Neumí anglicky, koukají do země. Dobrovolníci v Pchjongčchangu nahrazují nedostatky přívětivostí
Hledáme dobrovolníky na olympijské hry. Značka – základní znalost anglického jazyka. Takhle to nejspíš vypadalo v Jižní Koreji, jen výběrové řízení nebylo tak přísné. A tak často neznalost jazyka nahrazují úsměvy.
Když se reportér Českého rozhlasu David Nyč pídil u místních dobrovolníků po informacích o olympijském parku, byl následně zmatený podobně jako Korejec, kterého se ptal. „I don't speak,“ rozloučil se.
Jsou ale ještě netradičnější způsoby, jak to zkusit na východě Asie. „S nikým jsem se nebavil, oni mi moc česky nerozumí,“ směje se skokan na lyžích Vojtěch Štursa.
Další zážitek přidává Petra Nováková. „Jsou hodně přívětiví, akorát mě štve, že když jdou dobrovolníci na tratě, zaberou celý chodník a ještě koukají do země. Když jdeš proti nim, nevšimnou si tě a neuhnou. Ne, že by nechtěli, ale nevnímají okolí,“ vypráví běžkyně na lyžích.
Přesto jihokorejské dobrovolníky nelze popsat jako neschopné vítače v olympijském oblečení. I když s angličtinou to sice není často jednoduché.
Když rozhlasová výprava potřebovala znát cestu do areálu na sjezdové lyžování, dobrovolník si myslel, že hledá cestu na to běžecké, a tak imaginárními hůlkami píchal do země. Situaci vyřešil až Petr Kadeřábek, který zaklekl do sjezdařského postoje.
Jindy ale dobrovolníci třeba sami upozorní, že máte rozepnutou kapsu, aby vám nevypadly klíče či peníze. Františku Kunovi se to stalo v novinářské vesnici a Korejec se ještě s poděkováním uklonil.
„Je fakt, že všechno musí být podle plánu, nic nemůžu být jinak. Ale jsou hodně příjemní. Je to úplně jiné než v Rusku, kde na dobrovolnících bylo vidět, že tam jsou, protože jim to někdo řekl,“ porovnává krasobruslař Michal Březina.
„Všichni ti, co jsou tady, chtějí pomoc a chtějí si to užít. Proto je to příjemnější,“ chválí Březina olympijské dobrovolníky v Jižní Koreji i přes častou jazykovou bariéru.
