Lidem, kteří se letos vydali na jubilejní pouť do španělského Santiago de Compostela, komplikují cestu rozsáhlé požáry. Poutníci se musí vypořádat s dýmem a popelem poletujícím ve vzduchu, ale taky s nečekanými uzavírkami na cestách. „Mně jde jenom o to, že třeba vybočím z trasy. Místním ale jde o střechu nad hlavou, o živobytí,“ popisuje redaktorka Českého rozhlasu Jarka Vykoupilová, která se také vydala na poutní cestu.

Santiago de Compostela (Španělsko) 21:26 18. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jaký byl váš původní plán trasy?
Vyrážela jsem v pátek z Leonu, což je jedno z tradičních míst, odkud poutníci putují. Plán je dojít 300 kilometrů do Santiaga de Compostela, cestu jsem rozdělila po etapách na zhruba třináct až patnáct dnů, to znamená dvacet až třicet kilometrů denně.

V neděli však přišla první varovná zpráva ze španělského integrovaného záchranného systému, která říkala „Pozor, hoří“. V té chvíli oheň nebyl úplně blízko města, kde jsem byla, takže jsem zůstala v klidu.

Bohužel však druhý den ráno v pondělí jsem na ubytování dostala zprávu, že nemůžu pokračovat v plánované trase – nejen v jedné, znamenalo to přeskočit dvě trasy, to znamená zhruba 50 kilometrů, protože místní požáry jsou opravdu blízko.

Dokonce podle aktuálních zpráv je celá etapa z Astorgy do Ponferrady – to jsou takové dvě známé zastávky pro poutníky – zcela neprůchozí. Je to uzavřené, je tam zákaz vstupu. Poutník si musí poradit, tím pádem jsem zvažovala, co a jak.

Nejdřív jsem se vlakem kousek posunula, potom autobusem, a to do vesnice, kde jsem měla informace o tom, že tam dokonce i evakuují lidi z ohrožených vesnic, takže tam je bezpečno. To byla první napínavá věc, kdy se to všechno změnilo. Zažila jsem i to, že autobus dokonce odkláněla policejní hlídka, protože nemohl jet tou cestou, jak by běžně jel.

A mohou autobusy a vlaky jezdit po svých pravidelných trasách na pravidelných linkách, nebo jsou také odkláněny, takže je potřeba počítat se změnou trasy?
Vlaky už nejezdí v tomhle úseku vůbec, takže jenom autobusovou dopravou. Snaží se ji posilovat. Chápou, že na cestě jsou v této chvíli stovky, možná tisíce poutníků. Samozřejmě, že stále někoho potkávám.

Musím říct, že je tady celý svět. Pro poutníky je situace napínavá. Podle map, které stále sleduji, jsem v místě, kde za mnou hoří a přede mnou taky hoří.

‚Kusy popela‘

Jaký je váš plán na následující hodiny a dny?
Možná ještě popíšu včerejší (nedělní) večer, protože pokud přijde nějaká varovná zpráva, ale vy to necítíte nebo nevidíte, tak si říkáte: „Nic se neděje.“

Ale už včerejší den od rána vypadal, jako kdyby byla mlha, ale potom jsem pochopila, že to mlha není. Byl to kouř, nedalo se dýchat bez roušky, velmi to štípalo a vzduchem poletovaly kusy popela, třeba úplně černé lístky.

Na ulici toho byly hromádky, to znamená, trvalo to podle mě minimálně půl dne, ne-li celý den. Obloha měla takové ty těžké mraky, ve kterých lítaly vrtulníky, které se snaží hasit, protože terén v těchto místech – to jsou poměrně vysoké neschůdné kopce.

Místní, se kterými jsem se bavila, říkali, že tady víc jak sedm týdnů vůbec nepršelo a že hasiči nemají šanci dostat se do terénu, do kopců, takže hasí jenom ze vzduchu. Viděla jsem i drony, které monitorují požár.

Musím říct, že včera večer to opravdu vypadalo velmi dramaticky. Člověk musí zvažovat, jakou etapu cesty třeba vynechá. Podpora poutníků je tady veliká, nádherná.

Ale když vidíte, jak se třeba starý pán dívá na obrazovku, na zprávy o požárech a u toho má slzy v očích, tak je to samozřejmě kruté. Mně jde jenom o to, že třeba vybočím z trasy nebo se budu možná muset předčasně vrátit zpátky do České republiky, ale jim jde o střechu nad hlavou, o živobytí.

Daniela Vrbová, job Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít