Bylo by fajn, aby si lidé z této povodně odnesli víc pokory, vzpomíná ředitel ČHMÚ na zářijové záplavy
Během podzimních povodní byl ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Mark Rieder hlasem svých meteorologů. Ti přesně a dopředu předpověděli extrémní deště. I díky tomu se na záplavy mohli lidé lépe připravit. V rozhovoru pro Radiožurnál a iROZHLAS.cz Rieder říká, že základem úspěchu byla vzájemná důvěra v to, že „někdo nekecá nebo si nevymýšlí“. Lidé ale podle něj sílu přírody podceňují a neuvědomují si ani závažnost klimatické změny.
Co se ve vás dělo ve chvíli, kdy začalo pršet? V ten pátek, v sobotu, v neděli… A kdy jste viděl nějaké první záběry, jak to, co jste předpovídali, vypadá, když to zasáhne některá města a obce?
Ten pocit byl takový ambivalentní. Na jednu stranu je člověku lidsky líto to, co se děje jiným lidským životům a osudům. To, jak velká voda ničí, co lidi třeba celý život budovali.
Na druhou stranu mě fascinovala neuvěřitelná nekontrolovatelná síla přírodních jevů. Co příroda všechno dokáže, co během minulosti musela dokázat. Protože když se podíváte na všechny říční nivy, tak to jsou důsledky nějakých extrémních povodňových situací.
Takže na jednu stranu to byl řekněme jakýsi smutek, na druhou stranu fascinace a na ještě jednu stranu to byla částečně úleva.
My jsme před něčím varovali a aktivovali jsme všechny složky. A teprve postupem času mi to docházelo. Začal jsem dostávat strach, že by se to nemuselo naplnit v tom smyslu, že bychom ztratili velkou část důvěry společnosti, politiků a dalších.
Takže to byla úleva v tom, že se snažíme dlouhodobě nějakým způsobem budovat důvěru společnosti v to, že když vydáme výstrahu na nějaký jev, tak by to společnost neměla brát na lehkou váhu. Lidi by neměli laicky říkat: ono jim to zase nevyjde. Byla úleva, že předpovědi byly přesné a všechno, co se provedlo ještě předtím, než samotná situace nastala, nebylo zbytečné.
Já jsem ze soboty na neděli během povodní byla v Jeseníku. Když jsem potom, co voda v centru Jeseníku opadla, mluvila s lidmi, kteří byli zasažení, tak jsem tam opakovaně slyšela, že to nečekali a ani v roce 1997 povodeň nebyla tak intenzivní. Čím to je, že ani povodňové mapy neukazovaly zaplavení centra Jeseníku? A v realitě tam voda byla a některé ulice blízko centra byly takové trychtýře, kterými se voda prohnala tak, že strhávala kusy domů a vozovek.
Nevím, jestli se má odpověď bude konkrétně vztahovat k Jeseníku. Ale věc záplavových území je věc udělaná na základě digitálního modelu terénu. To znamená, že se řekne, že výška hladiny při nějakém průtoku by byla takováto, a na digitálním modelu reliéfu se to vymodeluje. V tu chvíli vám nástroje vykreslí území, kam až bude voda sahat.
Samozřejmě, že to všechno platí do chvíle, kdy se vám ucpe jeden propustek někde pod tratí, pod silnicí, pod železnicí. Voda nese neuvěřitelné množství materiálu. To jste taky měla možnost vidět, že to odnáší dříví, chatky, zahradní nábytek. Zafunguje to jako špunt a v tu chvíli máte hladinu mnohem výš. Což je právě problém, že lidi na něco spoléhají a realita je jiná.
Chtěli by po nás, abychom modelovali, kam se voda rozlije, když průtok bude 150 kubíků, 170 kubíků. Ale ono to podle nás nemá moc smysl, protože nastane první věc, která situaci kompletně změní, a zasažené budovy budou úplně jiné.
A nemyslím, že by bylo dobré, aby na to lidé spoléhali, protože oni by na to rádi spoléhali a říkali si, tak jsme jako relativně v klidu. Nemyslím si, že by bylo dobré je uvádět do nějaké falešné naděje.
1:45
Desítky lidí jsou po povodních v náhradním bydlení. ‚Každou volnou chvilku věnuji opravám,‘ říká Kováčik
Číst článek
U lidí funguje eufemická paměť. Vytlačuje negativní zážitky tak, aby se člověku žilo líp. Takže porovnání, jak dneska vnímají, kam až byla voda v roce 1997, nemusí být úplně objektivní. Může být právě ovlivněné eufemickou pamětí. Proto děláme povodňové značky, do jaké výšky sahala hladina při jaké povodni. Což ale zároveň neznamená, že to v Jeseníku (tentokrát, pozn. red.) nebylo výš.
Co by si teda z těch podzimních povodních měli podle vás lidé odnést do podobných situací, které se vlivem změny klimatu můžou opakovat častěji a ve větší intenzitě?
Myslím si, že by bylo dobré, kdyby si z toho odnesli to, že ztratí pocit, že nejsou ohrožení extrémními průtokovými situacemi nebo extrémními srážkami nebo extrémním suchem. Protože jsem viděl statistiku, kolik procent obyvatelstva v České republice vnímá samo sebe jako ohrožené povodňovými stavy, a vůbec to neodpovídá množství lidí, kteří jsou skutečně ohrožení.
Takže to lidé podceňují?
Myslí si, že protipovodňová opatření je ochrání. A já jim i rozumím. Já bych tomu taky chtěl věřit a také bych chtěl mít jistotu, že mě to neohrozí. Na druhou stranu třeba protipovodňová opatření udrží v korytě hlavní tok.
Ale problém nastává u drobných vodotečí (vodních toků, pozn. red.), které nemají žádnou protipovodňovou ochranu a dokážou velmi rychle nastoupat, co se týká průtoku a hladin, do takové výšky, že lidi ohrozí. Takže myslím si, že by bylo fajn, aby si lidé z této povodně odnesli víc pokory před tím, co příroda dokáže.
Přehnaná očekávání
Vy jste mnohokrát říkal, že jak se vám povedlo tyto povodně předpovědět týden dopředu, tak se bojíte, že teď všichni budou od vás očekávat, že další velkou živelnou událost opět oznámíte týden dopředu a všichni se na to připraví. Ale to je asi vzdálené realitě, kdy mnoho živelných událostí je těžko předpověditelných – třeba tornádo nebo bleskové povodně. Jak hodláte pracovat s tím, aby teď lidi nespoléhali na to, že od vás vždycky přijde varování dostatečně dopředu?
Čekáme na takovéto otázky vás novinářů, abychom mohli snížit očekávání. Protože skutečně jsou situace, kdy se dá takováto událost předpovědět týden deset dní dopředu, ale jsou situace a události, kdy to dokážeme předpovědět hodinu dopředu. A nedá se očekávat, že bychom dokázali týden dopředu říct, že na Frýdlantsku přijde blesková povodeň.
Na podzim jste dostal vyznamenání od prezidenta. Bilancoval jste v tu chvíli? Co se člověku honí hlavou, když se to dozví a když vyznamenání potom přebírá?
Emoční moment je ve chvíli, kdy vám zavolá cizí telefonní číslo a tohle vám řeknou do telefonu. Není v tu chvíli, kdy vám pan prezident předává medaili.
Co mě na tom nejvíc překvapilo, bylo to, že si toho vůbec někdo všimnul. Že si někdo dal tu práci a vyhodnotil si, že to, jakým způsobem jsme vystoupili a všechny jsme informovali a mobilizovali. Někomu to stálo za to, aby to v tak krátkém čase po povodni panu prezidentovi navrhl a kancelář to schválila, tak to mě na tom asi překvapilo úplně nejvíc.
Říkal jsem si, že to je na jednu stranu nefér, že bych to měl dostat já, ne ti lidé, kteří to fakticky dělali. Protože já jsem to nedělal, já jsem to jenom tlumočil a šel jsem s tím navenek.
Češi jsou nejštědřejší o Vánocích. Letos nejvíce přispívali na pomoc po povodních
Číst článek
Ale abych odpověděl na druhou část otázky, jestli jsem si to bilancoval. Určitě jsem si to bilancoval průběžně. Proto jsem se hned, ještě ty povodně neskončili, ale už to nejhorší bylo za námi, sešel se všemi zaměstnanci tady v ústavu a spojili jsme se přes videokonferenci s těmi, co jsou na pobočkách a regionálních pracovištích. Jenom proto, abych jim poděkoval.
Protože já jsem dostal strašné množství děkovných esemesek a zpráv a chtěl jsem jim říct, že poděkování nepatří mně, ale že patří jim. Bylo to strašně emočně náročné, v první chvíli jsem nedokázal říct, že jim děkuju za jejich práci, pak jsem si je pozval někdy ke konci října a neformálně jsme se potkali tady na nádvoří zámku.
Vzpomněl jsem si na jiné krizové situace, kterými jsme si v posledních letech prošli. A nemůžu si nevzpomenout na covid. A tam jsem si asi uvědomil ten velký rozdíl mezi tím, jak fungovalo řízení krize v průběhu covidu a jak to fungovalo v případě těchto povodní. Při povodních, si myslím, že to fungovalo líp, i co se týká informování a mobilizace složek. Ale je to dané tím, že jsme měli možnost se to historicky během předcházejících povodní naučit, na rozdíl od covidu.
Strach z vývoje klimatu
Po letech, kdy jste ve vedení ústavu, baví vás stále vést tým metrologů, hydrologů, prognostiků, matematiků…?
Určitě mě to baví. Je to práce, která mě naplňuje, protože veřejnost to zajímá. V tu chvíli má člověk pocit, že práce dává smysl. Samozřejmě, že je to do značné míry umocněné tím, že třeba teď se nám povedlo situaci zvládnout. Možná bych mluvil po tornádu jinak.
Jsem hrozně rád, že mám okolo sebe kolegy, kterým můžu stoprocentně důvěřovat. Do značné míry si myslím, že to byla nutná podmínka, že všichni, kdo byli zainteresovaní, ať už to byli naši zaměstnanci, ať jsem to byl já, politici, integrovaný záchranný systém a většina samospráv, tak všichni si navzájem věřili. Kdyby tam nebyla důvěra, tak to nemá šanci zafungovat.
A když se díváte do budoucna a vezmete v potaz změnu klimatu, ale zároveň možnosti dalšího rozvoje předpovědí, obáváte se, že by možná teď z té „předpovědní euforie“ nakonec mohlo přijít třeba i nějaké zklamání? Jsou nějaké události, o kterých si říkáte, že tohle by mohlo být těžké pro vás zvládnout?
Já si myslím, že po euforii vždycky přichází deziluze. Jestli ještě nepřišla, tak ona jistě brzy přijde. Nemyslím si, že by profesně byly věci, které bychom třeba nechtěli zvládnout nebo nezvládli nebo se do nich nepustili, protože bychom z nich měli strach. Myslím, že se snažíme posouvat.
1:28
Lidé posílají cukroví do oblastí, které zasáhly povodně. Jenom v Telči a okolí napekli 85 kilogramů
Číst článek
Z čeho mám strach a obavy jsou dvě věci. První je to, co se děje s vývojem klimatu na území České republiky. Z toho mám opravdu strach. Protože to nastupuje tak rychle a tak dramaticky, že mám strach z toho, jakým způsobem budou žít moje děti a moje vnoučata.
Věc druhá, z čeho mám strach, je že mám strach ze společnosti. Protože tyhle negativní zprávy se ve společnosti strašně špatně přijímají. A zase tam zafunguje lidská mysl, že to bude chtít popřít. A lidi za každou cenu budou vymýšlet argumenty, proč tomu tak není nebo proč zrovna tohle nemůžou udělat.
A koneckonců máme možnost to i sledovat v průběhu času. Ať už to je politická reprezentace u nás, ale i jinde ve světě, která popírá to, že se to fakticky děje. Nebo vznikají nová politická uskupení. Teď jsem viděl titulek, že někdo řekl, že poteče zelená krev. Mně přijde, že lidi vůbec nemají potuchy, kam se řítíme.
Kdy a jestli vůbec čekáte a věříte, že by se to nakonec mohlo zlomit k lepšímu?
Já si myslím, že první krok k tomu, kdy se to začne lámat k lepšímu, bude když si lidi uvědomí, že se opravdu něco děje. To je nutná podmínka k tomu, aby se pak něco začalo doopravdy dít.
Když většinová společnost přijme, že se doopravdy něco děje a že není možný stále jezdit do lyžařských středisek a nechávat zasněžovat kopce, protože to počasí tady už na to vůbec nebude vhodné. Tak to bude první krok.
Vy se mě ptáte, čemu věřím já. Ale my tady jsme od toho, abychom počítali, abychom vyhodnocovali trendy. A když nejsme schopni se dopočítat, tak výsledek nahradit vírou je podle mě výraz zoufalství.
