Ve firemních prostorách, které trochu připomínají sklad armády nebo civilní obrany, stojí Jan Heřmánek zvaný Sully. Provozuje e-shop s vojenskou výstrojí a od začátku války jezdí pomáhat na Ukrajinu. Se svými přáteli ze spolku Team4Ukraine vozí k frontě především zdravotnický materiál pro civilisty a vojáky. Na cestě zpátky sebou dobrovolníci berou jako suvenýry „ruský šrot“.

„Zbraně se vozit nesmějí. Tak jsme dovezli třeba úlomky střepin z dělostřeleckých granátů z raket, které mimo jiné dokazují, že Rusové shazují miny pomocí raket, a také třeba ruské přilby a vesty. Na nich je vtipné, že místo balistických ocelových plátů v nich byla na černo natřena dřevěná překližka. Asi jim tvrdili, že je to ochrana,“ říká.

Třicátník Heřmánek se pokusil dovézt třeba i prázdné nábojnice z dělostřeleckých granátů nebo protitankových střel, to se mu ale nepodařilo. „Přestože jsme měli od ukrajinských pyrotechniků potvrzení, že je to nefunkční, je to vidět i na první pohled, neprošli jsme s tím přes hranici. Tak si to tam asi nechali do muzea. Těch tam mimochodem vzniká hodně,“ popisuje.

S exponáty do muzea pomáhá i Heřmánek. Řadu věcí dává jednomu státnímu muzeu v Česku, jehož název zatím po domluvě s kurátory drží v tajnosti. Prý to během příští roku zkompletují a vystaví.

Zároveň ale řadu kousků posílá svému kolegovi z Team4Ukraine Ondřeji Černému, který na sociálních sítích dává nasbírané věci do aukcí. „Češi jsou docela hraví a rádi draží. Za některé věci dostáváme docela zajímavé částky a sto procent výtěžku jde zpátky na Ukrajinu,“ vysvětluje.

Ruská vysílačka

Ondřej Černý pracuje jako lékař a tak zmiňuje především zdravotnický materiál, ale také přístroje na noční vidění nebo drony pro ukrajinské obránce. Další skupinou věcí jsou podle Černého artefakty s příběhem. „Velmi úspěšná byla dražba kalendáře karikatur starosty Kyjeva Vitalije Klička s jeho podpisem. Zájem je i o známky, které vydává Ukrajinská pošta,“ dodává.

Podobně úspěšný byl i reportér slovenského Denníku N Tomáš Bella, kterému se podařilo získat od přátel ruskou vysílačku a převézt ji přes ukrajinsko-polskou hranici. „Ukrajinci se mě hned ptali, jestli vezu nějaké trofeje, takže je to asi běžné,“ usmívá se pobaveně novinář.

„Vysvětlil jsem jim to, a i když vysílačka zabrala polovinu kufru, prošlo to. Na Slovensku jsem ji vydražil za nějakých 1100 eur. Koupil si ji jeden manažer.“ Přestože Tomáš Bella bydlí na Slovensku a kousek od ukrajinsko-slovenské hranice má rodinu, válečné suvenýry vozí raději přes Polsko.

Slovensku se vyhýbá i Jan Heřmánek, a když něco převáží, tak přes Polsko. Nasbírat trofeje na bojišti není problém, horší je to převézt přes hranici. „Určitě přes Polsko. Na Slovensku prohrávají desinformační válku a poměrně dost celníků se tam chová nevybíravým způsobem jak k humanitárním pracovníkům, tak k Ukrajincům. Styděl jsem se za ně,“ pokyvuje Heřmánek hlavou a vzpomíná, jak museli vyložit celé auto.

„Pak jsem viděl, že celník měl ve svém autě Svatojiřskou stuhu (ruský symbol pozn. red.), tam je problém, bohužel,“ říká.

Na druhou stranu dobrovolníci z Team4Ukraine snadno převezli v dodávce přes Polsko do Prahy dřevěné bedny od nábojů, ze kterých jeden z členů bude stavět v klubu netradiční bar.

Válečných suvenýrů se postupem času dostává do Česka čím dál víc a zájem o něm upadá. Ne každý chce mít doma „ruský šrot“. Trofeje musí být něčím neobvyklé a ideální je, když se k nim vztahuje nějaký příběh. „Tohle při dražbě suvenýrů funguje,“ dodává Ondřej Černý.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít