Největší soutěž je sám se sebou. Neobhajujete pouze medaili, ale i očekávání, míní sportovní psycholog
Letní olympiáda v Paříži je minulostí. Čeští reprezentanti nakonec získali pět medailí, a to hlavně díky závěrečným dnům. Některým favoritům, nebo dokonce obhájcům olympijských medailí se ale tolik nedařilo, možná i kvůli tlaku na ně. Právě o tom v Ranním Interview Radiožurnálu mluvil sportovní psycholog Václav Petráš.
Českých olympijských nadějí, kteří role favoritů nedokázaly v Paříži naplnit, bylo několik. Zmínit můžeme například kajakáře Prskavce, kanoistu Rohana nebo třeba judistu Krpálka. Co zažívají sportovci, kteří do soutěží vstupují jako favoriti?
Je to specifická pozice a náročný proces. Neobhajujete pouze medaili, ale i očekávání. Myslím, že je zaprvé potřeba ocenit to, v jaké pozici vůbec jsou. Jsou to mentálně výborně vybavení sportovci a okolnosti závodu někdy vedou k tomu, že nejsou schopni odvést stoprocentní výkon.
Beachvolejbalisté Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem všude slyšeli, že nastupují jako úřadující mistři světa. Může tohle profesionálům svázat ruce?
Obhajování obecně není jednoduché a je to těžká pozice. Všichni se na vás připravují a snaží se číst vaší hru a co vše musí k vaší porážce udělat. Sportovec potřebuje najít stále další způsoby k tomu, jak se posunout ve své hře – a to není lehká cesta.
O deset míst horší než v Tokiu. Češi skončili s pěti olympijskými kovy na 28. místě v hodnocení zemí
Číst článek
Touha vítězit k vrcholovému sportu patří. Je to motivace a mnozí rodiče dětem vštěpují, navzdory olympijským myšlenkám, že musí hlavně vyhrát. Je to správné?
Soutěživost ke sportu patří, ale na druhou stranu si myslím, že mladý sportovec může prohrát zápas, ale přitom hrát výborně. Poté musí pochopit, že největší soutěž je sám se sebou.
V posledních letech se často mluví o mentálních koučích a jejich spolupráci s elitními sportovci. Doporučil byste mít ho všem sportovcům?
Mentální příprava je v době moderního sportu naprosto běžná. V USA se s tím pracuje systematicky už od středních škol. Je tedy naprosto běžné, že nejlepší sportovci si mentální přípravou projdou a doplní to osobní spoluprací s dalšími psychology. Myslím tedy, že příprava je podstatná, ale ne každý sportovec musí mít sportovního psychologa.
Spolupracujete také s paralympijskými sportovci. Je práce s nimi jiná než s těmi zdravými? Je na ně třeba menší tlak, protože nejsou tolik sledovaní jako zdraví sportovci?
U každého skvělého sportovce zjistíte, že největší tlak si vytváří sami na sebe. Je to o zpracování myšlenek o natrénování, nachystání a touze po medaili. Je potřeba jít do závodů s čistou hlavou a nepřemotivovaný.
S čím se na vás paralympijští sportovci nejčastěji obrací nejvíce?
Zvládání tlaku, jak neztratit koncentraci a jak nezačít panikařit po první chybě. Často to jsou stejná témata.
