O návratu uvažuji, ale vím, že by to bylo hodně náročné. Nechávám to otevřené, říká Hermannová
Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla plážová volejbalistka Barbora Hermannová. Trojnásobná olympionička zavzpomínala na všechny účasti pod olympijskými kruhy a srovnala zážitky z Ria, Tokia a Paříže. Komu nyní předává zkušenosti v pauze, kdy je na mateřské dovolené? Co očekává od nové životní etapy? Kouká už tak dopředu, že má v hlavě myšlenku účasti na olympijských hrách v Los Angeles?
Baru, jak těžké bylo udělat rozhodnutí, že místo sezony se vrhneš do kariéry maminky?
Jednoduché. S přítelem Honzou Klepalem jsme o rodině mluvili nějakou dobu před olympiádou, byli jsme na stejné vlně. Po olympiádě jsme to nechali plynout a šťastně se to událo po novém roce. Mám pocit, že se to nedá načasovat, jak si to ženy často přejí. Na beachvolejbale máme ženy, kterým to vyšlo překvapivě rychle. I s Nikolou Ogrodníkovou jsme si na olympiádě v Paříži říkaly, že až se příště potkáme, budeme mít třeba pupek. Vznikl nový projekt s reprezentací LA 28, kde se shlukly všechny nejlepší ženské seniorské talenty a trénují pod trenérem Sebastianem Menegozou. Já s nimi chtěla pokračovat, protože to byla nová zkušenost a byla to velká změna. Místo toho, abychom trénovali v teple, tak jsme byli v zimě v Česku. Holky musely chodit do školy, protože jsou studentky většinou, tak se mi změnil program. Byly večerní tréninky, což byl pro mě mordor, protože já jsem ranní člověk a teď jsem jela na trénink v šest hodin večer. Byl to pro mě nadlidský úkol, ale chtěla jsem do toho jít. Ani jsem tehdy neměla dohodnutou spoluhráčku, protože jsem měla pocit, že nemohu nikomu slíbit, že s ním budu hrát, když pak třeba za půl roku přípravu kvůli budoucí rodině zruším. U nás je důležité, že čím víc toho na kurtu zažijete, tak se to pak lépe dělá v zápase. Trénovala jsem s holkama různě a po Novém roce jsem se neúčastnila jednoho soustředění a už to bylo jasné.
Poslechněte si celý rozhovor s beachvolejbalistkou Barborou Hermannovou v pořadu Na síti
Jak reagovalo tvé nejbližší prostředí? Trenér, parťačky, sponzoři?
Neměla jsem klasickou poolympijskou vizi jako do té doby. Že bych přišla za sponzory a řekla, hele, budu hrát s touhle parťačkou, chci jet čtyři roky. Věděla jsem, že mi není 25, ani 30 let. Mluvila jsem s nimi napřímo, nechtěla jsem být vypočítavý člověk, který sponzory vysosá a řekla jsem pravdu a že nemohu slíbit stoprocentní účast. V mnoha momentech jsem pocítila takové to aha, moment, to už nebude tak lákavé...trochu to zamrzelo, protože si člověk myslí, že už něco dokázal. Jak byly priority jinde, tak jsem si řekla, že to nebudu tolik řešit. Případů, kdy by sponzoři a týmové okolí stálo tak, že ji podpoří, ať už cokoliv, tak je hrozně málo.
Ty jsi neoznámila oficiální konec kariéry, ale přerušení, tak jak to vlastně máš?
Hodně lidí se mě na to ptá, že mě chtějí na písku. To je příjemné. Já ale vůbec nevím, protože jsem těhotná, budu poprvé maminkou a nemám tušení. Na beachi máme spoustu případů, že se návrat holkám podařil a hrály pak výborně. My sportovkyně ale máme v hlavě trochu něco jinak šíbnutého, že jsme tak cílevědomé, že jsme schopné pro to udělat maximum, i když máme vedle sebe to miminko. Nevím, ale jestli to tak v hlavně mám šíbnuté.
Baru, máš za sebou tři olympiády. V čem se každá z nich lišila?
Diametrálně odlišné byly všechny. V roce 2016 v Riu, to byla pro mě první olympiáda a strašně stresující. Vešla jsem na stadion a on byl obrovský. Sice prázdný, ale obrovský a představa, že tam budou tam ochozy plné Brazilců...
Vy jste to měli na Copacabaně, ne?
Ano. Ve skupině jsme měli domácí Brazilky, Španělky a Argentinky. My byli outsideři už na papíře. Brazilkám jsme ukradli set a přišlo mi, že jsme si trochu i získali srdce nějakého Brazilce. Postupně, když jsme hráli vyrovnaně, tak to nebylo tak agresivní. První olympiáda byla brutální, nikdy jsem nezažila tolik mediálního tlaku. Soustředila jsem se na svůj sport a bohužel lidé za obrazovkami se soustředili spíš na to, jak vypadám. Byla to pro mě nejhorší sprcha všech negativních hejtrů, trollů a přidavačů špatných zpráv na největším turnaji v kariéře. Byla jsem z toho špatná. Poslední zápas v Riu jsme hráli někdy v jednu hodinu ráno na vedlejším kurtu, vyřazovací zápas proti Ruskám. Hráli jsme na vedlejším kurtu bez diváků, byl totiž virus zika, takže tam bylo asi pět reportérů a ještě jsme prohráli v tie-breaku.
A o Tokiu se snad ani nebudeme bavit, kde jste měli smůlu a Markéta měla pozitivní test...
Já už se nad tím teď pousmívám, protože je to dávno. Bolelo to strašně, zvlášť když se natáhl ten covidový rok a nikdo nevěděl, jestli hry vlastně proběhnou. Pak se člověk podívá na tu olympiádu, kouká na prázdné ochozy, Brazilky tam řvou, tak to bylo smutné. Tři dny před zahájením turnaje jsme každý odjeli na jiný hotel a tam smutně plakali do polšťářů a koukali na ty, co soutěží. Ani jsme nemohli odjet domů, Maki a Simon byli v karanténě na 14 dní a já na 10 dní. Na všechny jsem tlačila, ať už mi koupí letenku. Bylo to pojídání jídla na chodbě a koukání do zdi.
Pak přišla nová parťačka, Maruška Štochlová a olympiáda v Paříži. Byla za odměnu?
Byla krásná, byla za odměnu a byla nejlepší. Já jako sportovkyně, jak jsem vyrostla, tak jsem si ji mohla užít i z jiného pohledu, než že si dávám tlak na sebe na výkon. Řekla jsem si, že si užiju i okolí, prošla jsem si vesničku, podívala se na jiné sporty. Přiletěl za mnou i přítel s kamarády, a když to člověk může sdílet s někým blízkým, tak je to přidaná hodnota. V Riu, kde jsem dostávala mediální sekec, tak jsem to mohla sdílet jen v úzkém kruhu v týmu. Z tohohle pohledu byla olympiáda v Paříži naprosto geniální. Když jsme hráli pod Eiffelovkou, tak jsme měli štěstí, že jsme hráli večerní zápas od 21 hodin, celý stadion zhasnul a my viděli, jak se rozsvítila Eiffelovka. To bylo magické.
Vzpomínáš na období, kdy ses s Maki dala dohromady, váš příběh sledovalo spoustu fanoušků. Napadlo tě tehdy, že budeš vzpomínat na tři olympiády? Napadlo by tě, že to může v beachvolejbale takto klapnout?
Jak to takhle říkáš, tak bych si to asi nedovedla představit. Dělala jsem spoustu práce, abych se na další olympiády dostala. V roce 2016 jsme se tam dostali tím posledním možným klíčem. Energicky to byl pro mě hlubší zážitek než ta olympiáda, kde jsem dostala obrovský hejt. Nehrála jsem v Riu ani tak dobře, jak bych mohla, byla jsem hodně ve stresu. Jsem vděčná za ty tři olympiády, že mě tehdy oslovili a dali mi důvěru. Celá naše společná kariéra s Maki byla obrovsky úspěšná. Za mě to bylo sportovně nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala.
Ty jsi už nastínila, že olympiáda v Riu byla velmi těžká z pohledu hejtů a kyberšikany, která se na tvojí adresu rozjela poté, co jsi nastoupila po boku Maki, která dříve tvořila pár s Kiki a bylo to naše slavné duo. Jak moc si myslíš, že tahle situace byla tím spouštěčem?
Myslím, že tím, že holky byly tak známé a byly to státní zlatíčka od dob olympiády v Londýně, že to vypadalo, že lidi mají nějaké vlastnické právo na to, jak spolu holky fungují a jestli se rozejdou, nebo ne. Bylo mi to líto vůči sportovnímu výkonu a tenhle rozchod to celé shodil a spláchnul do záchodu. Když jsem byla vedle Maki, tak jsem viděla, že je jí to líto a že za tím nebylo nikomu ublížit, ale posunout se dál.
Ty jsi to pak celkem slízla a nakonec i pak za vzhled? To jako lidi řešili, že nemáš vypracované břicho v Riu?
No, tak to bylo. I přes to, že jsme s Maki začali trénovat v srpnu 2015 a ve stejném roce jsme vyhráli světovku, což byl obrovský úspěch a signál, že jsme udělali správný krok. Maki všichni znali a postupně začali poznávat mě. Na olympiádě v Riu mě vidělo spousta lidí poprvé a měli jsme hodně dobré výsledky, ale to nikdo nevěděl. Soudili jen vzhled. Nebyla jsem v té době vysekaná sportovkyně, jako Maki. V Londýně na ně lidi dokonce dali pozlátko, že jsou hezké, ale na výkon už se tolik nehledělo.
To si pamatuji, že se řešilo, že je Maki krásná. V Riu jste mi ale přišli krásné obě...
Spousta lidí to tak nevnímá a hodnotí jen vzhled.
Chodily ti tedy zprávy?
Udělala jsem chybu, kterou už teď nedělám a přečetla si komentáře pod článkem. Hráli jsme jeden zápas za den, takže jsme měla 23 hodin na to se prodírat internetem. Když pak začaly vyskakovat články typu, že "Maki a špeky" prohrály, tak to mě docela ranilo...nastupovat do dalšího zápasu nebyla úplně brnkačka. Maki a trenér Simon to se mnou docela řešili, protože věděli, že je mi 25 let, sice dospělá holka, ale nezažila jsem takový celostátní útok na mojí postavu.
Když jsem měla jednu z posledních sezon, bylo mi 32 let a taky jsem neměla úplně vysekané břicho, tak vlézt na kurt v obtaženém tílku nebylo jednoduché. Ty jsi tam musela v plavkách...
My jsme ty pravidla tehdy měli celkem přísné, že jsme do plavek museli, dokud nebyla úplně zima. Já postupem času dorostla do názoru, že jsem tehdy nebyla dostatečně ready v plavkách hrát, ale v beachvolejbalu to patří. Strašně mě mrzelo, že lidi hodnotili vzhled, a ne to umění se na olympiádu dostat.
Jak se pak hraje? Vnímáš to i při hře?
Dost blbě. Ztratí se to ale začátkem hry, je to jako nervozita před zápasem. Říkala jsem si, že tam budu zase v plavkách a že pak lidi o tom budou mluvit. Měla jsem ale dobré napojení s Maki, ona mi hodně pomáhala na hřišti a ty myšlenky se pak eliminují. Nehrálo se mi ale tak dobře jako tu další olympiádu v Paříži, protože v Tokiu jsme si vlastně ani nezahráli.
Co plánuješ po miminku, i kdyby to neměl být beachvolejbal, nebo plánuješ návrat?
Dovedu si to představit. Trénovala jsem až do ledna letošního roku, byla připravená na sezonu, holkám jsem stačila. Přijde mi, že čím delší máš kariéru, tím jsi zkušenější a můžeš to prodat. Každé tělo ale zvládá těhotenství jinak.
Jak moc daleko je pro tebe olympiáda v Los Angeles v roce 2028? V roce 2025 se narodí miminko, 2026 budeš maminka a pak tam prostor je...
Je tam dvouletý kvalifikační cyklus a záleželo by na tom, koho bych si vybrala a kdo by mě trénoval. Pak je otázka fyzična a toho, jestli bych opravdu chtěla. Nedovedu si představit, jaké by to bylo mít miminko a jezdit na tréninkové kempy. Trénovat dvouhodinovku, pak se věnovat pět hodin miminku a pak zase na další dvouhodinový trénink. Nevím, nevím...
Kdyby ses nevracela do kariéry hráčky, tak jaká práce by tě bavila?
Zapojila jsem se do trénování mládeže s Lenkou Háječkovou a Jonášem Peškem, kteří jsou hlavní trenéři mladých holek. Baví mě to, je tam vidět potenciál a něco, co bych jim mohla předat, tak by se mi líbilo, ale mám na to omezený čas, protože musím chodit do práce. V resortu mě nevyhodili, ale vymysleli mi jinou pozici a starám se o projekt Moje základka, tak propojuji sportovce se základními školami, kde budou dělat besedy. Přijde mi to hezké propojení sportu a napojení na děti, které jsou ovlivnitelné a v dnešní době potřebují sportovní vzory v dobách internetu. Kdyby to pokračovalo dál, že bych později vymyslela, jak se více zapojit do trénování dětí, mládeže, tak by to byla ta cesta.
