Letos jste byla v Paříži na olympiádě i paralympiádě. Dokážete obě akce porovnat? Kterou jste si užila víc?
Olympiáda pro mě už byla několikátá, takže jsem věděla, co od toho čekat. Úplně jsem ale nevěděla, co očekávat od Paříže jako města, protože to byl jiný koncept, než který jsem zažila na předchozích olympiádách. Letos byla celá akce v centru města, Paříž do toho byla hodně zakomponovaná. Zažila jsem všechny předchozí hry od Vancouveru kromě Londýna. Všechny hry, které jsem zažila, byly odlišné od letošních.

Poslední dvě olympiády byly v Pekingu a Tokiu, které bylo specifické kvůli Covidu. Předtím bylo Rio, Pchjongčang, samé exotické destinace, kde nebylo tolik lidí a sportoviště byla rozprostřená všude možně. A teď jsem zažila první ryzí evropskou olympiádu, která byla součástí města. Takže to pro mě bylo výjimečné a jedinečné.

Paralympiáda pro mě byla něco neznámého. Nevěděla jsem, kolik tam bude fanoušků, jak budu vnímat sportovní výkony, to, co se přede mnou děje. A musím říct, že to pro mě byl mnohem silnější zážitek než olympiáda.

Proč?
Zaprvé mě překvapilo, že atmosféra byla srovnatelná s olympiádou. Přišlo strašně moc lidí, fandili, byly plné tribuny. Co se týká atmosféry, nepoznala jsem rozdíl mezi olympiádou a paralympiádou. A bylo to mnohem silnější z hlediska vnímání příběhů sportovců. Na paralympiádě přemýšlíte, co mají sportovci za sebou. Není to jen o samotném výkonu, ale je to i o příběhu, který si člověk s sebou nese.

Jak vypadá program fotografa, ať už na olympiádě, nebo na paralympiádě?
Kdo to nezažil, neumí si to představit. Je to nonstop vypětí, ale zároveň adrenalin, i když člověk funguje na „autopilota“. Nebo je to možná „flow“, ve kterém je celou dobu a nevnímá, co se děje okolo. Žije v bublině. 

S kolegy jsme se shodli, že vnímání času je na olympiádě úplně jiné než v běžném životě. Ráno se probudím a už jedu. Za jediný den toho prožiju tolik, že si to ani nedokážu uvědomit, zpracovat. Pak přijdu na hotel v půl druhé ráno, najím se a jdu spát. A další den to zase prožívám znovu a takhle to trvá tři týdny. Zážitků posbírám strašně moc. Ale zároveň jsme pořád pod tlakem a v zápřahu.

Práce fotografa obnáší i to, že s sebou nosíme těžké vybavení. Někdo vozí kufřík a k tomu má batůžek. Přineseme si to na stanoviště, navěsíme si to na sebe a jdeme fotit. Po akci jdeme do tiskového centra, zpracujeme fotky, pošleme je, sbalíme se a jdeme na další sportoviště. A takhle pořád dokola.

Vztahy a hierarchie mezi fotografy

Jaké panují vztahy mezi fotografy? Existuje nějaká rivalita, i když třeba někdo fotí pro agenturu a někdo pro noviny? 
Vztahy a hierarchie jsou dvě odlišné věci. Vztahy jsou různé, někdo se má více rád, někdo méně, to je logické. Na olympiádě je to jiné než na českém rybníčku. Doma se všichni mezi sebou znají, mají spolu vztahy, zkušenosti z minulosti. A když přijedu na olympiádu, kde je pár českých fotografů, myslím, že spolu většinou vycházíme dobře. Mám pocit, že než aby byla mezi fotografy rivalita, spíše si navzájem pomáhají. Když jeden sedí vedle kabelu na posílání, uvolní pak místo dalším. Pomáháme si, třeba si hlídáme vybavení, když potřebujeme na záchod.

V Paříži na lukostřelbě soutěžili Češi a Brazilci a já seděla na fotomístě s Brazilcem a vtipkovali jsme, že střílíme proti sobě. Pak jsme si pogratulovali a popřáli si hodně štěstí. Mám pocit, že často vznikají i hezké vztahy. Lidi se pak začnou sledovat na sociálních sítích, občas si napíšou.

Shodou okolností, když jsem byla na paralympiádě, byl v Praze australský fotograf, se kterým jsem se poznala v Pchjongčangu. Psal mi, jestli jsem v Česku a jestli bych mu dala tipy na kavárny. Nějaká moje oblíbená místa jsem mu poslala a on pak psal, ať někdy přijedu do Austrálie. 

Co se týče hierarchie, jeden výrazný rozdíl je v tom, že fotografové z velkých agentur, jako je Getty Images, Reuters nebo AP, mají tzv. pool pozice, tedy můžou na nejlepší místa. A nosí modrou vestu. A pak jsme my ostatní, kteří máme šedé vesty a jsme ve druhé řadě. To znamená, že když je medailový ceremoniál, středové místo má vždycky někdo z agentury. A ostatní si můžou kleknout pod ně, nebo se postavit vedle nich. Ale oni vždycky budou mít to nejlepší.

Například na atletice musím být v určené fotopozici za mantinelem. A fotografové z agentury můžou být uvnitř na ploše. Je to hierarchie, která za mě dává smysl. Fotografové z agentur pokrývají událost pro celý svět, zatímco my fotíme třeba jako já „jen“ pro olympijský tým.

Fotíte i jiné než olympijské sporty?
Více než dvanáct let jsem působila v Deníku Sport, což byla jiná práce, než mám teď. Fotila jsem hlavně fotbal a hokej. A teď v olympijském týmu tyto sporty nefotím skoro vůbec. Občas mi chybí jít fotit fotbal, navštívit hezký stadion. Tam by mi ale zase chybělo fotit menší sporty, jít třeba na vodáky. Ideální varianta by byla všechno zkombinovat.

Musela jste se během kariéry nějak profesně přetransformovat, naučit si něco nového?
Rozdíl mezi focením pro noviny a pro olympijský tým je pro mě ve vnímání mě jako fotografky samotnými sportovci. Předtím jsem byla jeden z mnoha fotografů, byla jsem pro ně cizí. Zatímco teď si myslím, že mě vnímají jako jednu z nich, i když nejsem sportovec. Jsem součástí týmu, který se o ně stará. Od té doby, co pracuji pro olympijský tým, mi sami sportovci píšou, že bychom mohli něco vyfotit. A to se mi dřív nestávalo. Předtím jsem dělala jenom ryzí zpravodajství, teď je to trochu i PR práce.

Ráda bych se zeptala na profesní deformaci. Před rozhovorem jste mi řekla, že se těšíte na dovolenou a nechcete foťák několik týdnů vidět. Ale dá se od toho v době sociálních sítí vůbec vypnout?
Když se koukám doma třeba na fotbal, říkám si, kdo kde sedí, odkud budou mít fotografové asi nejlepší záběr. Nekoukám na hřiště, koukám spíš kolem. Pak samozřejmě sleduji různé fotografy na Instagramu. Jak pro inspiraci, tak proto, abych věděla, co se děje, co se fotí. A profesní deformace se projevuje i v běžném životě. Když jedu tramvají a vidím hezký odlesk, říkám si, že by se to hezky fotilo. 

A jak to funguje v olympijském týmu, když zrovna není olympiáda?
Po olympiádě jsme všichni na dovolené. Ale po ní už zase najedeme na klasický režim, na poradě už se bavíme o olympiádě v Miláně a Cortině, která bude v roce 2026, řešíme vznik obrazového materiálu. Je to kontinuální proces, který se postupem času zintenzivňuje. Není to tak, že od října začínáme každý den fotit sportovce před zimní olympiádou, ale je to o tom, že se o tom začneme bavit, plánovat.

Druhá věc je, že nemáme na starost jenom olympiádu, ale i spoustu jiných projektů, které olympijský tým pořádá. Je to třeba Olympijský běh nebo Olympijský víceboj, a ke všem těmto akcím jsou potřeba fotky. Máme také různé konference, což není klasická sportovní fotografie, ale je to něco, co se také musí vyfotit a zajistit.

Specifika povolání fotografa

Dá se fotografováním dobře uživit?
Nemůžu říct, že jsem milionář, který nemusí nic dělat. Ale zároveň nemůžu říct ani to, že si nemůžu dopřát něco dobrého a vidět něco hezkého. Takže myslím, že se tím uživit dá. Jako v každé práci záleží na každém jedinci. Někdo může být skvělý kuchař a vařit v michelinské restauraci, někdo může vařit v motorestu. Každý chce něco jiného, někdo chce mít klid a pohodičku, jiný je ambiciózní.

Na přednáškách mladým fotografům říkám, že musí být trpěliví. Když si půjdou za svým, můžou si splnit úplně všechno. Byla jsem holka, která snila o tom, že jednou pojede na olympiádu. A teď jsem se vrátila už ze své sedmé. Neměla jsem žádnou protekci, nebyla jsem z bohaté rodiny. Máma mi koupila první foťák v bazaru, byl ještě natahovací.

Byla to nějaká cesta, bylo to o tom, že mě to bavilo, měla jsem to od začátku ráda. Snažila jsem se a chtěla se zlepšovat. Šla jsem krok po kroku. Nejdřív jsem fotila z čistého nadšení, pak jsem to začala studovat, a nakonec si řekla, že bych se tím chtěla jednou živit. Věřím, že když si člověk určí priority, je trpělivý a má to opravdu ze srdce rád, dosáhne, čeho bude chtít. Ale má to i své oběti. Není to zadarmo. Není to tak, že se člověk probudí a jede na olympiádu a je nejlepší fotograf na světě.

Co byste poradila začínajícím fotografům?
Najít si pro začátek nějakou malou ligu, malý zápas, a tam to zkoušet. Namířit foťák, vyfotit, trénovat. Funguje to podobně jako ve sportu. Trénink dělá mistra. A jak říkám, není to o tom, že například spisovatel jde na školu a hned napíše nejlepší román na světě. Je to o tom, že si hodně čte, je to o tom, že hodně píše, píše pořád dokola, až jednou napíše knížku. A u fotografa je to tak, že kouká na fotky, přemýšlí o nich, fotí a je lepší a lepší.

Když vidím svoje staré fotky, říkám si, že jsou hrozné. Někdo má talent, ale spousta věcí se dá naučit. Takže když chce někdo fotit sport, ať si vezme foťák a jde to zkoušet. Nemusí to být nejlepší liga na světě. Stačí, když půjde někam na plácek.

Já začínala fotit na dovolené chlapy, co hráli nohejbal. Tam jsem se nestyděla, znala jsem je. Fotila jsem tehdy ještě na film, fotky jsem pak vyvolávala a na polovině z nich ani nebyl vidět balón. Díky tomu jsem začala přemýšlet, jak bych to mohla příště udělat lépe. Dnes je technika o tolik lepší, že mladí lidé mají možnost mnohem rychlejšího růstu.

Organizujete nějaké přednášky nebo jiné akce pro fotografy?
Čas od času mě někdo někam pozve třeba v rámci fotografických festivalů. Takovou nabídku vždycky ráda přijmu. Když můžu něco předat dál, jsem ráda. V rámci Olympiády dětí a mládeže (ODM) pořádáme Akademie mladých tvůrců. Účastní se jich jak píšící novináři, tak videotvůrci nebo i fotografové. Trvá po celou dobu ODM.

A musím se pochlubit, že jsem si dokonce na první Akademii, které jsem se zúčastnila, vychovala fotografy, kteří mi pomáhají, nebo za mě zaskakují, když zrovna nemůžu. Dva z nich se mnou byli v Paříži. Pár lidí se mě ptalo, jestli vnímám, že si vychovávám konkurenci. A vím, že mi jednou můžou přebrat kšeft. Ale jednou bude potřeba mě nahradit. Beru to tak, že jsou úplně stejní jako já před 20 lety. Chtějí dělat něco, co mají strašně rádi. A já bych v jejich věku byla šťastná a nadšená, kdybych měla někoho zkušenějšího, kdo by mi poradil a pomohl.

V nějakém rozhovoru s vámi jsem četla, že když jste fotila na olympiádě v Soči Evu Samkovou (dnes Adamczykovou), nepodařilo se vám zaostřit na ní, ale foťák zaznamenal její soupeřku. Vnímáte to jako chybu?
Je to moment, který si pamatuju. Dneska už to beru samozřejmě s úsměvem, protože se to zkrátka stalo. Stejně tak jsem nebyla u olympijského zlata z lyžování Ester Ledecké. Většina českých fotografů byla tenkrát na zápase Česka s Kanadou, a najednou Ester vyhrála. Jsou to věci, které se stanou, člověk se s tím nemůže trápit, musí jít dál. Nikdo není neomylný.

Jak se stavíte k nezdarům?
Fotograf pracuje v terénu, v prostředí, které na něj má vliv. Není ve vyhřátém ateliéru, ale stojí třeba na sněhu v minus deseti stupních. Je to jako v životě. Někdy je na tom člověk lépe a někdy hůř. Někdy se daří více a někdy méně. Nemůžu se ale nechat zdeptat a vzdát to.

Karolína Laura Hornová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít