Když se všichni cítí jako Češi. ‚Nic tak silného jako hokejový šampionát nezažíváme,‘ říká sociolog
Čeští hokejisté na letošním mistrovství světa v ledním hokeji po čtvrtečním nevydařeném čtvrtfinále se Švédskem skončili. Přesto hokejový šampionát opět oslovil i ty, kteří běžně hokej nesledují. Jakou roli hraje hokej v české společnosti? „Nemáme tady žádný silnější nástroj, v rámci kterého by se vybudila a konstruovala národní identita na takové rovině,“ poukazuje pro Český rozhlas Plus sociolog sportu Vojtěch Ondráček.
Čím to je, že jako Češi tolik prožíváme mistrovství světa v ledním hokeji?
Historicky se z hokeje – z marginálního sportu ve světovém hledisku – stal v Česku sport číslo jedna. Pak je tady samozřejmě fotbal, který je u nás obrovsky populární a má oproti hokeji více hráčů. Ale to je právě ta zvláštnost hokeje.
Jak velký dopad má na českou společnost mistrovství v hokeji? Poslechněte si celý rozhovor se sociologem sportu Vojtěchem Ondráčkem
Málokdo ze včerejších (čtvrtečních) fanoušků českého národního týmu si reálně hokej někdy zkusil – na bruslích, na ledové ploše a se všemi možnými pravidly. Přesto to fandění hokeji, to rozumění a ten obrovský pocit sounáležitosti funguje na nejvyšší míře, jakou v České republice zažíváme.
U hokeje už se překračuje rovina sportu. Sledování hokeje a fandění českému národnímu týmu je z hlediska sociologie asi nejrozšířenější kulturní artefakt v České republice.
Nemáme tady žádný silnější způsob nebo nástroj, v rámci kterého by se vybudila a konstruovala národní identita na takové rovině, že inkluzivně spojuje lidi, individua, která se vůbec neznají a mají spolu společné jen to, že jsou českými občany.
Dochází k tomu co ve čtvrtek: i když jste fyzicky s někým cizím, i když jste sami, máte pocit, že teď se jedná o nejdůležitější věc z pohledu vás i České republiky.
Má hokej takový význam jako u nás i v jiné zemi? Mohl byste srovnat, jaká je situace ve Švédsku nebo v Dánsku, tedy v pořadatelských zemích letošního šampionátu?
Samozřejmě se to těžko srovnává, když člověk nemá vhled do těch zemí. Pokud se budeme bavit o hokej jako národním sportu, tak spíše než severské země bych zmínil Kanadu.
Procházkovi na mistrovství světa chyběli elitní útočníci a Gudas. Vyzdvihl první formaci a Fleka
Číst článek
V Kanadě má hokej stejný význam jako u nás. Ale oproti České republice jsou tam úplně jiné způsoby hraní a podpory sportu. Kanada a Rusko mají obrovské hráčské základy. V severských zemích jsou mnohem více konkurenční jiné zimní sporty.
Obliba hokeje u nás vznikla jako „v létě fotbal, v zimě hraní hokeje na rybnících“. V České republice jiné zimní sporty nedosáhly takové úrovně.
Třeba v Norsku je hokej výrazně podřazen ostatním sportů. Můžeme se ptát, proč, když Švédové, Dánové a Finové hrají hokej na takové úrovni, tak proč ne Norové? Protože v Norsku je sportem číslo jedna běžecké lyžování.
Ale poslední dobou sledujeme, že zájem o hokej, o tento typ sportu, dlouhodobě klesá. A vidíme to i v Česku.
Přeceňování role hokeje?
Už jste potvrdil, že hokej u nás funguje jako nástroj národního stmelování. Nepřeceňujeme ale v tomto ohledu jeho roli, když se to projevuje jenom jednou za rok během šampionátu?
Role hokeje se přeceňuje v přesahu mimo šampionát. Ale v době šampionátu, ty tři víkendy a dva týdny mezitím, je tady opravdu vyburcována národní identita. To neznamená nic silně negativního. Spíše se bavíme o tom, že nacionalismus v této době funguje tak, že se lidé najednou cítí jako Češi.
Kanadské zklamání a dánská euforie. ‚Připadá mi to jako sen,‘ rozplýval se nad postupem kapitán Dánů
Číst článek
Je tam to stmelovací „my“ oproti „oni“, tedy oproti reprezentacím jiných národů. Je úžasné, jak se to ve sportu přesně nazývá – jako národní reprezentace. Hráči naplňují všechny prvky národní reprezentace včetně hymny, nošení národních znaků, toho, že neustále mluví o českém národu. Ne o českém národním státu.
Vytváří se pocit kolektivní patřičnosti. A ano, přeceňuje se představa toho, že úspěch na mezinárodní scéně v hokeji může mít nějaký stmelující charakter v následujících týdnech, případně měsících. Takhle to nefunguje.
To velké fandění, ta emocionalita je spojená s tím, že při velké serióznosti a velké vážnosti, kterou jsme viděli v českých domácnostech a hospodách, kterou zápasům přikládáme, je v tom všem schovaný jeden prvek – my si uvědomujeme, že vlastně o nic nejde, a proto to můžeme tak silně prožívat.
Můžeme se bavit o tom, že Nagano v roce 1998 bylo vrcholem pro samostatný český národ v pocitu kolektivní sounáležitosti a pocitu, že jsme Češi.
Můžeme se také bavit o tom, že každý rok se k tomu snažíme nějakým způsobem přiblížit, naplnit na finálový souboj Staroměstské náměstí. Ale je v tom cítit, že mimo ty dva týdny nejde ten pocit udržet a přenášet.
