Jedny dveře se zavřely, další se otevřou. Kauzu vyhazovu chápu jako určité privilegium, říká Vácha
„Celou kauzu vyhazovu chápu jako určité privilegium, vyznamenání, zkoušku toho, abych to, co hlásám z kazatelen a co křičím na posluchače na přednáškách o odpuštění, najednou odžil sám ve svém vlastním životě,“ říká biolog, etik, skaut a katolický kněz Marek Orko Vácha v pořadu Host Lucie Výborné.
Byl jste překvapen, z kolika koutů přišlo zastání?
Děkuji mockrát za tu otázku. Červenám se, dívám se na špičky bot. Jsem dojat, protože ministři, akademici, profesoři medicíny, studenti, skauti, dávní kamarádi, které jsem neviděl 30 let, se najednou ozývali, psali. Dostal jsem za víkend, řekl bych, nižší tisíce e-mailů. Zvláštní pocit, že vám takto pořád chodí SMS a pořád to drnčí. Musím to ještě zpracovat, protože každému chci odpovědět.
Jedny dveře se zavřou, jiné se otevřou. V tomto smyslu nemám obavu a těším se na to, co přijde. Dívám se do budoucnosti s nadšením, říká kněz Marek Orko Vácha
Jestli je toto vysvědčení za těch 18 let, tak se fakt červenám a jsem dojat. A některé věci byly až k pláči. Různí lidi psali otevřené dopisy, kde popisovali zážitky se mnou nebo zkušenosti, které se mnou mají. Tak to pro mě bylo dojemné. Chci mnohokrát poděkovat všem, nečekal jsem takové tsunami podpory, lásky, dojetí. Toto byla opravdu pecka. Říkal jsem si, že kdyby to bylo jenom kvůli tomu, tak jsem vlastně spokojený nebo šťastný, že se tolik lidí ozvalo.
Chvíle mystiky
Možná se ještě u mší na netradičních místech zdržím, protože vy, Marku, jezdíte na expedice, minimálně jednou ročně se někam utrhnete. Jak se v takových místech slouží mše svatá?
Geniálně. To je obrovský zážitek. Samozřejmě uznávám kostely a mám v kostelích velice rád mši svatou. Člověk říká, že ta architektura je průnik lidského génia a boží milosti. Umělec říká, že ho políbily múzy nebo že je inspirován a že to nemá ze sebe. Tam je takový průnik člověka a Ducha svatého.
„Nečekal jsem takové tsunami podpory, lásky, dojetí“
V přírodě to máte přímo od pánaboha. To je kostel, kdy se fakt člověk cítí, že teď je v katedrále, v chrámu. Vzpomínám, jak jsem měl na Antarktidě proměňování, jak se v kalichu odrážely ty ledovce, byl jsem úplně sám… To má úplně jiné grády. Vzpomínám si, že vysoko v Andách – v jedné chvíli mše svaté se do toho kalicha má nalít voda – zrovna pršelo, tak jsem ten kalich jenom zvedl. (směje se)
Sloužíte tu mši pro sebe? Pro slávu boží?
Pro sebe, pro slávu boží. Je to modlitba, je to chvíle mystiky. A co se týče eucharistické úcty, byl jsem taky půl roku v dosti přísném trapistickém klášteře ve Francii. Tak snad o tom člověk malinko ví, ale to nechme stranou. Je to silná modlitba. A potom mnohokrát samozřejmě s kamarády v Andách, v Bolívii, tedy po tom světě. Máme rádi Jižní Ameriku, tam minimálně každou neděli máme mši svatou někde v horách.
Peklo není budoucno
Dá se trénovat odpuštění?
Asi ano. Já mám na toto šťastnou povahu.
Nechci se omlouvat neosobní množině lidí. Cítí-li se někdo zraněný mojí mší, ať se ozve, řekl Vácha
Číst článek
Znám lidi, kteří se nejsou schopni smířit s křivdou nebo s domnělou křivdou a mají to prostě těžké. Racionálně vědí, že kdyby odpustili, tak by se jim ulevilo, ale jaksi to nejde.
Za prvé je to služba, kterou je člověk dlužen především sobě sama, druhé straně to může být jedno. A potom jdete po ulici, je krásné předjaří, jako tady máme dneska, a přemýšlíte o tom, proč mi to udělali, co za tím je. Ty myšlenky jdou zprava doleva, zepředu, zezadu. A pak si uvědomíte, že technicky se této situaci říká, prosím pěkně, peklo. Peklo není budoucno, ale neviditelno. Peklo může být děsivá přítomnost.
Vy jste dlouhá léta byl přednostou ústavu, vyučujete etiku. Teď máte svoji farnost v Lechovicích, farnost U Salvátora už nemáte. Na co využijete ten čas, který se vám teď víc otevírá? A je to cílené – říkáte si: „udělám si trošku víc času na věci, které bych dělal rád“?
No jasně, zase starý Jung – když je student připraven, učitel se objeví. Takže já i celou kauzu vyhazovu chápu jako určité privilegium, vyznamenání, zkoušku toho, abych to, co hlásám z kazatelen a co křičím na posluchače na přednáškách o odpuštění, najednou odžil sám ve svém vlastním životě. Nemluvte špatně o druhých, střezte se těch, kdo tak činí, abych toto zvládl.
No a věřím, že řeka si najde svoje koryto. Jedny dveře se zavřely, další se otevřou. Věřím, že se otevírají. A konkrétně bych ještě moc rád – říkám tomu tak pracovně – napsal Malého prince. Chci ještě napsat nějaký testament, opus magnum. Všechny svoje knížky píšu buď brzo ráno, nebo pozdě večer – nebo tak, jak to jde. Takže teď se těším na to, že budu mít ten čas, kdy je člověk ve střehu. Načtu si k tomu nějaké knížky, napíšu opravdu to, co chci, a snad se ještě, dá-li pánbůh, něco podaří.
„Peklo může být děsivá přítomnost“
O čem si sní Marek Orko Vácha ve volném čase?
Když to řeknu hodně pyšně a nepokorně – jak proměnit svět k lepšímu, jak posunout věci do plusu, jak zakřičet na lidi, které člověk potkává na eskalátorech, že život je radostný, že je krásný. Někdy člověk – zejména ráno – vidí ty úplně voskové figuríny, jak jedou bez jediného slova, ty zachmuřené tváře… Člověk někdy má chuť začít zpívat nahlas písničku a říkat jim, že přece život je tak radostný.
Máme všechny podklady k tomu, abychom žili v klidu, v radosti. Máme co jíst, máme kde bydlet, jaro je za dveřmi, tak proč se neproměnit k lepšímu? Takže toto je moje celoživotní ambice, posunout věci do plusu a posunout věci k větší radosti nebo ke smyslu.
Za co se Marek Orko Vácha ráno modlí? Jak vzpomíná na období, kdy byl středoškolským učitelem biologie a náboženství? A co právě teď píše? Poslechněte si celý rozhovor.
