Letadlo řvalo, klisna kopala. Známe detaily o návratu divokých koní do Kazachstánu

Praha/Astana 24. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Připojila ses k výpravě, která odcestovala z ČR do Kazachstánu. Na palubě byli koně. V jaké části ses připojila?
Připojila jsem se na letišti v pražských Kbelích. Byla jsem s partou novinářů, která čekala na příjezd pražské zoo. Nákladní auta v bednách přivážela čtyři koně Převalského, kteří byli pro transport vybráni. 

To znamená, že koně už byli v přepravních boxech, ty jsi čekala na letišti…
Přesně tak, ale celá anabáze začala už brzy ráno. Chovatel musel v Dolním Dobřejově na Benešovsku, kde je velká ohrada s koňmi Převalského, koně uspat. Musel vybrat finální čtyřku, což nebylo úplně jednoduché. Nebylo to tak, že by se před měsícem vybrali čtyři koně, a ti jeli. Prvotní plán byl, že do Kazachstánu poletí tři hřebci a jedna klisna. Nakonec do Kbel dorazili dva hřebci a dvě klisny, což už tedy znamená, že měli problémy s nakládkou v Dolním Dobřejově. Pak vznikl další problém, a to po cestě do Kbel. Bylo v plánu, že do Kazachstánu odletí čtyři koně, ale nakonec letěli tři, protože i když se jim podařilo naložit čtyři koně, tak si během cesty z Dolního Dobřejova do Kbel jeden z nich sednul. To v přepravní bedně nemůže. Odkrvily by se mu nohy a nebyli by schopní ho postavit zpátky na nohy. Musí tedy celou dobu stát. Tím, že se to stalo už během cesty z Dolního Dobřejova do Kbel a stalo se to asi třikrát – dokonce zastavili na benzínové pumpě a snažili se ho dostat na nohy – nechtěli riskovat to, že by si kůň sednul i v letadle. To by bylo to nejvíc krizové, co by se mohlo stát, protože v letadle koně samozřejmě nevypustíte, ani si s nim nemůžete nijak hrát, aby si zase stoupl.

Koně byli uspaní, a zároveň stáli? 
To je velmi zajímavá otázka. Člověk by řekl, že se takhle velké zvíře prostě uspí, naloží se do bedny a pak se za třicet, čtyřicet hodin vyloží v Kazachstánu. Ale tak to vůbec není. Kůň byl uspaný jenom v momentě, když ho dostávali do bedny. Samozřejmě je to divoký kůň, takže ho nemůžete jen tak vzít za ohlávku nebo ho nalákat na seno. Ani domácí, ani závodní kůň nechce do bedny. O to méně divoký. Takže ho museli uspat a pak přišla ta věda. To byla ta velká věc, kdy veterinář musel mít dobře promyšlené, jak koně dostane do stavu, ve kterém může absolvovat cestu. 

To znamená, že nemůže být úplně omámený, musí stát a být při smyslech, ale zároveň musí být klidný. V bedně nemůže moc kopat, nemůže se moc hýbat, protože je opravdu malinká. Nemůže si sedat, lehat, musí pořád stát a ideálně jenom koukat. 

Dlouhé hodiny v bednách

Jak se letělo? Celá cesta trvala třicet, čtyřicet hodin. Kolik z toho bylo vzduchu?
Letělo se 15 hodin s mezipřistáním v tureckém Istanbulu a v ázerbájdžánském Baku. Pak se přistálo v Kazachstánu, v Arkalyku. Bylo to náročné. Nejenom pro koně, ale i pro nás a hlavně pro veterináře s chovatelem. 

Let byl dlouhý, navíc je to dopravní letoun, takže jsme byli v nákladním prostoru všichni. Neměli jsme sedačky, jen takové výklopné sedátko a třicet centimetrů od nás byla bedna s koněm. To znamená, že jsme u koní byli opravdu celou dobu, celých 15 hodin. Letoun navíc celou dobu jenom řval, protože je to vrtulové letadlo. 

To byla asi nějaká CASA, ne?
Přesně tak, byla to CASA, která šíleně řve. Ideálně byste měli mít špunty nebo hluchátka. Koně ale nic takového nemají, takže tohle všechno prožívají a doufají, že se někdy dostanou zase zpátky ven. Ale to jim nevysvětlíte. Takže koně tam prostě jsou, musí stát, nesmí si sednout, protože v letadle opravdu není možnost je vyndat z bedny a postavit je. Sami se v bedně nepostaví, což je ten důvod, proč je bedna tak malá. Když se člověk podívá na fotografii toho, jak vypadala bedna, tak je hodně malá. Měla metr sedmdesát na výšku, dva metry na délku a člověk by fakt řekl, že koně nemají žádný prostor. Ale má to svůj účel – nemají prostor z toho důvodu, aby se nemlátili. Bedna má vypolstrovaný předek, aby si tam kůň mohl strčit hlavu a má několik děr, aby kůň mohl dýchat. Má takové velké okno, kterým se kůň mohl krmit. To byl nejdůležitější úkol veterináře a chovatele během celého letu, uklidňovat a krmit. Chodil kolem nás se senem a neustále koně krmil, aby ho uklidnil, hlavně kvůli zvuku. Ale funguje to stejně jako u člověka, taky si dlouhodobý ruch zvykne.

Byla na palubě zima?
Letadlo bylo pro koně speciálně chlazené, aby pro ně převoz nebyl tak traumatizující. A bedna už z principu způsobuje to, že se kůň začne rychle přehřívat. Z toho důvodu bylo na palubě okolo deseti stupňů. A když sedíte patnáct hodin v deseti stupních, tak je prostě zima. Pak ale nastala krizová část, a to bylo mezipřistání. Motory vypnuly, vrtule se přestaly točit a tím pádem nastala zase úplně jiná situace. Během mezipřistání jsme tedy museli být úplně zticha. Nesměli jsme mluvit, světla nesvítila, přestože byly asi tři ráno. Měli jsme rozsvícená jenom nouzová červená světla, aby to koně nerušilo. Pak se letělo dál. 

Aklimatizace

Takže 15 hodin ve vrtulovém letadle, kůň vzhůru, vedle tebe na třicet centimetrů, ošetřovatelé je musí krmit… Co bylo po přistání v Kazachstánu?
Pak se počkalo asi hodinu nebo dvě, než se koně dostali z letadla na korbu nákladních aut a vyrazilo se do stepi. Cesta byla náročná, hlavně pro koně. Jeli jsme v terénních vozech. Bylo to dlouhé a bylo teplo, takže to bylo nepříjemné, ale pro koně to musel být hrozný zážitek. Skáčou doprava, doleva, dolů, nahoru… Žádné zpevněné cesty. Jakmile jsme se dostali do stepi, tak už to byl adrenalinový zážitek. Dokonce jsme se i brodili vodou, takže to koně měli se vším všudy. 

Kam jste dojeli? 
Dojeli jsme do reintrodukčního centra v Alibi, do kazašské stepi, která se nazývá Altyn Dala, takzvaná „Zlatá step“. Je to obrovská step, sedm tisíc kilometrů čtverečních plochy. Právě tam jsme koně vypouštěli. Bylo to kousek od centra do takzvané aklimatizační ohrady, která má asi 54 hektarů. Původní plán byl, že když přiletí tři hřebci a jedna klisna, tak hřebci půjdou zvlášť a klisny půjdou zvlášť. A protože měl přiletět berlínský transport s dalšími čtyřmi klisnami, tak půjdou zase ke klisnám. Berlínská CASA ale měla závadu, čímž se její odlet posunul o dva dny. Vzhledem k téhle komplikované situaci a vzhledem k tomu, že nepřiletěli tři hřebci, ale jeden hřebec a dvě klisny, tak se všichni tři koně dali do jedné ohrady s tím, že si na sebe snad zvyknou. 

Jak vypouštění probíhalo? Díval jsem se na fotografie, kde jsou malé modré přepravní boxy, o kterých jsi mluvila. Jeden ošetřovatel byl na střeše boxu a zvedal víko a kůň pak měl vyběhnout ven. Chtělo se mu? 
Nebudu lhát, moc ne. Ale bylo to samozřejmě tím, že byli zmatení, překvapení a hodně unavení. Chvíli je tak museli přemlouvat, ale netrvalo to dlouho. Stačilo je zezadu popohnat, popostrčit a pak vyběhli. A přesně, jak říkáš, chovatel stál na bedně, protože jsou to přece jen divocí koně, nikdo nemohl stát proti nim. Muselo to být opravdu tak, že jsme stáli opodál, koukali jsme z boku, aby koně do někoho nenaběhli. 

Aklimatizační ohrada je jenom pro aklimatizaci, takže je to dočasné místo výběhu?
Koně tam budou rok. Budou si zvykat na tamní podmínky – na step, na způsob potravy a hlavně na podnebí. I když se Dolní Dobřejov nachází na takzvané České Sibiři, tak přece jenom tam tuhé zimy budou a koně si na to musí zvyknout. A to je i důvod, proč se koně transportují teď v červnu. Mají tak dostatek času na to se připravit, zvyknout si a taky si zvyknout na sebe. Musí začít fungovat stádně. Koně Převalského jsou hodně stádní zvířata, mají speciální sociální strukturu. Většinou je tam jeden dominantní hřebec, který dominuje celé skupině. Musejí se ale sžít, protože v Dolním Dobřejově byli klisny a hřebci zvlášť, a to ještě ne všichni hřebci byli pohromadě. Musí si tedy zvyknout na to být pohromadě. Z toho důvodu se čtyři klisny z Berlína daly do druhé ohrady a v průběhu času, podle toho, jak to chovatelé vyhodnotí, se to propojí. 

Převoz koní do Kazachstánu organizovala pražská zoo. 
Nejenom těch tří koní, ale všech sedmi. Sice se zdá, že CASA letěla z Berlína, ale byla to česká CASA. To znamená, že to organizovala pražská zoo, Armáda ČR a pak samozřejmě kazašské orgány, konkrétně ministerstvo ekologie a přírodních zdrojů Kazachstánu. Pak v tom hrála velkou roli i Frankfurtská zoologická společnost, což je mezinárodní organizace, která koordinuje projekty na ochranu ohrožených druhů i ekosystémů až v 18 zemích světa. 

A všichni koně byli z Evropy?
Ano. Tři, se kterými jsem letěla já, byli přímo z Dolního Dobřejova. Ti další čtyři byli z berlínské zoo, kde byli několik měsíců. Zvykali si na sebe i na podmínky, zase na trochu jiné prostředí. Nejde to tak, že koně převezete jeden den sem, druhý den tam a pak zase třetí den jinam. Jsou to divocí koně a jsou schopni se adaptovat na různé podmínky, ale musí si na ně prostě postupně zvyknout. Takže ty další čtyři klisny byly z různých zoo po Evropě. Tři byly z německých zoo a jedna byla z Francie. 

Návrat domů

Šéf pražské zoo při vypouštění koní prohlásil, že první koně Převalského se po stovkách let vrátili do stepi středního Kazachstánu. Proč odtud zmizeli? 
Asi největší roli v tom hraje lov. Koně Převalského se lovili převážně pro maso a pro kožešinu, takže to je ten nejdůležitější faktor. Samozřejmě je to i netolerance ze strany místních obyvatel, kteří tam měli třeba svoje domácí koně, a křížení těchto koní není úplně to pravé ořechové. Chtěli mít svoje klisny, jenže hřebci Převalského si je často odváděli. Takže místní lidé je neměli moc rádi. Zároveň docházelo k tomu, k čemu docházelo všude na světě. Ztratili přirozené prostředí. Roli v tom hrálo pastevectví, rozšiřování zemědělské půdy a samozřejmě kruté zimy. Rozpětí teplot v Kazachstánu v létě může být přes 30 stupňů a v zimě ale klidně minus 20, což ne všichni zvládnou. Právě proto vybírat koně, kteří budou vhodní do Kazachstánu, trvalo několik měsíců. Kurátoři, veterináři a chovatelé nad tím seděli a jednotlivé koně zkoumali – jestli jsou odolní, jak moc jsou staří, jakou mají povahu, jak zvládnou transport a jak pak zvládnou adaptaci na tamní podmínky. 

Jak důležitý je program návratu divokých koní do Asie? Dosud přežívali jen v evropských zoo a teprve teď, v posledních letech, se navrací. Pár koní Převalského se už vrátilo i do Mongolska.
Koně z divoké přírody vymizeli koncem 60. let minulého století. V roce 1959 se svolala konference právě do Prahy, kde řešili, co budou s druhem dělat, protože vidí, že populace vymírá. Už v době objevení, v druhé polovině 19. století, jich už bylo málo a přežívali jen v Mongolsku. Takže se řešilo, co s koňmi dál, jak je udržet při životě. To byl prvopočátek toho, kdy pražská zoo začala vést mezinárodní plemennou knihu koně Převalského. Bylo to dané historicky. Pražská zoo se o koně starala, zajímala, dávala do toho finance, takže se ujala plemenné knihy a začalo se řešit, co a jak. 

Úplně původně se koně začali navracet do Číny, v 90. letech i do Mongolska a bylo to úspěšné. Největší transport probíhal mezi lety 2011 a 2019. To byly právě transporty do Mongolska, kam pražská zoo dovezla asi 43 koní, kteří už teď mají asi 80 hříbat. Takže tady je introdukce úspěšná. Podařilo se to a teď jsou jich Mongolsku stovky. Co se týče koní v Číně a Kazachstánu, tam můžeme dohromady spočítat asi okolo dvou a půl tisíc koní Převalského. To ale počítáme i zoo. A jak si říkal, velká část koní je právě chovaná v zoo, stejně tak, jako v Česku. Koně Převalského najdeme v pražské Troji, na Dívčích hradech a v Dolním Dobřejově. Ale smyslem celého programu je nemít koně v zajetí, ale mít je ve volné přírodě. 

Protože to je poslední druh divokého koně, který máme…?
Přesně tak.

A do stepi středního Kazachstánu se skutečně vrací po stovkách let?
Ano. V druhé polovině 19. století je objevil Nikolaj Prževalskij, proto se jmenují, jak se jmenují, a už v té době byli jenom v Mongolsku. Člověk by si tedy řekl, že se koně do volné přírody vracejí po desítkách let, ale není to úplně tak. V Mongolsku sice v divoké přírodě žijí, ale do Kazachstánu se vracejí po stovkách let. 

Kolik dalších koní se má ještě do Asie vrátit? Jak má reintrodukční program pokračovat? 
Pražská zoo v následujících pěti letech plánuje do kazašské stepi vrátit až čtyřicet koní. Teď už tam má těch prvních sedm a v následujících pěti letech budou přibývat. Vždycky se očekává, že z aklimatizační ohrady odejdou ti, co už tam jsou rok a dají tam koně nové. Uvidí se, jak moc bude introdukce úspěšná, jak se budou rozmnožovat a tak dále. Zároveň plánuje navrátit další koně i do Mongolska. V uplynulých letech je vracela hlavně do západní části, hlavně do pouště Gobi. Teď se chtějí zaměřit na východ a koně vrátit do takzvaného Údolí klášterů. To všechno je v plánech. Zatím se neví kolik koní, jaké koně, zároveň je to v plánu třeba na rok 2026.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu a vlastního archivu redaktorky Karolíny Burdové využity zvuky z České televize.