Jak se fotila bronzová jízda Ledecké: doskok na patky, chytání hodinek nebo silné poděkování na závěr
Česká lyžařka Ester Ledecká v sobotu získala na mistrovství světa v alpském lyžování v rakouském Saalbachu historický bronz ve sjezdu. Byla u toho i fotografka serveru iROZHLAS.cz, která čtenářům zprostředkovala nejenom okamžiky ze závodu, ale i následné oslavy. Jak ale vypadá práce v terénu, když se píšou sportovní milníky?
V teplém oblečení, plným batohem techniky a s dalším objektivem přes rameno procházím lehce po půl jedenácté v sobotu dopoledne kolem mezistanice jedné z lanovek v rakouském Saalbachu. Kolem to žije. Dobrovolníci na lyžích dostávající instrukce se mísí se zvědavými lyžaři, členy realizačních týmů jednotlivých zemí a organizátory. Můj cíl na sjezd žen se nachází pár metrů pod tím mumrajem.
Ostré únorové sluníčko cloní televizní věž, o kterou se ve svahu zapírám. Můj pohled směřuje nahoru, do toho po očku sleduju časy jednotlivých závodnic na telefonu.
Najednou se na vrcholku kopce na horizontu objevuje drobná bílá postava, která se dolů řítí stokilometrovou rychlostí. Se stoupajícím jásotem fanoušků se blíží česká lyžařka Ester Ledecká. Ve hře je medaile ze sjezdu, v pátečním posledním tréninku byla první.
Už v okamžiku, kdy ji na vlastní oči zpozoruji na horní části sjezdovky, ostřím na její postavu. Na chvíli zase zmizí za horizontem, počítám vteřiny a s prstem na spoušti čekám, až se objeví přede mnou.
Nájezd na branku, skok, vrávoravý doskok na patky lyží, oblouk. Celé to trvalo jenom jen pár okamžiků. Následuje rychlá kontrola, jestli se snímky podařily, a konečně výdech. Celý proces se opakuje s každou další jezdkyní na trati.
Když projede americká legenda Lindsey Vonnová, rychle balím věci, spěchám do lanovky a jedu dolů do arény. Běžím přes fanzónu na fotopozici do cíle. Ledecká má v ten okamžik už téměř jistý bronz.
Až za hlasitého fandění tisíce lidí dojede poslední závodnice, je medaile jistá. Jde o první medaili pro českého lyžaře ze sjezdu na mistrovství světa.
Fotografy pouští na plochu v cíli, kam pak přichází i rozradostněné závodnice. Ledecká má úsměv od ucha k uchu, zvlášť v okamžiku, kdy před celou arénu vyhlásí její jméno. Jenomže když skáče na stupínek, z ruky jí padají hodinky. Rychle se ohýbá, směje se a nasazuje si je.
Ceremoniál zakončuje sprška šampaňským mezi soupeřkami. Ledecká se ale nečekaně rozbíhá za svým týmem a rodinou, aby i je zahrnula bronzovými bublinkami.
U českého týmového focení nastává drobný zádrhel – neustále někdo chybí. Šéf fotografů začíná být mírně nervózní, protože už potřebují arénu chystat na další den a on se chce dostat i ke svým fotografiím. Vše je za pár minut hotovo, fotografové odcházejí, my s dalším českým kolegou Ester Ledeckou prosíme, jestli by nám nezapózovala. Bez problému s úsměvem je za minutu hotovo.
Místo toho, aby se vrátila za zbytkem týmu, se však Ledecká otáčí směrem ke svahu, kde před desítkami minut projela. Zničehonic si kleká, sklání hlavu a pokládá ruku na sníh. Ani jeden z nás to nečeká, rychle se snažíme silný závěrečný okamžik zachytit. Trvá to pouze okamžik, pak už Ester pomalu mizí v zázemí pro sportovce.
Nezbývá nic jiného, než se vrátit do press centra, vybrat a rychle upravit fotografie, které se dostanou ke čtenářům webu nebo na sociální sítě serveru iROZHLAS.cz. Večer se ještě vydávám na slavnostní ceremoniál s předáním medailí. To jsou dozvuky dne, kdy se psala historie českého alpského lyžování.
