá demokratická republika obskurní země, které dominovalo téma studené války a železná opona,“ vypráví Franke. „Politici usoudili, že sportovní výkony budou nejrychlejší a nejlevnější prostředek, jak opatřit sedmnáctimilionové zemi mezinárodní prestiž.“
Uspěli. Od roku 1972 se východní Němci na vrcholných akcích umísťovali na stupních vítězů vedle Američanů a Sovětů. Jejich výsledky měly ukazovat světu, že je komunistická ideologie nadřazená té západní.
Podle Frankeho prošly každoročně dopingovým programem přes dvě tisícovky sportovců.
Pozitivní vliv anabolik na sportovní výkony – alespoň podle dobových záznamů Stasi – působí až neuvěřitelně:
- vrh koulí, muži: 2,5–4 m
- vrh koulí, ženy: 4.5–5 m
- hod diskem, muži: 10–12 m
- hod diskem, ženy: 11–20 m
- hod kladivem: 6–10 m
- hod oštěpem, ženy: 8–15 m
- běh na 400 m, ženy: 4–5 s
- běh na 800 m, ženy: 5–10 s
- běh na 1500 m, ženy: 7–10 s
V roce 1977 ale režim poprvé zaváhal: koulařka Ilona Slupianeková měla pozitivní dopingový test. Aby se to neopakovalo, zavedlo východní Německo vlastní dopingové kontroly. Jejich účelem nebylo omezovat doping; testování sportovců v dopingovém programu před oficiální kontrolou mělo zajistit, aby na sportovní akce neodjel nikdo s problematickými hodnotami. Kdo neprošel, zůstal doma se „zraněním“ nebo „náhlým poklesem formy“. Opatření bylo úspěšné, Slupianeková byla poslední východoněmeckou vrcholovou sportovkyní, kterou se podařilo odhalit. Později stejné metody převzaly další země východního bloku včetně Československa.
Zatímco za hranicemi sportovci procházeli dopingovými testy bez podezření, ve východním Německu byl systematický doping veřejným tajemstvím. Vrcholovým sportovcům zakázané látky obstarávali státní trenéři a reprezentační lékaři, „druhá liga“ byla odkázaná na černý trh. Řada sportovců „zobala“ látky mimo kontrolu lékařů a riskovala zdraví o poznání víc. Syntetická anabolika z černého trhu jako oral-turinabol byla podle Frankeho dostupná už devíti- až dvanáctiletým dětem.
Hnací silou černého trhu byly odměny pro úspěšné sportovce – a také jejich trenéry. Za zvyšování mezinárodní prestiže NDR dostávali finanční odměny nebo povolení vyrazit na Západ.
Koncem osmdesátých let už byl doping tak zřejmý, že ho mezinárodní sportovní instituce včetně olympijského výboru nemohly ignorovat. Poslední kapkou byl sprint na 100 metrů na olympiádě v Soulu v roce 1988. Pozitivní dopingový test vítězného Kanaďana Bena Johnsona znamenal konec i pro státem řízený doping východního Německa. Mimochodem, v následujících letech mělo pozitivní testy dalších pět ze sedmi sprinterů ve stejném závodě.
Anabolika pro devítileté holky
Na počátku sedmdesátých let nebyla anabolika mezi vrcholovými sportovci nic neobvyklého a do olympijských her v Montrealu v roce 1976 ani zakázaného. Podle Frankeho je běžně užívali zejména sportovci Spojených států. Východoněmečtí trenéři ale byli první, kdo je začal masivně podávat ženám.
Drasticky také zvýšili dávky, což začalo být na konci sedmdesátých let zřetelné. Když se na montrealské olympiádě, kde východoněmecké plavkyně získaly 11 ze 13 možných medailí, americká sportovkyně zeptala na jejich nepřirozeně hluboké hlasy, dostala od východoněmeckého trenéra odpověď: „Přijeli jsme plavat, ne zpívat“.
„Androgenizace dívek a mladých žen byla nejefektivnější částí dopingového programu,“ píše Franke. „Dávky byly překvapivě vysoké; mnoho vrcholových atletek a plavkyň dostávalo vyšší množství anabolik než muži ve stejných disciplínách.“
Jedním z opatření, které mělo po dopingovém nálezu Slupianekové zabránit pozitivním dopingovým testům, byla steroidová terapie. Trenéři a reprezentační lékaři přesně věděli, jak dlouho před sportovní akcí musejí vysadit anabolické steroidy, aby po nich nezůstaly stopy. Zároveň ale hledali způsoby, jak sportovce nadopovat i před akcí a přímo na ní. Odpovědí byly injekce mužského hormonu testosteronu, který testy nedokázaly odhalit. Začaly proto vznikat komplikované dopingové protokoly, které pracovaly s „přemostěním“ období, kdy sportovci nebrali hlavní tréninková anabolika.
Ilustrace steroidového přemostění z dokumentů Stasi: list ukazuje dopingová schemata šesti atletů deset týdnů před sportovní akcí, obdélníky značí aplikaci anabolických steroidů jako oral-turinabol, šipky, trojúhelníky a kolečka aplikaci testosteronu
Zdroj: W. Franke, B. Berendonková: Hormonální doping a androgenizace
Pro hlídání hladiny testosteronu antidopingové kontroly měřily poměr testosteronu a příbuzného epitestosteronu (T:E), který nemá vliv na výkon. Hladina obou látek je za normálního stavu přibližně stejná. Výrazný výkyv ve prospěch testosteronu značí doping.
Východoněmečtí vědci si s kontrolou poradili poměrně přímočaře: vedle testosteronu se naučili zvyšovat také hladinu epitestosteronu, takže poměr T:E zůstával stabilní. To jim umožnilo aplikovat sportovkyním podstatně vyšší dávky. Tak vysoké, že v roce 1984 se druhý nejvyšší muž dopingového programu Manfred Höppner začal zajímat, zda experiment nezašel příliš daleko.
„Tato atletka byla zařazena mezi špičkové atlety, kteří byli připravováni na zimní olympijské hry vysokými dávkami testosteronu a současnými protiinjekcemi epitestosteronu,“ píše Höppner v jednom z dokumentů, který Stasi nestihla zničit. „Podobná podpůrná opatření podstoupila také na následujícím světovém šampionátu. Její extrémně pozitivní výsledky […] jsou unikátní a nelze je reprodukovat. Je to ostatně i v jejím zájmu, neboť se u ní rozvinuly mužské obličejové rysy a změnil se jí hlas,“ varuje Höppner.
Podle Frankeho se zvlášť nebezpečná procedura s vysokými dávkami obou látek používala od roku 1983, nejčastěji u plavkyň a veslařek.
Výsledkem byly kromě hlubokého hlasu, růstu mužského ochlupení nebo „anabolického akné“ taky extrémně zvýšené nebo snížené libido, závažné poruchy jater a ledvin, při těhotenství vývojové vady plodu nebo potraty, často nařízené trenéry. Vystoupit z tréninkového programu přitom nebylo snadné.
„[Navzdory Höppnerovým obavám] Androgenní kúry ostatních dívek pokračovaly,“ píše Franke ve své studii. „O rok později na sobě jedna z nich začala pozorovat podobné vedlejší efekty včetně hlubšího hlasu, ale nebylo jí povoleno přestat brát medikaci. Rozhodla se proto uprchnout na Západ. Byla první, kdo popsal systematickou a násilnou androgenizaci mladých sportovkyň. Jako důkaz s sebou vzala „vitamínové tablety“ (za vitamín B12 východoněmečtí lékaři maskovali doping před samotnými sportovci, kteří je brali, pozn. red.), které v západoněmecké laboratoři identifikovali jako anabolikum oral-turinabol.“
„Přestože mělo její svědectví značnou publicitu,“ dodává Franke, „mezinárodní sportovní instituce, včetně Mezinárodního olympijského výboru, nereagovaly. To pochopitelně potěšilo východoněmecké autority.“
Nejvíce rozšířený je doping podle dat WADA – a také podle ústních svědectví – v cyklistice. V roce 2004 v testech neuspělo téměř pět procent kontrolovaných cyklistů, od té doby číslo podstatně kleslo. Silné formulace bývalých závodníků nebo cyklistů přistižených při dopingu naznačují, že skutečný podíl cyklistů s nepovolenými látkami v krvi je podstatně vyšší.
„Profesionální cyklistika je organizovaný zločin," řekl v únoru 2013 deníku USA Today americký závodník Floyd Landis, který kvůli pozitivnímu nálezu musel vrátit zlato z nejtěžšího cyklistického závodu Tour de France.
Ve stejném roce se k dopingu přiznal také sedminásobný vítěz Tour de France Lance Armstrong.
„Je podle vás možné vyhrát Tour de France sedmkrát v řadě bez dopování,“ ptá se televizní moderátorka Oprah Winfrey Armstronga poté, co vrátil všechny medaile. „Ne, podle mého názoru to nejde,“ odpovídá Armstrong.
„Bral jen to, co my všichni: EPO, testosteron, krevní transfúze,“ napsal v knize po svém odhalení Armstrongův bývalý týmový kolega Tyler Hamilton. Mimochodem právě ten, který o Armstrongovu dopingu začal veřejně mluvit a přinutil ho k doznání.
Nejnověji se s dopingovým podezřením potýká vítěz posledních tří ročníků Tour de France, britský cyklista Chris Froome. Na loňské Vueltě – závodu kolem Španělska – mu ve vzorku našli dvojnásobné množství salbutamolu, než povolují pravidla. Froome se brání, že jde o lék na astma, kterým trpí. Salbutamol nicméně patří k zakázaným látkám z toho důvodu, že může zvyšovat výkon.
Froome ovšem není sám, kdo trpí astmatem. „Déšť v závěrečných etapách Vuelty pročistil vzduch a nebylo třeba přípravek používat,“ pustil se do něj další astmatik Vincenzo Nibali, který dojel druhý.
„Je zajímavé, že zatímco v roce 1984 na Olympijských hrách v Los Angeles udávalo ponámahové astma deset procent sportovců, v roce 1994 na zimní olympiádě v Lillehammeru to bylo už šedesát procent,“ píše na svém webu klinický biochemik Libor Vítek z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Důvodem je zřejmě legalizace užívání těchto látek, pokud budou sportovci vedeni jako astmatici.“
„Kdysi se Tour de France říkalo Tour de Pharmacy a nebylo to daleko od pravdy; dnes jsem přesvědčen, že je vrcholová cyklistika výrazně čistší,“ brání profesionální cyklistiku sportovní lékař Jiří Dostal. „Týmy kategorie UCI World Tour si dávají velký pozor, aby se nezapletly systémově s dopingem, protože by okamžitě přišly o sponzory a zničilo by je to. Pokud se sportovcoi prokáže doping, týmy se od něj obvykle distancují. Aktuální případ Chrise Frooma je snad jedinou výjimkou.“
Není těžké přečůrat antidopingové kontroly
Data WADA, zveřejněná Guardianem, ukazují vysoký podíl pozitivních nálezů také mezi vzpěrači. Není to překvapivé, právě ve vzpírání anabolika patřila k populárním podpůrným prostředkům v minulosti a patří dodnes.
Překvapivější je relativně značný podíl pozitivních testů v basketbalu a baseballu. Americkou nejvyšší baseballovou ligu nicméně provází zhruba od roku 2005 řada velkých kauz kolem užívání anabolických steroidů a lidského růstového hormonu. Vyšetřoval je i americký kongres, jehož závěrečná Mitchellova zpráva v roce 2007 ukázala na osm desítek dopujících sportovců.
„Ve Spojených státech je silná antidopingová agentura USADA, takže státem řízený doping, podobný tomu v Rusku nebo Číně, je tam nemyslitelný,“ upozorňuje sportovní lékař Jiří Dostal. „Na druhou stranu tam ale došlo k řadě kauz kolem komerčních distributorů a laboratoří. Jednou z nich je kauza BALCO, kdy laboratoř poskytovla anabolika řadě sportovců včetně právě baseballistů. Podobné jsou cyklistické kauzy v devadesátých letech a na přelomu století – dopingová aféra stáje Festina nebo Operación Puerto ve Španělsku.“
Ve statistice WADA chybí kulturistika. Jde téměř jistě o sport nejvíce promořený dopingem. Naprostá většina pozitivně testovaných sportovců na stránce českého antidopingového výboru jsou právě kulturisti, mezinárodní statistiky ukazují podobný obrázek. Rozsah odhalených látek u kulturistů navíc odhaluje, že hazardují se zdravím podstatně víc než ostatní sportovci: například dva roky starý dopingový záznam Jiřího Lasíka vyjmenovává dvanáct zakázaných látek, většinou anabolických steroidů. Podobné záznamy jsou mezi kulturisty poměrně běžné.
Dopingové kontroly mají ovšem zásadní slabinu, kterou sportovci umějí obcházet už od osmdesátých let. Poměrně přesně sice měří obsah zakázaných látek v těle, ale měří jen několik dnů – maximálně týdnů – zpět. Některé typy dopingu, například anabolika, proto obvykle stačí vysadit několik týdnů před závodem. Svou úlohu už u sportovce sehrály při tréninku a růstu svalstva, takže při závodě už může být čistý.
Nebo, jak ukázal „tréninkový“ plán východoněmeckých sportovců, se před turnajem vysadí snadno odhalitelný doping a pro „přemostění“ se nasadí lépe maskované látky.
Antidopingoví komisaři proto od roku 1989 testují sportovce také mimo závody. Přepadové kontroly znamenají pro dopující závodníky o něco vyšší riziko odhalení, ale zaměřují se pouze na špičkové sportovce.
Pozitivní antidopingové kontroly tedy odhalují spíš závodníky, kteří „měli smůlu“, než aby ukazovaly skutečný rozsah dopingu.
Zapomeňte na kontroly, dopují desítky procent
Jedna z mála detailních studií k dopingu, publikovaná v žurnálu Deutsche Zeitschrift für Sportmedizin v říjnu 2016, naznačuje čísla o řád vyšší.
„Podíl pozitivních dopingových testů zůstává v posledních třiceti letech konstantně kolem dvou procent,“ uvádějí autoři. „Vzhledem k odhalení strukturálních dopingových praktik a zapojení antidopingových laboratoří, například v Rusku, se domníváme, že podíl pozitivních dopingových testů je příliš nízký. Skutečná prevalence dopingu je podstatně vyšší.“
Studie sbírala data o dopingových případech špičkových sportovců v letech 2000 až 2013. Do té doby neexistovaly souhrnné statistiky pozitivně testovaných sportovců, WADA je začala zveřejňovat teprve později. Autoři proto získávali data od národních antidopingových agentur, ověřovali je a doplňovali o záznamy z médií.
Shromáždili 1 236 dopingových případů. Největší část – přes 10 procent – měli na svědomí Rusové, následovaní s nevelkým odstupem Spojenými státy, Itálií, Španělskem a Německem. Téměř třetina případů se týkala atletů, další v pořadí byli vzpěrači a cyklisti.
Studie se zaměřila také na typy podpůrných látek. Téměř ve 40 procentech případů šlo o anabolické steroidy. Autoři navíc dovozují, že také dalších 10 procent případů, kde látka není známá, byla anabolika. V dalších 16 procentech případů šlo o krevní doping, ve 14 procentech požití stimulantů, typicky amfetaminu, efedrinu nebo kokainu, přímo před závodem.
V olympijských letech se dopovalo dvakrát víc (mezi ruskými atlety čtyřikrát víc) než v období mezi olympijskými hrami.
Zajímavé zjištění přinesla data o tom, zda víc dopují muži nebo ženy. U Rusů převažovaly ženy (58 procent, mezi atlety 74 procent), u Španělů a Italů výrazně převážili muži.
„Rozdíl se dá částečně vysvětlit tím, že na olympiádě zastupují Rusko převážně ženy, což může být výsledkem některých sociokulturních faktorů,“ tvrdí autoři studie. „Podobně lze převahu mužského dopingu v Itálii a Španělsku vysvětlit tamější popularitou cyklistiky.“
„Může to být také větší vnímavostí žen vůči dopingu,“ dodává Jiří Dostal. „Dá se říci, že ženy nedosahují svých metabolických maxim a doping jim vlastně pomůže posunout výkon na úroveň mužů. U mužů jde už o komplexní záležitost a dosáhnout efektu je mnohem těžší.“
Jedna ze studií, o kterou výzkumníci své závěry opírají, udává mezi 26 a 48 procenty dopujících. Dva roky stará studie sbírá data pomocí anonymního webového dotazníku od německých sportovců.
„Je překvapivé, že sportovci, trenéři, funkcionáři, politici a další lidé ve vrcholovém sportu nevnímají rozsáhlý doping, přestože data ukazují, že dopuje mezi 4,2 a 35 procenty sportovců, u atletiky a v některých zemích i přes 50 procent,“ shrnují studii její autoři.
Běžkařský skandál týden před Pchjong-čchangem
Poslední dopingový případ propukl necelý týden před úvodním ceremoniálem her v Pchjong-čchangu. Německá televize ARD spolu s britským deníkem The Sunday Times provedly analýzu vzorků krve dvou tisíc běžců na lyžích z let 2001 až 2010. Data, která dostaly od anonymního zdroje, podle nich prokazují rozšířený doping mezi běžkaři.
Podíl běžců na lyžích s podezřelými krevními testy
Zdroj: The Sunday Times
„Třetinu medailí z olympiád a světových šampionátů, včetně 91 zlatých, v těchto letech získali běžkaři s podezřelými krevními testy,“ píše deník. Abnormální hodnoty má podle listu také padesátka běžkařů, kteří závodí na hrách v Koreji.
„Rusko opět vystupuje jako světový lídr mezi podvodníky v zimních sportech,“ pokračuje The Sunday Times. „Víc než 76 procent ruských běžkařských medailí získali sportovci s abnormálními krevními testy.“
Mezi podezřelými z dopingu je ale také řada špičkových sportovců z Norska, Německa, Švédska, Itálie a dalších zemí, tradičně silných v zimních sportech.
Jména běžkařů novináři neuvádějí – krevní testy totiž nejsou stoprocentní důkaz, že sportovec dopuje. Podle lékařů, kteří s deníkem spolupracují, je u každého vzorku šance přibližně jedna ze sta, že jde o přirozenou hladinu.
Mezinárodní lyžařská federace (FIS) odmítla zjištění Britů komentovat s tím, že jde pouze o podezření. Podle regulí WADA nelze usuzovat na doping z jediného krevního vzorku, jak to provedli oslovení lékaři. K samotnému podezření je podle WADA třeba sledovat vzorky v delší časové řadě a i pak vede k prokázání dopingu dlouhá cesta. Výsledky opakovaně prověřují antidopingové laboratoře a teprve v případě, že se závodník nedokáže před komisaři obhájit, jde o dopingový nález.
Deník The Sunday Times zveřejnil také žebříček zemí podle podílu podezřelých krevních testů v databázi; u 24 zemí včetně Česka vykazuje abnormální hodnoty víc než desetina vzorků. První jsou Rusové, ale vysoká jsou také čísla u Francouzů, Rakušanů, nebo Němců.
Rozhřešení
Pokud je doping tak všudypřítomný, jak naznačují data, proč ho nepovolit?
„Protože vnáší do sportu nerovnost a někdy ohrožuje zdraví,“ odpovídá sportovní lékař Jiří Dostal. „Protože někteří rodiče a státy nemají vůbec žádné zábrany podat doping dětem. Protože by raketově narostly počty mrtvých a postižených,“ dodává.
„Je řada na první pohled logických argumentů pro povolení dopingu,“ shrnuje některé z nich The Guardian. „Nebylo by na tom nic nefér. Každý sportovec by měl přístup ke stejným látkám, takže by se srovnalo hřiště. Sport by byl dokonce inkluzivnější: profesionální sportovci jsou obvykle ti s ‚neférovou‘ genetickou výhodou, takže ti, kdo nestačí, by díky podpůrným látkám mohli svou nevýhodu kompenzovat a konkurovat jim. Možná by se také staly hry zajímavější; neustálé překonávání rekordů, rychlejší, silnější a vytrvalejší sportovci. Co se na tom komu může nelíbit?“
Na řečnický odstavec si Guardian taky odpovídá.
„Jak jednotlivci reagují na léky silně závisí na jejich fyziologii a genetickém vybavení, takže by stále šlo o genetickou loterii. […] Povinný doping by drasticky zvýšil risk vážného poškození zdraví. A povolení dopingu by znamenalo povinný doping. […] „Prudce by se zvedla nerovnost. Země jako Spojené státy nebo Čína by měly zdroje opatřit si ty nejlepší podpůrné látky a zároveň maximalizovat bezpečnost svých sportovců.“
Poslední argument není jen teoretický. Spekuluje se o tom, že právě země jako Čína pracují na ovládnutí genetického dopingu.
„Víme, že do DNA lze vložit informaci o vyšší produkci červených krvinek, efekt by byl podobný působení EPO,“ popisuje ve dvoudílném rozhovoru o dopingu Dostal. „Gen ACTN3 zase zvyšuje glykolytickou kapacitu a pokud bychom ho uměli vložit do svalových buněk, nestačil by takovému sprinterovi ani Usain Bolt.“
„Jeden z problémů dopingu je v tom, že se z něj stalo politikum,“ pokračuje Dostal. „Ať chceme nebo ne, doping se stal nástrojem boje mezi mocnostmi. Viz postih ruských atletů a protiakce ruských hackerů, kteří zveřejnili tajné dokumenty o biologických pasech mnoha západních atletů.“
„Je ale evidentní, že ruská, keňská nebo třeba brazilská laboratoř byly jeden velký podvod, zakrývaly a někdy i řídily kontroly sportovců tak, aby byli čistí,“ pokračuje. „Vlastně nedělaly nic jiného než NDR v 80. letech. Nedělám si iluze, že by západní sportovci byli čistí. Ale nemyslím, že by západní státy s mírou kontroly a certifikace byly něčeho takového schopné.“
„Můj kvalifikovaný odhad je, že se dnes dopuje méně,“ uzavírá Dostal. „Vrcholový sport je čistší než dříve. Stačí se podívat na vývoj světových rekordů před lety a nyní. Na časy a výkony, které sportovci dosahují nyní a které dosahovali ještě před deseti lety. Na druhou stranu neuvěřitelně bují doping na amatérské úrovni, kde se nekontroluje. Tohle alarmující určitě je.“
Jan Boček, Jan Cibulka a Markéta Adamcová