Létání a olympionici, u některých velký problém
Dnes odletěla do Londýna největší část české olympijské výpravy. Na předchozí hry do Pekingu nebo třeba v roce 2000 do Sydney by se sportovci jinak než letadlem zřejmě nedostali. I tak na cestu letadlem někteří mysleli víc. Ne všichni totiž pohyb vzduchem zrovna milují.
Tenistka Lucie Hradecká se létání v klasických dopravních letadlech nebojí. Ostatně by se na turnaje po světě jinak ani nedostala. To samé si můžete myslet o atletech, ale chyba! Někteří potřebují speciální místa, jinak by se do vyhrazeného prostoru těžko naskládali.
„Ještě to nějak zvládám, není to dlouhý let. Horší by bylo, kdybychom letěli do Číny a
já musel sedět někde zmáčknutý u okna. To by bylo horší,“ tuší 196 centimetrů vysoký Jaroslav Bába - povoláním výškař, takže prakticky ani nesmí mít z létání strach.
Ale pak jsou atleti, kteří na své disciplíny potřebují maximálně 80 centimetrů nad tartan, jako překážkářka Zuzana Hejnová. Pro ní už je to kilometry nad zemí horší.
„Bojím se. Létání je mi hrozně nepříjemné a čím víc létám, tak se bojím víc. Ale beru to tak, že co se má stát, to se stane a snažím se nad tím nějak nepřemýšlet. Věřím na osud a také na to, že to vždy dobře dopadne,“ tvrdí optimisticky Zuzana Hejnová.
Extrémní případy sice v této výpravě nejsou, ale i tak si na ně šéftrenér Tomáš Dvořák stále pamatuje, například z cesty na Hry do australského Sydney.
Vladimír Maška chtěl plout lodí
„Největší problém měl kladivář Vladimír Maška. Když se letělo do Austrálie, tak to byla jeho noční můra a půl roku před olympiádou už avizoval, že už tam raději vyrazí lodí, aby se tomu vyhnul,“ vzpomíná Tomáš Dvořák.
Kromě urostlého kladiváře měly podle trojnásobného mistra světa v desetiboji problémy i svěřenkyně Jarmily Kratochvílové. „Ludmila Formanová s Hanou Benešovou se vždy celou cestu držely za ruku a básnily o tom, jak by si daly tlačenku s cibulí.“
V porovnání s tím nebylo dvě hodiny a čtvrt hodiny do Londýna zas až tak zlé.
