Nejvíce mi chybí sedět šest, sedm hodin v sedle, říká Štybar. Nyní si zamiloval běh a chce zkusit triatlon
Hostem pondělního pořadu Na síti byl cyklista Zdeněk Štybar. Borec, který se loni rozloučil s profesionální kariérou, se ve studiu Radiožurnálu Sport pobavil i o tom, jak ho nyní baví běžecké závody a na jaký triatlon se chystá. Jak zvládá péči o syna, který trpí autismem? Jak Štybar vzpomíná na Grand Tour? Kdy nejvíc využíval služeb mentálního kouče? „Měl jsem plno operací, ale kariéru mi asi ukončil covid,“ popisuje Štybar.
Zdeňku, tebe přivedlo do Prahy běhání. Co všechno tě v čeká a co tě nemine?
Moje původní myšlenka byla, že bych si rád zaběhl maraton. Už jsem ho chtěl běžet loni na Mallorce v říjnu, ale klasicky jsem to někde přehnal a natáhl si abduktory a šest týdnů neběhal, takže jsem to skrečoval.
Klasický Štyby...
Klasický amatér, chce to dohnat na poslední chvíli. Hledal jsem, jaký by se mi líbil a narazil jsem na Pražský maraton, tak jsem si říkal, že to stihnu, že mám půl roku čas, zima přede mnou, nebudu jezdit na kole a víc běhat. Mezi tím se ale událo spousta věcí, moc jsem se k běhání nedostal, takže jsem si řekl, že dám alespoň půlmaraton. Moc se na to těším, natrénováno nemám, jdu do toho z voleje, doběhu a pak chvátám na letiště do Belgie na závody Okolo Flander.
Myslíš, že je běh pro cyklisty přirozeným pohybem?
Úplně ne, ale často se to doporučuje, kvůli zdraví kostí. Cyklistika není kontaktní, nemáš žádné nárazy, takže kosti nejsou úplně pevné. Doktoři to doporučují, abychom běhali přes zimu, protože je menší šance, že si pak při pádech něco zlomíme. Dříve běhalo málo cyklistů, já to měl vždy jako doplněk k cyklokrosu. Mám rád jít si zaběhat, začít den krátkým během a pak jet teprve na trénink, to bylo hlavně přes zimu. Wout van Aert tak hodně běhá, Mathieu van Der Poel taky hodně běhá a myslím, že spoustu kluků, jak to u nich vidí, tak se snaží je napodobit. Spousta cyklistů díky tomu začala běhat.
Jak moc jsi na to trénoval?
Asi 14 dní zpátky jsem běžel 17 kilometrů, abych alespoň věděl, jakým mám běžet tempem a co bolí. Nějak jsem to celkem dobře skousnul. Teď jsem ale zkoušel nové boty, že zkusím osm kilometrů a jsou to ty s karbonem, přiběhl jsem domů a říkal si, že mi to neudělalo úplně dobře. Skočil jsem na kolo, jel jsem vlakem na letiště. Sedím v letadle a Jirka Ježek akorát postoval na instagramu, že se běží Česko běží modře, to je běh k mezinárodnímu dni autismu a syn autismus má. Psal jsem mu a ptal se, v kolik to je a on, že v osm hodin. Tak jsem říkal, že přistanu, koupím tričko, kalhoty a poběžím taky.
Mně to nedocházelo, proč sis nakupoval ty věci...
Protože jsem se nedostal domů do Stříbra, šel jsem z letiště rovnou na běh, ale tím jsem se odrovnal ještě víc. Ráno jsem běžel těch osm kilometrů v karbonových botách a večer ještě pětku, takže jsem to zmrtvil ještě víc.
Je pravda, že tě láká i karlovarský triatlon?
Láká, ale časově jsme se zatím nespojili. Chtěl jsem běžet maraton, ale asi je to nesmysl, abych to běžel z voleje a pak nemohl měsíc chodit. To je nesmysl. Triatlon je až v září, takže možná bych to asi z voleje dát mohl.
Jak moc ti po kariéře chybí závodění?
Závodění mi nechybí z jednoho prostého důvodu a to je, že jsem kariéru krásně uzavřel v Táboře na mistrovství světa. Kdybych to neuzavřel na tom místě, tam to pro mě má obrovský smysl, tak bych se trápil a teď bych asi závodil na gravelu, horských kolech a prodlužoval si kariéru. Tím, že se mi to povedlo krásně uzavřít a za to jsem strašně vděčný divákům, co tam byli, tak mám tuhle kapitolu uzavřenou. Co mi ale nejvíc chybí, tak jsou ty dlouhé tréninky, těch 200 až 220 kilometrů, šest sedm hodin sedět na kole.
To trápení těla?
Spíš to zadostiučinění, že přijdeš úplně vypnutý, ale zároveň hrozně spokojený. To mi hrozně chybí a nejde to nahradit ničím jiným.
Zdendo, ty jsi přiletěl do Prahy, na instagramu jsi zjistil, že Jirka Ježek běží Česko běží modře a pak ses rozhodl, že si taky zazávodíš?
Přesně tak. V outletu jsem si koupil oblečení, vzal si kecky z batohu a šel na závody.
My jsme se na tvém instagramu pak dozvěděli, co pro tebe tento běh znamená. Bylo to poprvé, co ses k tomu takto vyjádřil?
Možná už jsem to někde říkal. Zpočátku jsem to u syna bral tak, že to asi autismus není, takže jsem o tom nemluvil, pral jsem se s tím a říkal si, že to bude lepší a že je to asi těmi jazyky. Já na něj mluvím česky, manželka vlámsky, chodil do anglické školy, takže asi nějaká mišmaš v hlavě má. Čím je ale starší, tak tím víc to vidíme. Je hrozně složité dostat ho k nějakému sportu, i když to zkoušíme, ale nefunguje to a ruší celou skupinu. To stejné ve škole, protože chodil do mezinárodní školy v Belgii a taky to úplně nefungovalo. Teď začal chodit do speciální školy a myslím, že se rozvíjí správným směrem. Možná jsem o tom tolik nemluvil, ale v belgických médiích ano. Když jsem viděl tuhle příležitost to sám osobně podpořit, tak jsem neváhal a šel jsem. Každá malá podpora je důležitá a tím, že se to dotýká celé rodiny, tak k tomu přistupuji trochu jinak.
Jak náročné je pro rodinu úspěšného sportovce popasovat se s tím, že syn spadá do autistického spektra?
Spíš to jsou taková překvapení. Někdy je super, týden vše funguje, jak má být, škola a tak. Pak máš ale dva tři týdny a nejde vůbec nic. Přivezeš domů jinou housku, než na kterou je zvyklý a je výbuch. Já ho dost testuji a takové věci mu třeba udělám ze zvědavosti, jak zareaguje a teď se s ním dá lépe komunikovat. On začal později mluvit, teď mu bude sice deset let, ale je tak o tři roky zpátky. Tím, že teď líp komunikuje, tak ho testuji, ale pořád mám vzadu, že třeba řeknu, že jinou housku neměli. Když je ale zle, tak pak řeknu, že to byl vtípek a já ji pro tebe mám.
Takže jsi zabejčený i v té výchově?
To bych neřekl, ale zajímá mě, kam až se to dá posunout.
Nechceš mu vyšlapávat cestičku?
Protože do toho člověk lehce spadne. Když je zajetá rutina, tak vše funguje a vše je v normálu. Pak ale nastane situace s houskou, jiná barva trička, základní věci a je hrozně zajímavé, že jeden den na to reaguje tak, že se zasměje a druhý den je to totální výbuch. Pak nám trvá třeba hodinu ho srovnat na další věci a je to o tom, jaký to mělo náznak, v jaké byl pohodě před tím, že se ta věc stala. Nevíš, jaká ta reakce bude. Pro manželku je to složité, protože jsem byl hodně pryč, tak ta z toho měla syndrom vyhoření. I když nepracuje, tak je to pro ni jako pro mámu hrozně náročné. Ona je ten hromosvod, přes kterou všechno jde.
Jak velký je to pro tebe šok, když jsi daleko častěji doma? Není to pro tebe náročnější? Zvlášť, když je doma takto nastolený řád.
V tomhle mám velkou výhodu, protože jak jsme byl zvyklý cestovat, tak si třetí den nezabalíš kufr. Mohu se kdykoliv zabalit a jet do Čech, na chvilku z toho uniknu a to mi pomáhá i do přestupu do normálního života.
Zdendo, vedlo to vždy k tomu, že po cyklokrosu zkusíš silnici?
Byla to spíš velká výzva a bral jsem to tak, že v cyklokrosu jsem se už neměl kam posunout, a to i fyzicky. Jediné, co zbývalo, tak jít na silnici, a kdyby to nešlo, tak bych se vrátil k cyklokrosu s tím, že bych na tom byl fyzicky lépe.
Máš kariéru rozdělené na dvě kategorie, jako na cyklokrosovou kariéru a kariéru na silnici?
Asi na to koukám, jako na dvě etapy. Byl to i důvod, proč jsem ukončil kariéru celkem pozdě až v 38 letech. Kdybych neměl všechny zdravotní problémy, tak bych v roce 2024 ještě závodil. Bylo to díky tomu, že jsem nejdříve dělal cyklokros a pak silnici, tak se mi to tak natáhlo.
Co bylo to nejtěžší, když přešel z cyklokrosu na silnici? Technika, nebo strategie?
Spíš ta strategie. Z cyklokrosu jdeš jako z individuálního sportu, kde si to odmakáš a takový máš výsledek. Na silnici to tak není, tam jedeš na lídra, každý závod jsi v jiné situaci, kterou musíš vyřešit velmi rychle. To jsem se musel učit, protože jsem si neprošel těmi mladšími kategoriemi, kontinentálním týmem a postupně jsem se to neučil. Silnici jsem bral jako doplněk, kde tolik nezáleželo na výsledcích, protože to bylo v rámci tréninku. Mně tam unikly nějaké základní věci a pak jsem šel rovnou do jednoho z nejlepších týmů na světě, takže jsem se to musel učit v průběhu cesty.
Bylo v Quick Stepu nutné se učit, že závod nezačíná na startu, ale že se musíš přizpůsobit týmu?
Zpočátku mi tam asi vadilo, že si nemůžu ty závody jezdit sám na sebe. Co jsem nečekal, že když vyhraje týmový kolega, tak z toho budu mít stejné zadostiučinění, jako když ten závod vyhraju sám. Ale tedy jen v případě, že mu k tomu pomůžu, že jsem to pro něj odpracoval a on pak vyhrál, tak to byl vnitřně stejný pocit, jako když jsem vyhrál sám.
Tys jel Vueltu šestkrát a Tour de France dvakrát. Jel jsi i italské Giro?
Jednou jsem ho odjel, v roce 2018. Hrozně mě ale mrzí, že mě tým nenominoval v roce 2021, protože mě nevzali pár dní před odjezdem. Bylo tam hodně etap, možností, kde jsem se mohl porvat o vítězství a to byl můj cíl. Chtěl jsem vyhrát etapu na Giru, abych měl etapové vítězství ze všech Grand Tour.
Bylo to pro tebe jedno z největších zklamání v týmu vůči tobě?
Jednou to ještě bylo na Tour. Tím Girem se pro mě spousta věcí změnila, protože jsem měl zdravotní problémy a to Giro mě hodně psychicky popravilo. Od toho Gira jsem začal spolupracovat s mentálním koučem. Kdybych ho v tu dobu neměl, tak bych možná předčasně ukončil kariéru. Bylo toho hrozně moc, covid, operace, covid, pád, nedostal jsem se na Giro, manželka měla problémy, se synem jsme toho spoustu řešili... Giro jsem měl jako vysněný cíl, ale bezdůvodně jsem tam nejel. To mě hodně psychicky položilo.
Ty jsi končit nechtěl, ale rozhodl ses tak, protože jsi nedostal další smlouvu. Sám o sobě říkáš, že si myslíš, že máš za sebou bohatou a úspěšnou kariéru. To je ale snad jasné, že to byla úspěšná kariéra, ne?
Asi jak se to vezme. Jdeš do kariéry s nějakými cíli, ale ve mě je spíš ten pocit těch neúspěchů ty poslední tři roky. Docela zbytečně pozdě jsme objevili to zauzlování tepen, to jsem měl asi tři roky a hodně to omezilo konec kariéry. Nedosáhl jsem toho, co jsem chtěl, i když jsem na tom pracoval a něco mě brzdilo a dlouho jsme nevěděli proč. Mám spíš v hlavě tohle než úspěchy a to, co se nám povedlo. Navíc je to tak hrozně dávno, že si na to ani nevzpomeneš.
Zdendo, cítíš se aktuálně zdravý?
Cítím, ale mohl bych dávat víc spánku, to šidím dost. Jinak jsem asi v pohodě.
Co bylo tvojí největší stopkou v kariéře?
Asi ty covidy. Měl jsem to asi čtyřikrát, možná pětkrát za poslední roky a z toho pak vznikaly další problémy. Vždycky jsme museli projít nějakou kontrolou a zastavilo mě to. Ten poslední covid rozhodl o konci mé kariéry. Podstoupil jsem operaci tepen, v týmu byli překvapení, že se mi to podařilo lépe, než se čekalo, já taky a plánoval jsem si vrchol konce sezony. Říkal jsem si, že mi to vyjde akorát na mistrovství Evropy, před tím byly jednorázovky v Belgii, které jsem měl rád. Pak mě dali na jiný závod, říkali, že pojedu Renewi Tour a poslední dva dny se mi nejelo moc dobře. Měl jsem covid, ten mě úplně semlel a nezapomenu na to, když jsem položil ten test na umyvadlo v koupelně a řekl jsem, že tohle je můj konec kariéry. Bylo mi jasné, že se nestihnu dostat do formy, abych mohl podepsat smlouvu v týmu, kde jsem chtěl. Jak jsem to položil, věděl jsem to. Přišel jsem dolů za manželkou a říkám, že mám covid, jsem pozitivní a znamená to konec kariéry.
3:30
‚Nedá se popsat, co jsem prožil v posledním kole.‘ Dojatého Štybara nadchli při rozlučce fanoušci
Číst článek
Operace kolena, srdce, tepen a tobě ukončí kariéru covid...
Ano, byla to taková poslední tečka, že jsem všechno hrozně rval přes závit. Měli jsme nějaké osobní problémy a tohle prostě byla poslední tečka a věděl jsem, že se nedokážu vrátit do top formy, abych mohl podepsat v profesionálním týmu.
Přišlo pak rozhodnutí, že se rozloučíš s fanoušky v Táboře. Co přišlo pak a co je teď, více jak rok poté?
Událo se toho hodně. Ukončil jsem kariéru a 14 dní na to jsem letěl do Indie. Byl jsem tam v klášteře, studená voda a tak. Byl to super zážitek a hrozně mi to pomohlo vypnout hlavu a přehodnotit své hodnoty. Pak jsem hrozně rychle začal řešit projekt Czech Cycling Academy a podporovat české mladé cyklisty ke správné tréninkové cestě. Aby to neměli tak trnité na vrchol. Moje generace si zažila to, že čím víc trénujeme, tím lepší budeme, ale ono to tak úplně není. Pořád je tady ale trénink hodně zaostalý a rodiče si pořád myslí, že pokud chce být dítě ve 12 letech profesionální sportovec, tak musí mít individuální plán ve škole, anebo ji vynechat. Vidím to ale v Belgii, že děti chodí do školy, trénují a pak nás porazí v těch juniorských letech. Je to spíš o tom, kde se láme chleba a to je v těch juniorech. Když tam v 17 letech přijdou přetížení, tak už se nemají kam posunout. V tenise to asi vidíš stejně. Buďto děti nedělají nic, nebo jsou to extrémní profesionálové a nemají se kam posouvat. Chtěl bych tomu udělat osvětu a předat know-how. S lidmi ze zahraničí pomáhat i českým trenérům a bude se to dát přesunout i do dalších sportů. Dát do toho nové myšlenky, udělat to co nejjednodušším systémem, abychom měli co nejvíc lidí na vrcholu. Ty děti ničíme moc brzo a nemají se kam posouvat a přitom tady talenty máme. V Česku máme jedny z nejlepších tréninkových podmínek pro cyklistiku. Jasně, máme zimu, ale to se dá jezdit na běžkách, mohou běhat, cvičit a když je sucho, tak mohou vyjet. Od jara se dá vyjet, máme kopce, roviny, dobré silnice, ale to mluvím kraji okolo Stříbra. Pořád máme pocit, že je tady vše špatné a nejde to. Děti podle mě demotivujeme, abychom se posouvali dál. Před 20 lety, když jsem nějak proplouval, tak byly ty možnosti jiné, ale dnes bych chtěl, aby si děti, rodiče uvědomili, že se dá dělat škola a kombinovat k tomu sport. Sport ale v rozumné míře, aby to dítě mohlo začít pořádně trénovat, když je mu 16, 17, 18 let a posunout to na světovou úroveň.
