Soudci nemohou být lepší než celá společnost. Platí to i o poslancích nebo lékařích, říká právník Cepl
„Ukazuje se, že lidé, kteří používají právo raději jako nástroj k vlastním výhodám, se rodí stále a není to žádná generační záležitost, jak jsem si naivně myslel,“ říká právník a soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Vojtěch Cepl, host pořadu Osobnost Plus.
„Soudci nemohou být lepší, než je celek společnosti. To platí i o poslancích, o lékařích a o komkoliv. Můžete vybrat ty nejlepší, ale má to své hranice,“ dodává na téma generačního posunu a nástupu nové, mladé a nezkažené vlny lidí vzdělaných v kontextu západní kultury.
Nezávislost institucí
Renomovaný soudce se vyjadřuje také k případu justiční reformy v Polsku, která má reorganizovat nejvyšší soud a jeho kompetence.
„Nejde ani tak o úroveň, ze které nadnárodní instituce dozorují jednotlivé státy. Pro mě je daleko podstatnějším demokratickým atributem dělba moci. Tedy nezávislá soudní kontrola, vedle ní volební parlamentní systém a také moc výkonná. Pokud se tyto tři složky nekontrolují a začnou prorůstat, nebo je z nějakého důvodu nemožné uplatnit některou z nich, začínají s tímto problémy. Nemyslím si, že je důležité, která soudní úroveň se případem zabývá, ale důležité je, že se tím některá z nich může zabývat a že je opravdu nezávislá.“
Systém počítá s chybami
Ke svému působení a rozhodovánít dokáže být Cepl, jehož otec patřil mezi spoluautory porevoluční české ústavy, také kritický. Omyly ale vysvětluje:
„Jsou věci, které jsem rozhodl špatně. Pochopitelně. Ale to je právě výhoda systému, který si je vědom toho, že určitá chybovost existuje. A k tomu jsou opravné prostředky, odvolání. Systém do jisté míry počítá s tím, že je právo složitá věc, navíc částečně nepopsatelná, částečně subjektivní, zejména v určitých oblastech. Extrémní je to především u ochrany osobnosti,“ konstatuje.
Vojtěch Cepl se proslavil kauzou Justiční mafie. Je právník a soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem. Mezi lety 1990 a 1992 působil jako soudce u Obvodního soudu pro Prahu 5, později pracoval jako advokát a poté se do justice vrátil. Pracoval na Krajském soudu v Praze a věnoval se především případům ochrany osobnosti. Byl členem strany Unie svobody. Jeho otcem byl ústavní soudce stejného jména, spoluautor porevoluční demokratické ústavy, dědečkem potom výtvarník a ilustrátor Jiří Trnka.
