Trénink mám stejně náročný jako zdraví sportovci, říká plavec Petráček, který si z Tokia dovezl stříbro
Pouhých 27 setin sekundy ho dělilo od paralympijského zlata. Plavec Arnošt Petráček si nakonec z Tokia přivezl ze závodu na 50 metrů znak stříbrnou medaili, která už má své čestné místo. „Mám jí pověšenou doma na zdi společně s ostatními medailemi z evropských i světových závodů,“ popisuje Petráček v rozhovoru pro Český rozhlas České Budějovice.
Závod, který mu přinesl paralympijské stříbro, hodnotí jako nádherný. „Plaval jsem tak, abych netrpěl, abych si ten závod užil. Snažil jsem se jet hlavně na techniku a udělal jsem maximum pro to, aby tam padnul nejlepší výsledek. Bylo to krásné,“ vzpomíná plavec, který žije v Českých Budějovicích.
Jediným nepříjemným okamžikem na paralympiádě v Tokiu pro něj bylo vyřazení z jednoho závodu.
„Den před mým hlavním startem se stala nepříjemná věc v podobě diskvalifikace v závodě na 50 metrů volný způsob, protože jsem neprotnul při každém záběru hladinu,“ popisuje.
Arnošt Petráček trpí vrozenou vadou horních končetin a deformací kolenních kloubů. V dětství prodělal dvě operace, aby neskončil na vozíčku. Právě sport mu pomáhal vyrovnat se s hendikepem a motivoval ho do dalšího života.
Každý sportovec má jiný druh postižení, proto jsou na závodech rozřazeni do deseti kategorií. „Rozděluje se to podle druhu hendikepu. V naší kategorii jsme hodně mixovaní. Někdo má zdravé ruce a ochrnuté nohy, pak jsou tam sportovci, kteří nemají nohy a mají jednu ruku, nebo ti, kteří nemají vůbec nohy a krátké ruce. Vznikl nový klasifikační systém, který zamíchal všemi kategoriemi,“ vysvětluje Petráček.
Hlavou v cíli
Vzhledem ke svému postižení na cíl dohmatává hlavou. „Elektronické časomíry jsou měkké, můžeme do nich narazit, aniž bychom si ublížili. Můžu to tam poslat plnou silou a nemusím přemýšlet nad tím, jestli si nerozbiju hlavu,“ líčí plavec.
Příprava na paralympiádu se podle něj neliší od tréninku na olympiádu.
„Hodnotili jsme to s Lukášem Krpálkem a Jířou Prskavcem a shodli jsme že, že příprava je stejně náročná. Musíme obětovat veškerý svůj volný čas, přátele, kamarády a svůj komfort, který si můžeme dovolit až po výsledku,“ říká.
Paralympionici ale potřebují mnohem větší doprovodný tým trenérů a asistentů. „Potřebujeme svléknout do závodních plavek a hlavně pomoct na startu. Můžeme mít buď schválenou pomůcku, nebo nás drží trenér, který leží na bloku a dělá mi náhradní madlo,“ přibližuje Petráček.
Trenér má tak obrovskou zodpovědnost. „V roce 2015 jsme byli diskvalifikovaní kvůli tomu, že mi pomohl a jakoby mě poslal do startu. Pravidla jsou velmi přísná. Trenérka, která mi pomáhala se startem na letošní paralympiádě, byla velmi nervózní a já se jí snažil uklidňovat, že se nemusí ničeho bát,“ vzpomíná český plavec.
Celý rozhovor s Arnoštem Petráčkem o paralympiádě v Tokiu i životě s handicapem si poslechněte v audiozáznamu.
