‚Terrorgram‘ je novou líhní neonacistického terorismu. Politolog upozorňuje na inspiraci džihádisty

Praha 25. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Terorismus pro mě bylo a asi vždycky bude 11. září 2001, jeho zrod ale lze hledat už ve 20. století. Nebo ještě dřív?
Ve skutečnosti sahá spíš až do 19. století. Je ale dobré upozornit na jednu věc, která nemusí být vždycky úplně srozumitelná. Máme dvě věci, které je dobré od sebe umět odlišit, a to je teror a terorismus. Teror ve smyslu zastrašení, donucení člověka k tomu, aby udělal něco pomocí hrubé síly. To je věc, kterou lidstvo zná patrně od nepaměti. Terorismus je strategie, která se objevuje až v momentě, kdy vznikají masová média, protože terorismus jako strategie je snaha donutit společnost skrze strach k určitým politickým krokům. V ten moment potřebujete, aby se o tom, že jste někde provedl útok, dozvědělo co nejvíc lidí. A to je přesně to, co masová média umí. Před jejich vznikem tohle možné nebylo. Pokud jste se dopustili nějakého útoku ve středověku, tak to nikdo nevěděl.

No ale k tomu teroru – vláda teroru ve Francii, tam jste mířil? 
Ne, tím myslím teror ve smyslu, že tady na tomhle konkrétním místě, teď donutíme lidi, aby přijali křesťanství. Buď ho přijmete, nebo vám usekneme hlavu. Karel Veliký a většina Franků tedy přijme křesťanství nebo jakékoli jiné náboženství.

To jste ale v 8. nebo 9. století.
Přesně tak, ale proto, abych ukázal, že teror jako teror zná lidstvo dlouhodobě. Terorismus jako strategie je záležitost od 19. století do současnosti.

Historie v kostce

Držme se tedy terorismu. Kdo byl první terorista?
V kontextu toho, o čem se bavíme, byli prvními teroristy nepochybně anarchisté na přelomu 19. a 20. století, kteří přichází s tím, čemu oni říkají propaganda činem. Je to představa o tom, že ukáží lidem, že králové a ministerští předsedové jsou ve skutečnosti úplně normální lidé. Nejsou postaveni nad skupinu, jak to ještě v období 19. století doznívá z pozdního středověku. A v momentě, kdy si lidé uvědomí, že je možné tyto lidi zranit nebo dokonce zabít, tak se přidají. Všichni společně svrhnou tuhle nepřirozenou vládu a nastane anarchie v tom smyslu, že je to matka pořádku. Nastane nikoli chaos, ale naopak přirozeně vzniklá společnost. 

Ukázalo se, že to nefunguje. Respektive anarchisté v této době zavraždili celou řadu představitelů států a provedli celou řadu různých útoků. Ve společnosti to poměrně zarezonovalo, ale rozhodně ne jenom pozitivně. Pro část společnosti to bylo naopak naprosto nepřijatelné a jednotlivé státy proti anarchistickému hnutí zareagovaly velmi razantně a tvrdě. Anarchisté zhruba po dvaceti letech ustoupili. Uznali, že to nefunguje a přeorientovali se na syndikalismus, o čemž jsme mluvili v předcházejících dílech. Nicméně tohle je jeden z momentů, který skutečně nastartuje politický terorismus tak, jak ho v Evropě známe. Terorismus se pak velmi výrazně objevuje v různých podobách v Rusku, následně se ale šíří do celé Evropy a využívají ho všechny politické segmenty. Je charakteristický jak pro krajní pravici, tak pro krajní levici a to nejvyšší vzepětí pak vidíme v 60. až 80. letech 20. století. Mluvili jsme o velmi revolučním roce 1968…

Nejenom pro Československo…
…ale pro celou Evropu a to jak pro východní, tak pro západní. Takovým posledním vzepětím roku 1968, který na jedné straně velmi razantně vnese novou levici do politického prostoru, je pád různých typů vlád, ve Francii se v roce 1968 zhroutí de Gaullova vláda. Ale právě snaha o revoluci vede k tomu, že některé části studentských nebo radikálních hnutí se proměňují na teroristické skupiny. Ať už je to Frakce Rudé armády (RAF) v Německu, ať jsou to Rudé brigády v Itálii, nebo ty ne jenom levicové, ale levicově separatistické, jako je Irská republikánská armáda (IRA) nebo Euskadi Ta Askatasuna (ETA) ve Španělsku.

IRA má ve skutečnosti mnohem starší historii. Ta by klesala až – ona sama by ji asi kladla do roku 1916, k Velikonočnímu povstání v Dublinu – do 20. let. Co je možná dobré zmínit – z velmi dobrých důvodů terorismus vnímáme naprosto negativně a velmi často zaznívá, že teroristé nikdy ničeho nedosáhli. To je ale z pohledu historického poměrně ošemetné tvrzení. Například právě vznik samostatného Irska je ve skutečnosti důsledkem aktivit IRA, v té době ryze teroristické organizace, která během relativně krátké války s Velkou Británií dokázala vytvořit moderní nezávislé Irsko. 

Své by o tom asi mohli říct i v Izraeli, což je možná nejkontroverznější z těchto témat. I při vzniku státu Izrael hrály teroristické aktivistické skupiny, jako třeba Stern nebo Irgun, svou roli. Z jejich členů se potom v době po vzniku státu Izrael rekrutovali, pokud si dobře pamatuji, asi dva ministerští předsedové Izraele.

Samozřejmě bychom se mohli bavit i o dalších místech. Mohli bychom se bavit o kurdském odboji proti Islámskému státu a jeho návaznosti na kurdskou Stranu kurdských pracujících (PKK) v Turecku, její teroristické aktivity vůči Turecku a tak dále. Ve skutečnosti je terorismus formou strategie, kterou skupiny, které nejsou schopné sáhnout po otevřeném boji nebo válce, za určitých okolností využívají.

S Izraelem souvisí třeba rok 1972… (Mnichovský masakr, útok teroristického komanda Černé září na izraelské olympioniky v Mnichově, pozn. red.)
S Izraelem souvisí celá řada dalších záležitostí. Terorismus, který si dneska spojíme s Izraelem, samozřejmě není izraelský, ale protiizraelský. Vychází z palestinského nebo arabského prostředí. Zároveň je samozřejmě důležité zdůraznit, že pokud se bavíme o politickém terorismu v Evropě, tak má poměrně jiné charakteristiky než terorismus náboženský, ať už na Blízkém východě nebo kdekoliv jinde. Náboženské terorismy se budou trochu podobat. 

Náboženský terorismus

Evropský terorismus je takový separatisticky nacionalistický, ne?
To záleží na tom, o jaké době bychom se bavili. V 70. letech je poměrně jednoznačně dominující levicový terorismus, pro který je charakteristické to, čemu říkáme selektivní násilí. To znamená, že útočí na velmi pečlivě vybrané cíle, které mají na jedné straně zastrašovat vládnoucí třídu a na druhé straně přitahovat pozornost obyčejných lidí. Říct jim něco ve stylu: „Podívejte se, my útočíme skutečně na lidi, kteří vám ubližují.” To je vlastně pedagogický moment. Pokud budete pracovat pro stát a budete pro něj pracovat tímhle způsobem, tak se vystavujete nebezpečí.

V případě krajně pravicového terorismu – který ve skutečnosti existuje i v 70. letech, který ale většinou přehlížíme a který pak výrazně vystupuje v 80. a částečně v 90. letech – a úplně stejně i v případě náboženského terorismu tohle neplatí. Původně se akademická scéna snažila najít základní charakteristiky terorismu a jednou z nich bylo, že teroristé neusilují o co největší počet obětí, ale spíš o nejpřesnější zacílení a co největší dopad na veřejnost, který ale nemusí jít skrze největší počet obětí. Zkoumání vycházelo právě ze zkušenosti ze 70. a 80. let a krajně levicového terorismu. A od nástupu krajně pravicového a zejména toho náboženského nebo islamistického terorismu, abychom mluvili v tomto případě konkrétně, se ukázalo, že to tak není. Pro tyto skupiny je naopak velmi charakteristický útok přes co nejširší počet obětí, protože je cílem jednak ukázat sílu, a zároveň ukázat absolutní nemilosrdnost. Islamistické útoky ve Francii, které se udály před pár lety, ve skutečnosti připravily o život celou řadu lidí, kteří byli muslimové. Islamisté tím říkali, že je jim úplně jedno, jestli jsou to muslimové, nebo jiní věřící, to absolutně nehraje žádnou roli. Bylo jim to jedno, protože měli pocit, že stojí na špatné straně.

Spadá do náboženského terorismu kromě islamistického fundamentalismu třeba i křesťanský fundamentalismus?
Pokud bychom měli křesťanské teroristické skupiny, tak ano. To ale v Evropě úplně výrazně nevidíme. Někdy samozřejmě mají lidé pocit, že tam patří IRA, protože se to týká náboženského konfliktu, což je ale nesmysl, i když to tak velice často vnímáme. Vnímáme to tak, že to je konflikt v Severním Irsku, a to je konflikt mezi katolíky a protestanty. Ve skutečnosti to ale je konflikt mezi republikány a loajalisty. Republikáni a loajalisté se s těmi skupinami katolíci a evangelíci víceméně překrývají, ale ve skutečnosti vždy, když konflikt nabral sektářský charakter, tak se od něj většina společnosti odtáhla a řekla, že tohle nechce. Jejich cílem nebylo, aby se zabíjeli katolíci a evangelíci. Bojovali buď za přidržení se u Anglie, nebo naopak za připojení se k Irsku, ale ne z náboženských důvodů. Ty do toho značně vnáší vnější svět. Jednak se o tom mnohem lépe referuje, to je jedna věc, a druhá věc je, že se to tam částečně propisuje v tom smyslu, že je to způsob, kterým můžete mobilizovat své příznivce. 

Když je mobilizujete na základě náboženství, jazyka nebo nacionalismu, máte mnohem větší počet lidí, které můžete oslovit, než když je zkoušíte mobilizovat pouze na základě ideologického rámce. Když RAF v Německu mobilizovala lidi, tak dokázala zmobilizovat jenom část radikální levice. Pokud mobilizujete v Irsku a říkáte, že my Irové se musíme spojit proti Angličanům, tak máte mnohem větší šanci oslovit výrazně větší počet lidí. Konflikty velmi často chápeme chybně. Konflikt v Severním Irsku chápeme jako náboženský, přitom náboženský není, je to konflikt mocenský. Tohle je samozřejmě vysoce problematické a je mi jasné, že s tím určitě spousta lidí nebude souhlasit, ale úplně stejně jde o mocenský konflikt v Izraeli. Není to primárně konflikt židé versus muslimové. Je to ve skutečnosti konflikt mocenský, boj o to, kdo bude vládnout a jakým způsobem bude země uspořádaná.

Terorismus a stát

Když se vrátím ke krajně levicovému terorismu, který v našem regionu bujel v 70. letech, do jaké míry to souvisí s informací, že Československo za komunismu cvičilo teroristy?
Tohle souvisí s poměrně zajímavou otázkou, že se ultralevicový terorismus snažil nacházet spojence a nacházel je dílem na Blízkém východě a dílem samozřejmě v sovětském bloku. Ten ale byl zároveň velmi opatrný v tom, jak s těmito věcmi nakládat, protože měl ve hře celou řadu různých želízek. To je velmi dobře zdokumentováno v případě Itálie, kde Rudé brigády jely určitou linii, zatímco klasická tradiční komunistická strana, která měla přímou vazbu na Moskvu, sledovala úplně jinou trajektorii. A víme, že se italští komunisté v určité fázi v Moskvě dožadovali, aby Rudé brigády zastavili. Moskva ale řekla, že na ně nemají žádnou páku. Že to, co dělají, dělají sami za sebe. Na druhé straně víme, že když třeba lidé odcházeli nebo se chtěli z aktivit RAF v Německu stáhnout, tak minimálně část z nich dostala jakousi formu azylu ve východním Německu, kde měli dožít pod novými identitami. To se ukázalo až po zhroucení východního bloku a sjednocení Německa, kdy byly tyto identity odhaleny. A pokud si dobře pamatuji, tak Čechami prošlo několik významných lidí spojených buď s gerilami, nebo s terorismem, ať už by to byl Che Guevara, nebo Ilich Ramírez Sánchez přezdívaný Šakal. Jaká byla reálná role české rozvědky, to vám přesně říct nedokážu, ale vždycky jsem narážel na to, že to nebyla úplně marginální věc. To znamená, že jsme svoji roli v tomto směru rozhodně měli.

A když se ne nutně budeme bavit o naší roli, ale o roli státu, jaký vztah má stát s terorismem?
Úplně prapůvodní zkoumání terorismu bylo zaměřené na stát. A čistě z pohledu významu je státní terorismus mnohem významnější než terorismus nestátních skupin. Samozřejmě se bavíme o státech, jako byl SSSR nebo nacistické Německo, kde byl teror i terorismus naprosto standardní součástí. Pokud se tedy budeme bavit o tom, co připravilo nejvíc lidí o život, tak je to samozřejmě státní terorismus.

Je současné Rusko teroristické?
Už jsme se tu bavili o tom, jestli je současné Rusko fašistické, teď se tedy dostáváme k tomu, jestli je teroristické. Myslím, že v téhle fázi můžeme asi říct, že Rusko mezinárodní terorismus rozhodně podporuje v podobě nestátních skupin, ale zároveň jeho reálné fungování, minimálně v tom válečném konfliktu, překračuje Ženevské konvence poměrně jednoznačně. Pokud to správně chápu, tak mám pocit, že kolegové, kteří se zabývají válkou, upozorňují, že představa, že všechny strany daného konfliktu budou stoprocentně a striktně dodržovat Ženevské konvence, je spíš fikce. To se neděje ani v jiných konfliktech a nedělají to ani jiné státy. Porušování Ruskem ale je, myslím, výrazně frapantní a je to evidentně součást strategie, kterou vidíme dlouhodobě, už od války v Sýrii. Jednotky, které jsou na Rusko napojené, používají bombardování nemocnic jako standardní záležitost, přestože je to samozřejmě věc, která odporuje mezinárodnímu právu.

Kyberterorismus

Nemáte v posledních letech pocit, že fyzický terorismus, v reálném světě, se stále více propisuje do digitálního prostředí? Máme tu pojem, který se jmenuje kyberterorismus.
Tam by výrazně záviselo na tom, co všechno bychom do termínu kyberterorismus chtěli zahrnout.

Když shodíte státní železnice, třeba jejich systém, tak…
Jasně, tak pokud uděláme tohle, je to poměrně jednoznačné. Nejsem si jistý, co všechno do toho zahrnou lidé, kteří by termín kyberterorismus použili. Pokud se bavíme skutečně o takovém momentu, že vypnete jadernou elektrárnu nebo železnici, tak je to celkem jednoznačné. Spíš mám na mysli to, že často mluvíme o propagandistickém působení Ruska na sítích, tedy o válce, kterou proti nám Rusko vede na sociálních sítích. To je z mého pohledu mnohem složitější, protože je otázka, co bychom měli zahrnovat do kategorie války a co tam nepatří.

A právě i to, co je terorismus. Vybízí to k otázce, jaké jsou teroristické metody a zda do nich patří právě i útoky na síti…?
Určitě tam patřit můžou. Klíčovým momentem je primárně snaha o zastrašení. To znamená, že použijete cokoliv, co bude k zastrašení fungovat. Tradiční techniky, které teroristé využívají, jsou únosy, bombové útoky, atentáty… V současné době se k tomu samozřejmě přidává i kyberterorismus – útoky po síti, útoky na vlak, útoky na nemocnici a podobně. Věc, která ale patří někam na pomezí mezi otázkou terorismu a naopak otázkou politického extremismu, o kterých se tu bavíme, tak je věc, která se většinou dneska shrnuje termínem Terrorgram. To jsou skupiny na Telegramu, které naprosto otevřeně šíří návody na ryzí neonacistický terorismus, a které se v poslední době velmi často výrazně inspirují u džihádismu. To znamená, že propojují džihádistické postupy a ikonografické podoby s klasickým terorismem neonacistickým, který odkazuje ať už ke klasickému terorismu z přelomu 80. a 90. let typu Combat 18 nebo britský Terror Machine, nebo se dneska velmi výrazně orientují na útočníky typu, jako byl Breivik nebo jako byl útočník na Novém Zélandu. Popisují, jakým způsobem je možné útoky provádět, na co je zapotřebí myslet. Poskytují plný servis. Pro nás je důležité, že se v tomto prostředí radikalizoval střelec z Bratislavy.

Prostředí takzvaného Terrorgramu je tedy záležitost, která je naprosto globální, otevřená pro celý svět. A to, že některé záležitosti se u nás v minulosti neodehrávaly, nebo jsou charakteristické pro západní Evropu nebo Blízký východ, přestává platit, protože pomocí těchto struktur se může do tohoto prostředí dostat absolutně kdokoliv a naprosto kdekoliv.