Současní trenéři možná neví, jaké to je vážně hodně trénovat, myslí si bývalý úspěšný lyžař Benc
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl olympijský medailista z Calgary v roce 1988 Pavel Benc. Běžec na lyžích tehdy vybojoval bronz ve štafetě v sestavě s Václavem Korunkou, Radimem Nyčem a Ladislavem Švandou. Co nyní dělá v armádním sportovním centru Dukly? Jak je pro něj v současnosti těžké nenadržovat ve funkcionářské roli právě běžcům na lyžích? Jak ho baví role předsedy Českého klubu olympioniků?
Pavle, tvým největším úspěchem je bronz na olympiádě v Calgary ve štafetě ve složení Švanda, Nyč, Korunka a Benc. Jaké máš na to vzpomínky?
Tím, že jsme tam získali olympijskou medaili, tak na to mám pěkné vzpomínky. Je to ale dávno, takže člověk musí žít i něčím jiným. Když se s klukama potkáme, tak si řekneme zážitky, ale je to tak daleko, že už s tím člověk vlastně ani nežije.
Poslechněte si celý rozhovor s bývalým lyžařem Pavlem Bencem v pořadu Páteční finiš
Jaká ta generace byla, že jste po letech půstu získali pro české lyžování takový úspěch?
U mě to bylo asi vstupem na olympijské hry v Sarajevu v roce 1984, kde jsme jeli už jen dva muži. Uvažovalo se, že by se to reprezentační družstvo mužů zrušilo. Po olympiádě převzal mužstvo Bohouš Rázl, vytvořil skupinu šesti lidí a povídal, pánové, budete tvrdě trénovat a jednou se vám to vše vrátí, takže žádné odmlouvání. Byla to těžká, ale krásná cesta a vyvrcholila tím úspěchem na olympijských hrách.
Vysvětluješ si to, že všichni z té štafety jste stále u sportu? Radim Nyč má sportovní obchod, Václav Korunka pracuje na Dukle a Láďa Švanda se pohybuje ve sportovním prostředí v zahraničí. Máš pro to nějaké vysvětlení?
Za našeho sportování měl každý strach, co bude dělat, až skončí kariéru. Vždycky jsme si říkali, že máme vůli a naučíme se cokoliv. Ještě bych zmínil Mildu Bečváře, který byl rovnocenným členem mužstva a vše pěkné s námi absolvoval.
Ta bronzová medaile byla na mnoho let poslední. Došlo tam i k jedné kuriózní situaci, kdy jeden ze členů realizačního týmu zachraňoval štafetu skokem přes několik plotů, aby podal Radomovi Nyčovi zlomenou hůlku. Zkus na to zavzpomínat.
Při tom závodě jsem to ani nevěděl, chystal jsem se na úsek a byl jsem zahleděn do svého závodu. Pak jsem se na to díval po závodě a bylo hrozně ceněné, že ten Honza, když tam Radim mával hůlkou a on tam přeskákal přes vysoké ploty, které by normálně člověk nepřeskočil a dal mu novou hůlku. Ten Radim, který byl nováček v týmu, tak nezpanikařil a všechno zvládl a dojel s čelem na předávku.
Máš nějaké vysvětlení, proč se ti dařilo na nejdelších tratích? Páté místo z mistrovství světa ve Val di Fiemme, sedmé místo z Falunnu a osmé místo na olympiádě v Albertville. To byly všechno padesátky.
Myslím, že na tehdejší dobu jsme trénovali hrozně moc, a když jsme byli schopni to vydržet, tak mi padesátky vůbec nevadily. Venca Korunků, ten padesátku nenáviděl a odmítal ji jet. Já je jezdil rád a bylo to asi tím, že na tom člověk jednou uspěje a pak už z toho nemá strach. Někdy to dopadne lépe, někdy hůř.
Pavle, tys měl během kariéry dvě role a opakovaně jsi byl vlajkonošem české výpravy na olympiádách v Albertville, tak i v Lillehammeru. Jak se to stalo, že sis tu roli užil dvakrát?
To nevím, byl to trochu zázrak i potěšení. Poprvé za mnou přišla paní Čáslavská s panem Potměšilem a říkali, že mě vybrali, a ptali se, jestli budu ochoten nést českou vlajku. Řekl jsem, že to pro mě bude čest, a tak to pak dopadlo.
Novým ředitelem ASC Dukla se stal bývalý lyžař Benc. Nahradil skokana do dálky Priščáka
Číst článek
V Lillehammeru bylo tenkrát minus 20 stupňů, ale asi to byl zážitek na celý život, ne?
Nejkrásnější olympiáda pro mě byla ta, kde jsme získali medaili, v Calgary. Nejkrásnější a nejfantastičtější byla v Lillehammeru, kde byli sportovci na jednom místě, všude atmosféra, moře lidí. To byla asi ta nejkrásnější olympiáda.
Trenér Bohouš Rázl byl velkou osobností, která udělala silnou skupinu běžců – lyžařů a byli jste schopni konkurovat Skandinávcům, Rusům a další silným zemím?
Bohouš měl mnohaleté zkušenosti, protože před námi trénoval reprezentační družstvo žen. Byl i velmi dobrý pedagog, taky nám lhal a přesvědčoval nás, že jsme nejlepší a že dokážeme konkurovat těm nejlepším. Říkával, pánové, vy krásně lyžujete. Sportovec to slyšet chce, chce být chválený a držel nás v pozitivní atmosféře. S nadsázkou nám kecal, ale ke sportu to patří. Byl na nás ale velmi přísný, ale na druhou stranu třeba po měsíci říkal, pánové, jdeme na pivo. Nechal nás dát dvě tři piva a pak nás vyhnal spát.
Nechybí nám takto významné trenérské osobnosti dnes?
To určitě. Ta éra, kdy byli Bohouš Rázl, Zdeněk Ciler, Standa Frýhauf, Bartoš, Pavlata, to byly výrazné osobnosti a bylo vždy kde hledat a vybírat. Postupně, jak se sport začal rozpadat, možná i přestal být doménou naší společnosti, tak trenérskou kvalitu postrádáme. Dá se trénovat i víc, než teď trénujeme, ale trenéři, co jsou dnes, tak nevědí, co to je hodně trénovat. To by nás mohlo povznést ještě dál.
Ten váš podobný režim, kdy se velelo, to už nemá v současném sportu moc místo. Myslíš, že to má dopad na výkonnost?
Nevím, do toho bych se nechtěl pouštět. My byli 200 dní v roce pryč z domu a nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. Ten trénink byl hrozně těžký, byli jsme odloučeni od domova, měli ženy a děti a bylo to pro rodinu kruté. V dnešní době není takový systém schopný uspět, společnost je jiná a sport má jiné postavení. Sportovců je ale dnes taky méně, u nás tehdy byla velká konkurence dostat se do reprezentace. Neměl jste čas marodit, odejít z tréninku. Dneska říkám, že ten pátý šestý člen by v reprezentaci ani nebyl, ale jen, abychom to vyplnili, tak tam ty lidi dáme.
Vy jste na první sníh jezdili na hřebeny Krkonoš, dnes se jezdí do Skandinávie. Ale tehdy bylo víc sněhu, že?
Tehdy bylo více sněhu, jezdili jsme na Dvorskou boudu, kde jsme to pilovali na třech kilometrech a byli šťastní, že lyžujeme. Pak nás třeba na měsíc vyhnali do Ruska, ale my byli šťastní, že můžeme lyžovat. Po revoluci jsme začali jezdit do Skandinávie a za polárním kruhem bylo hodně sněhu.
Pavle, sportovec a taky voják. Jaké byly výhody a nevýhody toho být členem armádního klubu?
Dřív, když byl někdo na Dukle a byl aktivovaný, tak se stal vojákem z povolání. Postupně byla snaha ty lidi zcivilnit, dnes se snažíme, abychom nadějné sportovce brali znovu do uniformy. Pro sportovce je to určitá sociální jistota, a pokud skončí kariéru, tak má možnost pokračovat u nějaké složky – vojenská policie, řada sportovců v Liberci šla k chemikům. Budují si pak kariéru vojáka z povolání.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
A když skončí kariéru, tak může odejít, anebo pokračovat v kariéře vojáka?
Jde si svůj soukromý život, anebo mu je nabídnuta funkce ve složce armády jako voják z povolání.
Sportovci musí absolvovat přijímač. Jak to probíhá?
V současné době nám zájemci o vojáka z povolání chodí na dvě měsíce na kurz. Zpočátku mají strach, pak ale přijdou z přijímače a řeknou, že to byl pro ně zážitek a poznali nové lidi. Sportovci mají sebekázeň, ale vytrvalost a píli, tak to pro ně není nic komplikovaného. Spíš jim vadí, že vypadnou na dva měsíce z tréninkového procesu. Snažíme se to pasovat do období, kdy mají volno, tak aby vyplnili v tom období, kdy nemají těžký trénink.
Jakým směrem se ubírala tvoje další pracovní cesta?
Skončil jsem v roce 1997, na velení byl bývalý olympionik Viktor Podloucký, který měl na starosti sport a jezdil na závody. Ptal se mě, jestli chci zůstat a být na Dukle jako voják z povolání. Nechal mě rok kroutit kolečko v Liberci, byl jsem na logistice, kuchyni, sportovním oddělení, ve skladu a prošel si všechno. Poznal jsem, jaký je tam chod a jaké tam je zákulisí a co je potřeba dělat. Když se tam vytvořilo místo, dosadili mě na logistiku. Nabízeli mi i místo trenéra, ale já se těšil, že už nebudu přímo v procesu.
Sportovec, který se 200 dní v roce trmácí po světě, tak po kariéře netouží po stejném životě, je to tak?
Ano, odevzdal jsem tomu maximum a už by to víc nešlo. Cítil jsem, že na to výkonnostně nemám, chtěl jsem začít něco úplně jiného a sport už mě nelákal. Už jsem toho měl až po krk.
Pavle, prošli jsme tvoji kariéru a začátky té pracovní kariéry. Tvoje současnost je v Praze na Dukle, kde jsi na pozici ředitele armádního sportovního centra. Jaká to pro tebe byla výzva? Co pro tebe tato pozice znamenala v rámci motivace?
V Liberci jsem byl řadu let a cítil jsem, že bych potřeboval poznat něco jiného. Bylo vypsané výběrové řízení, tak jsem asi z hecu si řekl, že to zkusím, že nemám co ztratit. Nebylo to jednoduché období, ale popral jsem se s tím. Poznal jsem i jiné sporty, musel proniknout do atletiky, poznat jiné lidy, zázemí jiné než lyžování. Cítil jsem, že sport někdy bývá upozaděný úředníky, a bylo pro mě dogma, že musíme pomáhat profesionálním sportovcům.
32:20
Dnešní generace dětí je hodně zodpovědná, mladí se ale nedokážou uvolnit, říká Špotáková
Číst článek
V této pozici tě čeká i ekonomika, stavby, logistika. Jaký to byl náraz do reality věnovat se i jiným věcem?
První týden jsem si říkal, ty bláho, do čeho jsem to vlétl. Najednou to byl velký objem, finance, výstavba... byl jsem rád, že mám okolo sebe lidi, co těm financím rozumí. Vím, kde jsme měli zařízení a co je potřeba dělat. Věděl jsem, jak bychom ta stavení měli zlepšit, tak byla jen otázka, abychom na to získali finance a nějak zavčasu se to podařilo realizovat.
Musíš se hlídat, abys lyžařům nenadržoval?
Mám rád všechny naše sportovce, srdíčko mám asi u lyžování, ale jsem poměrně nestranný. Můj zástupce Radek Jančík pochází od brokařů, takže o tom často hovoříme a on by mě pohlídal. Dáváme velký prostor šéftrenérům a dáváme jim možnost naplánovat věci, které jsou potřeba.
Vnímal jsi během své kariéry i změnu vnímání pozice Dukly jako takové? Před revolucí to bylo něco, pak byly úvahy, jestli se nemá zrušit a dnes má ve sportu velmi pevné místo?
Před revolucí byla Dukla fenomén, to bylo přání většiny sportovců se tam dostat. Po revoluci byly úvahy, že by neměla být a pro sportovce to byla nejistota. Pro nás je teď důležité, že je zakořeněná v systému sportu a myslím, že jsme jeden z nejlepších resortů a poskytujeme sportovcům a trenérům skvělé zázemí.
O kolik sportovců se Dukla stará?
Je to tak okolo 350 sportovců.
Duklácký dres je pro současnou mladou generaci něco, co chtějí mít. Máš z toho radost?
Když jsem si poprvé oblékl duklácké tepláky a šel na trénink, tak mě to úplně neslo. Dneska se nedokážu vcítit do role sportovců, ale myslím, že řada z nich duklácké srdíčko má. Poznám to i podle toho, že sportovci přicházejí a ptají se, jaká je šance se k nám dostat.
Pavle, ty jsi zároveň od loňského roku předsedou Klubu olympioniků. Co to je?
Jsou to bývalí sportovci a trenéři, kteří se účastnili olympijských her. Máme 950 členů a náplní klubu je, aby se na starší sportovce nezapomínalo. Děláme pro ně setkání, diskutují s mládeží a snažíme se je začlenit do sportovního života, aby se o nich zase trochu vědělo.
Ty jsi převzal pozici předsedy od Oldřicha Svojanovského, bývalého veslaře. S klubem byla mnoho let spojená i Dana Zátopková. Jaké to je navazovat na takové osobnosti?
Je to těžké. Dana pro mě byla babička od Boženy Němcové, byla fantastická. Měli jsme vřelý vztah, byl jsem v klubu nejmladší a ona si mě tehdy vzala jako takového benjamínka. Když potřebuji pomoci, tak mám Oldu Svojanovského na telefonu a věci s ním konzultuji.
Pro koho je klub větším přínosem? Organizujete i ples a to je velká přehlídka historie českého sportu?
Je to především pro starší sportovce, ti mladší žijí rodinou, prací a soustředí se třeba na novou kariéru. Jednou z akcí je společenské setkání v Praze na Vinohradech, kde je přehlídka medailistů, sportovců a chodí tam i neolympionici. Je to přehlídka ikon našeho sportu.
Vím, že Olda Svojanovský byl velkým bojovníkem za podporu sociálně slabší skupiny starších sportovců. Bude to tak dál?
Ano, to je hlavní poslání, abychom tuto myšlenku udrželi. Když má nějaký olympionik problémy zdravotní, životní, tak abychom mu pomohli. To je takové naše poslání. Pozitivní je, že v předsednictvu máme i mladé sportovce a oni zase mají náhled na sportovní život trochu jiný a já jsem za to oživení moc rád.
Pavle, co ty a sport v těchto dnech?
Já, abych se mohl najíst a taky musím být v dobré kondici, když musím rozhodovat o důležitých věcech. Chodím třikrát týdně plavat, na kolo, na procházky se psem. Snažím se udržovat v kondici.
Jsou vlastnosti sportovce důležité pro přístup k pracovnímu životu?
Je to velká deviza pro člověka, když sport zvládne, tak být na sebe tvrdý a přísný, tak mít morální vlastnosti je rozhodující. Je to i vlastnost do pracovního života, kdy někdy ty chvíle nejsou jednoduché a řekne si, že to dá a zvládne a bojovat s tím.
Ty dojíždíš mezi Jabloncem a Prahou. V kolik začíná tvůj denní režim?
Vstávám ve 4.45, v 5.00 odjíždím z domu, abych tady byl. V Praze jsem okolo půl sedmé, pak si dám kilometr plavání a jdu do práce. Když ale přijedu domů, tak to na mě sedne a většinou u televize čekám na sport, ale probendím to, protože to prospím.
Jaký sport v televizi tě nejvíce baví?
Mně se líbí moderní pětiboj nebo když koně jezdili na olympiádě. Baví mě ty sporty, kde máme naše sportovce, to se snažím sledovat.
Jaké výzvy čekají Duklu v následujících měsících, když se blíží zimní olympiáda?
Nedokážu si vůbec říct, jak budeme dobří, nebo ne, na olympiádě. Máme tam různá želízka, jako je Ester Ledecká nebo další sportovci a sportovkyně. Uvidíme.
Co je pro tebe hranicí úspěchu? Ne vždy se to dá měřit medailemi.
Zisk medaile je fantastický v našich podmínkách. Trochu se zapomíná, že sportovci mohou být třeba do desátého místa, protože je tam celý svět. Ono být ale 15. na světě nebo olympiádě je skvělý a je to fantastický výsledek pro reprezentaci České republiky.
