Drahá mamino a děti, stále na vás vzpomínám, napsal v motáku hrdina, který zachránil desítky lidí
Daně Milatové nebylo ani patnáct let, když zachránila spolu se svým tatínkem desítky lidských životů. Stalo se to za druhé světové války ve Zlíně. Jejího otce Františka Gajdošíka věznilo gestapo, mělo podezření, že někde ukrývá zbraně. Vězeň ale s rodinou našel pozoruhodný způsob, jak z věznice vynášet motáky „ve velkém“, tím instruoval, co je prozrazené. Zachránil tím další rodiny.
Třikrát týdně během půl roku 1943 psal vězněný odbojář František Gajdošík na malé papírky dopisy své manželce, dceři Daně a synovi. Díky tomu včas přemístili z jedné skrýše do druhé zbraně Obrany národa. Gestapo u nich pušky, pistole, granáty nenašlo.
Drahá maminko a děti, stále vzpomínám na vás, napsal v motáku hrdina, který se svou rodinou zachránil desítky lidí
Gajdošík psal i vzkazy od dalších vězňů: kdo moc mluvil, co prozradil, o kterém úkrytu už gestapo ví, která rodina je v ohrožení a podobně. Jednalo se o stovky necenzurovaných dopisů, někdy i o dojemné poslední autentické vzkazy milovaných, kteří tušili, že to s nimi špatně dopadne.
Z věznice tyto motáky rodina dostávala pomocí teleskopického rybářského prutu. Dopisy pak Dana rozvážela po celém zlínském kraji dalším odbojářům. Po válce chodily celé rodiny za Gajdošíkovými a děkovaly za záchranu života.
Toto je příběh jedné z posledních dosud žijících válečných veteránek z druhé světové války, která za komunismu pracovala v JZD, skoro 20 let vařila ve školní jídelně.
Podle odhadu odborníků žije ani ne šest desítek posledních válečných veteránů a účastníků domácího odboje druhé světové války. Většina válku zažila ve svých deseti až patnácti letech, zapojili se obvykle jako například spojky odboje, partyzánů. A to je příběh i paní Milatové, rozené Gajdošíkové.
Obklopena rodinou
Šestadevadesátiletá Dana Milatová už skoro nechodí ven ze svého domku, má potíže s nohama, většinu času přes den sedí na vozíku. Je prý stále soběstačná, ale pomáhá jí osobní asistentka, sociální pracovnice Centra pomoci Paměti národa, navštěvují ji lidé z ministerstva obrany a další.
Doma má prý každou chvíli návštěvu, za což je moc ráda. Miluje lidi, vyprávění, milou společnost. Je obklopena fotografiemi svých blízkých. Když se u ní sejdou její příbuzní, zaplní dům i zahradu, je jich přes třicet. S manželem vychovali tři děti. Sama pochází z rodiny se třemi dětmi.
Měla sestru a bratra, kterého krátce po komunistickém puči roku 1948 umučila Státní bezpečnost. Po tvrdých výsleších ho nemocného propustili domů. Oslabený tuberkulózou dostal vysoké horečky a za několik dní zemřel.
Hřbitov navštívil generál
Gajdošíkovi žili v domku na samotě v lesním dvacetihektarovém hřbitově. Tatínek František Gajdošík tu byl zaměstnán Tomášem Baťou jako správce hřbitova a zahradník se šesti pomocníky.
Když začala válka roku 1939, vybudoval na zahradě pod králíkárnou, v domku, v márnici a na dalších místech skrýše, kam ukryl zásoby trvanlivého jídla, látky, v plechových nádržích benzín a zbraně, které mu předal do úschovy generál Otakar Zahálka, velitel Vojenské akademie v Hranicích a zakladatel místní skupiny odbojové organizace Obrana národa.
„Otec s ním spolupracoval. Oni byli tři nebo čtyři, co o sobě věděli. Když potom zavřeli generála Zahálku, tak on nepromluvil. Takže otec si byl jistý, že o těch zbraních nikdo neví. O těch jsme věděli jen my, já a bratr, protože jsme byli zvědaví,“ vypráví Dana Milatová, která v pouhých jedenácti letech také otci pomáhala ukrývat zbraně.
Kvůli své drobné postavě se totiž jako jediná dokázala dostat do úzkých prostor úkrytů. Otec jí pak vždy kladl na srdce, že se o těchto záležitostech nesmí s nikým bavit.
A jaký byl osud generála Otakara Zahálky? Dne 21. června 1942 ho popravili v Kounicových kolejích v Brně.
Listopad je věnovaný válečným veteránů a odbojářům. Připínáme si na oděv kvítek vlčího máku, který symbolizuje úctu a vzpomínku na válečné veterány, odbojáře a lidé, kteří se obětovali za svobodu. Dne 11. listopadu slavíme Den válečných veteránů. Kvítek si můžete pořídit u Paměti národa, Ministerstva obrany či Spolku Vlčí máky. Vše o tomto naleznete na www.denveteranu.cz
Soudruzi udali zaměstnavatele
Tři mladíci, komunisté, zaměstnanci hřbitova, Jašek, Kozmik a Čepela, se pustili do protinacistického odboje po svém. Založili komunistickou odbojovou skupinu a propojili se s dalšími soudruhy z Prahy, Uherského Hradiště, Hodonína a Brna, vybudovali skrýše pro zbraně a uprchlíky v Březnici a Chřibech.
V těchto skupinách působil také horlivý komunista Stanislav Růžička, konfident gestapa. A napojil se i na zlínskou skupinu. Na zlínském hřbitově tajně, bez vědomí správce Gajdošíka, přespával v márnici. To bylo nejen ponuré místo, ale také tu měl správce jednu ze svých skrýší. A tu mu tito komunisté objevili a vybrali. Získali pistole a proviant.
Růžička stihl před tím, než ho odbojáři popravili, ledasco udat na gestapu. Kozmik se před zatčením oběsil, ostatní odbojáři během drastických výslechů vypověděli, že kdesi na hřbitově se ukrývají zbraně a ví o nich správce.
Pro Františka Gajdošíka si gestapo přišlo 1. února 1943 a uvěznili ho v internační a vyšetřovací věznici gestapa ve Zlíně.
Rodina u gestapácké věznice
Příbuzným vězňů bylo povoleno jednou týdně přinést čisté oblečení a převzít špinavé prádlo. Gajdošíkovi nalezli v rozparku kalhot moták od tatínka, který je instruoval, jak postupovat dál.
Vysoká zeď kolem věznice se z jedné strany takřka dotýkala vězeňských cel. Stačilo vzít skládací rybářský prut, jeden druhému vylezl na ramena a prutem, na jehož vlasci uvázali karabinku s balíčkem, dosáhli až do malého vězeňského okna cely, kde seděl František Gajdošík. Vznikla tak výjimečná příležitost vynášet motáky a přinášet balíčky s potravinami.
Takto získávali dopisy od vězňů nejméně třikrát týdně po dobu šesti měsíců. Vynesli jich stovky. Některé Gajdošíkovy motáky určené pro rodinu Dana Milatová uchovává dodnes.
Informace zachraňovaly životy
Čtrnáctiletá Milatová, tenkrát Gajdošíková, se stala naprosto zásadní pošťačkou odboje, takzvanou spojkou, která na kole místo školy objížděla usedlosti, statkáře a obyvatele vesnic, kteří se více či méně zapojili do odboje. Varovala je, předávala informace, odevzdávala vzkazy vězněných.
Gajdošík ve věznici vykonával službu chodbaře, rozvážel jídlo po celách, měl tedy možnost s vězni mluvit nebo si předávat motáky. Lidé byli v šoku, že o nich gestapo ví, a vděčni za informace.
Mnozí po válce zašli za svými zachránci – za Gajdošíkovými, aby jim osobě poděkovali za záchranu života.
Gajdošíkovi za války zachránili například jistého Rudolfa Redla, který se ukrýval u dobrodinců v obci Lípa. Gajdošík ve vězení vyposlechl, že úkryt je prozrazen. Motákem instruoval Danu, aby okamžitě ukrývaný Redl změnil úkryt. A to se skutečně stalo. Po válce se z pana Redla stal okresní tajemník KSČ. Z vděčnosti za záchranu života po válce přinesl Daně „rudou knížku“, že ji přijímá do KSČ. S rozpaky ji přijala, i když podnikala, rodina si otevřela vlastní zahradnictví. Po roce 1948 Dana Milatová soudružskou knížku s opovržením nad tím, co se děje, na národním výboru s peprnými slovy hodila na stůl. Od té chvíle se prý stala nežádoucí. S obtížemi sháněla práci, „kádrováci“ komplikovali přijímání jejích dětí ke studiu, apod.
Kuličky z chleba
Gajdošíka za války odsoudili na půl roku za šmelinu. Gestapo u něj sice zbraně nenašlo, ale objevilo více potravin, než mu dovolovaly potravinové lístky. Na cele předstíral záchvaty způsobené bolestmi břicha.
V motáku mu rodinný lékař poradil, aby před rentgenem spolkl tři suché kuličky z chleba. Vězeňský lékař usoudil, že se jedná o vředy na dvanácterníku a poslal Gajdošíka na doléčení domů.
Gestapo však zaslalo obsílku k nástupu do transportu do koncentračního tábora. Gajdošík utekl do ilegality, získal falešné doklady a spojil se s partyzány v Beskydech a Javorníkách, kterým zajišťoval jídlo a zbraně ze svých a dalších úkrytů.
Na konci války byl Gajdošík opět dopaden gestapem. Uvěznili i jeho manželku, která se do té doby starala o hřbitov a se svými dětmi předávala potraviny a zbraně. Po válce vznikl soupis ukrývaného arzenálu: 11 pušek různé značky, 28 pistolí, více než 300 nábojů, 26 granátů.
Pušku hodila do septiku
Jedno březnové ráno v roce 1945 Danu, její sourozence a maminku probudilo bušení na dveře. Z okna uviděli, že dům je obestoupen ozbrojenci. Jejich skrýše už byly povětšinou prázdné. Poslední puška, kterou chtěli odvézt partyzánům, se nacházela ve skříni.
Roztřesená maminka oblékla kabát, zbraň schovala pod něj. Při domovní gestapácké prohlídce ve vhodnou chvíli poprosila ozbrojence, zda může na toaletu. Gestapák ji doprovodil ven do dřevěné budky a tady se jí podařilo pušku hodit do septiku.
Maminku věznili tři týdny. Těsně před příchodem Rudé armády ji z vězení propustili.
Verdikt ‚kaput‘
Gajdošíka gestapo mučilo ve Valašském Meziříčí. Během převozu do Kounicových kolejí v Brně upadl kvůli vysoké horečce způsobené zápalem plic do bezvědomí. Dotáhli ho na celu a nechali ležet na betonové podlaze.
Ostatní zatčené partyzány a členy odboje v dubnu 1945 z Kounicových kolejí transportovali na popravu do Mauthausenu.
Raněné, neschopné převozu, popravili v Kounicových kolejích na dvoře. Když vězeňský lékař se suitou dozorců přišli k cele Františka Gajdošíka, lékař po letmém pohledu prohlásil, že je „kaput“. To mu zachránilo život. Byl by pravděpodobně popraven s ostatními.
