Na Ukrajině se dějí zvěrstva, na která nejsme připraveni, líčí režisér filmu Velký vlastenecký výlet
Dokumentarista a režisér Robin Kvapil odjel na Ukrajinu spolu se štábem a třemi lidmi, kteří sami o sobě hovoří jako o dezolátech. „Vydali jsme inzerát, že hledáme lidi s antisystémovým názorem, kteří nejsou spokojení s tím, jak oficiální média informují o válce,“ vypráví pro Radiožurnál. „Film hovoří jiným jazykem než zpravodajství, věřím, že má sílu doručit jiný druh emoce.“ Dokument Velký vlastenecký výlet má v kinech premiéru 21. srpna.
Vzal jste na Ukrajinu tři lidi, kteří o sobě mluví jako o dezolátech – sami to říkají – a fandí Putinovi. Viděla jsem ten film, děkuji vám za tu možnost podívat se dopředu. Navštívili jste opravdu velmi těžká místa. Nechci se ptát, co to udělalo s nimi. Co to udělalo s vámi?
Pro mě to byla zkušenost, která mě určitě ovlivnila do smrti. Ten nápad je trochu ztřeštěný, jet se podívat do války. Nejsem válečný reportér. Musel jsem tam kvůli natáčení víckrát, protože jsem byl na obhlídkách.
Zvolil jsem přístup, že se co nejvíc upozadím z filmu a dám co největší prostor těm, se kterými jedeme, popisuje natáčení na Ukrajině režisér Robin Kvapil
Když jsme jeli na druhou obhlídku s producentem, projížděli jsme zrovna kolem Kyjeva ve chvíli, kdy dostala zásah raketou dětská onkologie. Byli jsme tam třeba hodinu a půl po dopadu té rakety. V Charkově jsme taky byli u dopadů raket. To jsou věci, které člověka změní. Ale taky zpozorní, takovým správným způsobem v kontextu dnešní doby.
Jakým způsobem?
Došlo mi, že když čtete zprávy, díváte se na zpravodajství, dostáváte informace o válce, jazyk zpravodajství je takový, že jsme si na něj podle mě až moc zvykli.
Je to sterilní?
Už to nevzbuzuje emoce, člověk bere jako samozřejmost, že se něco děje. Ale stačí sednout do auta, den a půl cesty, přijedete na místo, kde se dějí taková zvěrstva, že jako společnost na to nejsme připravení.
Na frontu Rusové posílají kanibaly, jsou tam vojáci, kteří jsou schopní znásilňovat děti. To každá armáda na světě nemá. Rusko permanentně velmi brutálním způsobem útočí na civilní populaci Ukrajiny.
Došlo mi až tam, když jsem na vlastní oči mohl vidět, co jsem viděl, že ta brutalita je nezměrná. A myslím si, že tady v našem pohodlí jsme na ni zapomněli a člověk si to probudí až tou zkušeností samotnou. Je těžké si to připustit jen na základě pozorování obrazovky televize.
Upozadění při natáčení
Jak je těžké potom jet s třemi lidmi, kteří ze začátku trošku popírají tu válku, fandí Rusku, a nevyjádřit svůj vlastní názor? Když padají věty, které v tom dokumentu padají, a některé z nich jsou velmi silné... tak v kontextu toho obrovského neštěstí na troskách a v Izjumu u hromadných hrobů – je těžké se tvářit jako že nic?
Zvolil jsem pro natáčení tento přístup, že se co nejvíc upozadím z filmu, vymizím a dám co největší prostor těm, se kterými jedeme, protože si myslím, že to takhle je správně. Zároveň se nepotřebuju vyjadřovat v situacích toho filmu. Já se vyjadřuju tím filmem.
Jde mi o osobní rovinu. Když tam stojíte, padne šílená věta – a já nejsem člověk, který je mstivý, ale přinejmenším bych šla a řekla bych: Vy jste se asi úplně zbláznili.
Někdy to trošku těžké bylo.
Řekněte mi kde.
Jsou věci, které vás překvapí. Už když jsme odjížděli, řídil jsem auto, povídali jsme si a Petra, jedna z našich výletnic, navrhla, že si zazpívají, a začala zpívat sovětskou hymnu. (směje se) To mě překvapilo. Zároveň jako filmař se divíte se i máte radost, protože víte, že vám tím ten film narůstá.
Tam jste to měl jednoduché, řídil jste, nebylo vám vidět do tváře, bylo to relativně v pořádku, je to takový trošičku úsměvný prvek. Ale pak jsou chvíle, kdy už to opravdu legrace není.
Je to tak. Zároveň jsme respondenty, se kterými jsme se potom potkávali – třeba pán, kterému umřela celá rodina – informovali o tom, s kým přijedeme na natáčení, jaké názory budou zastávat.
To znamená, on věděl, že ti lidé jsou na straně Ruska.
Ukrajinci si velmi dobře uvědomují, že součástí skutečné války, která vypadá tak, že na ně dopadají pumy, je válka informační, která je možná i horší. Když tou informací populaci zdecimujete dostatečně, potom už bomby skoro nejsou potřeba. Uvědomují si, že je to součást boje, a v rámci toho přinášejí svoje svědectví.
Jsou ti tři lidé, s kterými jste vyrazili na Velký vlastenecký výlet, výslednicí informační války?
Reprezentují silnou názorovou skupinu. Domnívám se, že dost podobný film bychom natočili, kdybychom tam odjeli v jiném složení. Jakkoli si myslím, že se nám skupinku podařilo sestavit pestře a pozoruhodnou.
„Byl jsem překvapený, jak velké procento těch, kteří vypadají jako proruští, jsou fakeové profily“
Vydali jsme inzerát, že hledáme lidi s antisystémovým názorem, kteří nejsou spokojeni s tím, jak oficiální média informují o válce. Přihlásilo se 60 lidí. Vydávali jsme to ve velkých denících, v Blesku, na Novinkách. Na to, jak to mělo velký zásah, jsem čekal, že se jich přihlásí víc.
Zároveň jsme si případné výletníky vytipovávali na sociálních sítích. Byl jsem překvapený, jak velké procento těch, kteří vypadají jako proruští, jsou fakeové profily. Jak moc je tato psychologická operace rozjetá, kolik je tomu věnované péče. Velké procento těch profilů byli prokazatelně neexistující lidi.
Vy jste je vystavili mnoha situacím a ukázali jste jim mnoho věcí od školy v metru po rozbité byty, nemocnice, masové hroby. Mám pocit, že tam vidím, že s těmi lidmi to opravdu něco dělá. Máte vysvětlení, proč je mezi tím, co je na nich vidět na první pohled, když nemluví, a tím, co říkají, takový rozdíl?
Asi se to bude vztahovat k tomu, o čem jsme se bavili před chvílí. Když jste členem skupiny, která se nemusí fyzicky scházet, může se potkávat jen v online prostředí na bázi sdílených názorů, je těžké tu komunitu opustit, protože pak by vám toho moc nezbylo. A tyto věci jsou svou podstatou tak brutální, týkají se smrti v kontextu statisíců nebo milionu lidí, je možná těžké z toho vykročit a říct: Já jsem se pletl.
Očekával režisér Robin Kvapil, že tři účinkující v dokumentu při setkání s realitou změní názor? Plánuje se s nimi setkat ještě za pár let a natočit pokračování dokumentu? A který moment z natáčení byl pro něj nejsilnější? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.
