Biatlonista Krčmář: Silná hlava vám dovolí nevnímat bolest. Olympijskou přípravu pojímám s lehkostí
V poli biatlonových závodníků už patří mezi zasloužilé kmety. Když ovšem zavětří příležitost, jede za ní jako zvíře – tak jako na letošním mistrovství světa, kde ve štafetě urval stříbrnou medaili. „Samozřejmě, musíte mít trénink, ten základ. Ale jak pojedete závěr, to záleží pouze na hlavě, jak vám dovolí svým způsobem nevnímat bolest,“ popisuje biatlonista Michal Krčmář v rozhovoru s Lucií Výbornou.
Bude letošní sezona letních příprav jiná, když se blíží olympiáda?
Já si myslím, že nebude jiná. Chtěl bych spíš říct, že by měla být co nejvíc podobná těm ostatním, protože jakmile začnete klást důraz na to, že je to olympijský rok, že musíte víc přidat, můžete se přetrénovat a být zbytečně v křeči a ve stresu. Teď mluvím ze svých zkušeností, konkrétně třeba z Pchjončchangu, kde se mi opravdu povedlo být uvolněný.
Pořád nerad pracuji na 80 %. Už ale vím, že jsou i důležitější věci, říká biatlonista Michal Krčmář. Jak se sžívá s rolí rodiče?
Před Pekingem, i kvůli covidovým opatřením a všemu, to byl obrovský stres, jestli vůbec člověk bude závodit, jestli projde všemi testy. Zároveň jsem chtěl všechno udělat dokonale, až mi přišlo, že jsem byl svázaný. Teď to spíš chci pojmout, že udělám, co máme v plánu, co je potřeba, ale dělat to s lehkostí. Doufám, že se mi to povede.
Per Torvik, váš norský expert na techniku a běh, na letošním biatlonovém MS říkal, že se tam z vás ve smíšené štafetě stalo zvíře. Víte, co to tam do vás vjelo?
Já myslím, že tohle má každý sportovec, co se pohybuje v širší světové špičce. Jakmile jedete opravdu o velký výsledek, tak vás hlava pustí ještě o kousek dál, než je to normálně zvykem. Ta poslední kola, momenty, kdy o něco jde... Samozřejmě, musíte mít trénink, ten základ, ale to, jak pojedete závěr, záleží na hlavě, jak vám dovolí bolest svým způsobem nevnímat.
Mně se líbí krásné přirovnání Pepy Dostála, když vyhrál medaile a říkal: v cíli zjistím, že mám rozkouslý ret a že mi teče krev, protože jsem v takovém tranzu, kdy jedu a ani necítím bolest, že si rozhryzávám dásně. To jsou takové věci, kdy to v člověku sepne.
Takže stříbrná štafeta se jela v tranzu?
Musím říct, že jo. Ze začátku, když mi hlásili, že osm, devět vteřin za mnou jede Johannes Bö se Samuelssonem, tak jsem spíš přemýšlel nad tím, jak se ubránit a jak vybojovat bronz. Ale když jsem pak v nejprudším stoupání před sebou viděl Němce Strelowa, jak hodně tahá nohy, tak jsem okamžitě přepnul a spíš jsem přemýšlel o druhém místě. Bral jsem to tak, že když ho předjedu, můžu si dovolit, že jeden z dvojice Samuelsson a Johannes Bö mě může předjet a pořád máme medaili.
Johannes Bö se letos rozloučil a teď jste nejstarší vy. Což mi přijde úplně bizarní, protože tady sedím s mladým vysekaným chlapíkem a přijde mi trošku nespravedlivé říkat, že už jste nejstarší. Co vám řekl, když jste se loučil?
Řekl mi něco podobného. ‚Tak teď už jsi tady nejstarší ty.‘ Samozřejmě, je tam ještě Simon Eder, kterému bude čtyřicet. Ti, kterým je tam 34 a více, se ale dají spočítat na prstech jedné ruky.
Když jsme uzavírali sezonu biatlonovou exhibicí na mistrovství republiky ve sprintu, potkal jsem se s Jardou Soukupem. Říkám: ‚Jardo, pamatuješ, jak jsem si z tebe vždycky dělal srandu? Říkal jsem ti Čau dědku na rozcvičce a tak?‘ A on říká: ‚A teď jsi dědek ty, viď?‘ Už se mi to vrátilo jako bumerang, teď to občas řekne někdo mě. Takhle lusknete prsty a najednou jste nejstarší. Neskutečně rychle to uteklo.
Norská expertiza
Já už jsem zmínila jméno Per Torvik. Norové mají trochu jiný přístup ke všem severským disciplínám, které dělají. V čem je tato nenápadná osoba v pozadí důležitá pro vás? Jak to v letošní sezoně klapalo?
Musím říct, že původně jsem k tomu byl skeptický. My jsme měli z Norska odborníky na techniku už dřív, lidi, kteří k nám do týmu přišli externě. Něco samozřejmě přinesli, neříkám, že ne, ale bylo to takové studené, chladné. Nemyslím si, že to byl úplně efekt, který jsme očekávali. Takže jsem k tomu přistupoval podobně a naštěstí jsem se zmýlil, naštěstí to bylo úplně něco jiného.
2:11
Biatlonový svět vyhlíží po Johannesi Boe nového krále. ‚Nikdo takový tu teď není,‘ říká Krčmář
Číst článek
Per je opravdu výjimečný Seveřan, řekl bych. Možná tomu přispívá, že je profesorem na univerzitě, že má takový pedagogický přístup. Nejen, že s ním řešíme techniku na lyžích, odkrývá nám karty ze všech norských studiích, co se týče lyžování. Přístup má fakt ke všemu, Norové zkoumají vliv rozjezdu tempa v prvním kole, mají na to analýzy, mají studie. A z toho nám připraví prezentaci o mentální připravenosti, jak přemýšlet nad výsledkem, jak jej hodnotit.
Má to obrovskou přidanou hodnotu a navíc to umí perfektně podat, že vás to baví, že vám nezačne padat hlava jako na přednášce, ale opravdu ho posloucháte. Obzvlášť když mluví v angličtině – to není, jako když člověk poslouchá přirozenou češtinu, musíte vnímat o to víc. Ale fakt to umí podat. I lidsky si myslím, že si s tím týmem sedl, s Ondrou Moravcem a se všemi lidmi v týmu, a oživil ho.
Dokážete si vzpomenout na nějakou větu od Pera Torvika, těsně před startem?
Jsou to takové frázičky. Třeba řekne: ‚připravený na válku?.‘ Tak vás nabudí, že teď budete bojovat, že to bude bolet, ale klidným způsobem. Anebo ohledně nastavení tempa máme různé pokyny: ‚Tady po ten kopec jedeš koncentrovaně na techniku, pak to rozbalíš.‘ Jsou to takové úderné fráze, které ve vás probudí koncentraci a zároveň vás budí směrem k závodu. Alespoň já to tak vnímám.
Čemu se Michal Krčmář věnuje ve svém jediném měsíci volna v roce? Co speciálního přidá do olympijské přípravy? A jak vzpomíná na stříbrnou štafetu na letošním mistrovství světa? Poslechněte si celý rozhovor v audiu v úvodu článku.
