„Milí věrní! Viděli Jsme se pohnuti, vyznavačům augsburského a helvetského náboženství, pak nesjednoceným Řekům, povoliti všude soukromé vykonávání jejich náboženství bez ohledu na to, zdali kdy stávalo nebo kdy zavedeno bylo čili nic. Ve Vídni dne 13. října 1781, podepsaný Josef II.,“ stojí v tolerančním patentu.

Zároveň se v něm ale jasně píše, že římskokatolická církev zůstane na prvním místě. A to ostatní věřící pocítili dost výrazně.

„Například modlitebny, které byly od této doby budovány, měly předepsané parametry. Nesměly mít věž, zvony, vstup nesměl být z frekventované ulice a tak dále. Nadále museli protestanté odvádět určité poplatky katolickému faráři,“ říká Radiožurnálu Jiří Hrbek z Oddělení dějin raného novověku Historického ústavu Akademie věd.

Toleranční patent neměl jen symbolický význam. Monarchie se obávala, že schopní nekatolíci začnou odcházet do zahraničí a hospodářství země tím utrpí.

„V této době zejména Prusko tady vyvíjelo záškodnickou činnost a do značné míry hrálo i na to, že Prusko jako protestanský stát je možná zemí zaslíbenou pro české a moravské nekatolíky. Takže tady skutečně hrozil odchod, což samozřejmě osvícenský stát nechtěl připustit,“ doplňuje Hrbek.

Přesto někteří skalní katolíci odmítali patent přijmout. Zpráva o přijetí dalších náboženství se navíc monarchií šířila jen pomalu.

Problematické uznání

Rozruch vzbudila třeba v Prosetíně na Vysočině. Už před vydáním patentu tam totiž o uznání usilovali evangelíci. „Přímo po vyhlášení tolerančního patentu se tady sešli lidi, tady pod památným dubem. Tenkrát to byla panská zahrada. A padla tam památná věta: ‚Celá dědina v jedno.‘ A postavili si tam kostel,“ popisovala před časem Radka Maršálková.

Jeden z předků jejího manžela - Řehoř Jakubec - místní evangelíky vedl. A o toleranční patent sám usiloval. „Nakonec se rozhodl, že půjde až do Vídně k císaři a že si s ním promluví. Tou dobou už evangelíci vyvíjeli na císařský dvůr dost velké nároky. Přestali se bát a začali víc vystupovat veřejně.“

Uznání pouze tří náboženství vedle dominantního římskokatolického se ale ukázalo jako problematické. Monarchie chtěla každého obyvatele země k některému přiřadit, zřídila proto komise, které měly příslušnost k církvi určovat.

„Najednou protestanti, kteří žijí v určitých oblastech - není to plošná záležitost, jsou koncentrovaní například na moravském Valašsku - jsou takoví zmatení, že se mají přihlásit k luteránství nebo ke kalvinismu. Jejich víra je často velmi obecná. Říkají, že jsou vyznavači beránka, hlásí se tedy k nějakému obecnému křesťanství, nebo s odkazem třeba na Jana Husa,“ upozorňuje historik Jiří Hrbek.

Diskriminace nekatolíků a náboženská nerovnost zůstaly až do šedesátých let devatenáctého století, kdy přišly další reformy.

Vojtěch Tomášek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít