České talenty často končí s výkonnostním sportem s příchodem na VŠ
Český univerzitní sport má za sebou dlouhou historii. Sahá dokonce až do roku 1910 a jeho počátky jsou spojeny se jménem Františka Smotlachy. Po více než sto letech ale není spojení výkonnostního sportu s vysokoškolským studiem vždy jednoduché.
Mnoho mládežnických talentů končí s příchodem na vysoké školy se závodním sportem. Zvlášť když se sportovec dostane mimo přímý dosah svého trenéra.
„To, že trenér řídí svého svěřence na dálku, to je ten nejhorší případ. Na nějakou dojezdovou vzdálenost to třeba funguje, ale většinou je potřeba, aby byl v péči trenéra. Pokud je hodně dobrý, tak se dostane do těch center, pokud ne, tak řada nadějných sportovců končí,“ uvědomuje si ztrátu velkého množství talentů předseda České asociace univerzitní sportů František Dvořák.
Ti úplně nejlepší mají šanci zařadit se do resortních center vrcholového sportu. Vývoj jedince je ale individuální a někdo je vyspělý v patnácti a jiný až v jednadvaceti letech. Na některých vysokých školách existují sportovní kluby, ale většinou jde jen o dobrovolné organizace.
„Jenom osvícení rektoři nebo děkani do toho dávají peníze a jsou rádi, že ten klub tam mají,“ to nás velmi odlišuje od zemí, mezi které patří například Spojené státy nebo Velká Británie. S tím souhlasí i studentka fakulty tělesné výchovy a sportu, plavkyně Simona Baumrtová.
„Tam chodí ti nejlepší plavci na školu ani ne tak kvůli studiu, ale hlavně kvůli tréninku.“
„Tam si naopak fakulty hýčkají své kluby a vynikajícím sportovcům dávají obrovská stipendia,“ pokračuje František Dvořák. Jinde si totiž uvědomují, jak působí propagace státu pomocí sportu.
„Byl monitoring ve světovém tisku, kolikrát se Česká republika objevila v novinách a v druhém kroku prostřednictvím čeho. V 90 % je to prostřednictvím sportu,“ dodává předseda České asociace univerzitní sportů František Dvořák.
