Psychiatr Honzák: Veselý organismus je úplně jiný než organismus vzteklý nebo ustrašený
Emoce jsou nakažlivé. A přestože „nakazit“ druhého radostí je prý daleko těžší než „nakazit“ ho strachem, nemá smysl přestat to zkoušet. Alespoň podle psychiatra Radkina Honzáka. „Je to záslužné. Veselý organismus je totiž úplně jiný než organismus vzteklý nebo ustrašený,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál.
Úsměv má zkrátka léčivou sílu. Zjistil to už v 19. století francouzský neurolog Guillaume Duchenne. Odhalil, že když elektrickými impulzy navodí v lidské tváři nějakou grimasu, příslušným způsobem se změní i pocit, který při grimase člověk prožívá.
„Například když se usmíváme ‚značka sýr‘, zapneme jen svaly kolem úst. Naopak normální, zdravý smích, zapíná i svaly kolem očí. A aby Duchenne dohnal ‚sýr‘ až k očím, vymyslel takzvaný Duchennův úsměv – grimasu, která se podobá čemukoli jinému než úsměvu. Ale uvolní tenzi!“ zdůrazňuje Radkin Honzák.
A jak na to? Jednoduše. „Vezměte kapesník, vrazte si ho mezi zuby a vší silou ho tiskněte. Jakmile se čelisti silně stisknou, naskočí i vrásky smíchu kolem očí. Je to zázračný způsob, jak snížit tenzi!“
‚Deprese jsou nóbl‘
Radkin Honzák je uznávaný psychiatr. I proto ví, jak se během let změnil přístup pacientů, kteří přicházejí do jeho ordinace. „Mít deprese už není ostuda,“ zdůrazňuje. „Mít deprese je naopak nóbl a in. V ordinacích tak máme opravdu nabito. Budete-li se dnes ucházet o psychiatra, na ambulantního psychiatra budete čekat tři měsíce.“
Doktoři jsou prý často ti jediní, kdo se o pacienty zajímá a kdo je nesoudí. „U příležitosti blížících se Velikonoc bychom ale měli vzpomenout kázání ‚nesuďte, abyste nebyli souzeni‘,“ říká.
Neznámý Budulínek
Přitom jako by se společnost neměnila – už po staletí si lidé stěžují na chátrání společnosti a zhýralou mládež. A Radkin Honzák s těmito výtkami souhlasí. S jednou odlišností. „Na zhýralé mládeži mě neděsí její zhýralost, ale analfabetismus. Seděli jsme třeba s mediky a medičkami a já zjistil, že z dvaceti lidí jen jedna má jakési povědomí o pohádce o Budulínkovi,“ vzpomíná.
„Za svého života vidím rozpad komunikace a koheze. Společnost nedrží pohromadě,“ dodává. „V devětaosmdesátém se zvedla opona nesvobody, dvě třetiny lidí ale svobodu neunesou. Jako Čapkovy ovce. To je atmosféra, která byla převálcovaná technologií, před kterou varoval už Heidegger. Mladá generace nejde hrát fotbal, ale sedí u monitorů a hraje střílečky,“ tvrdí.
