Kolaps dětské psychiatrie? Ignorace ministerstva mě šokuje, říká novinářka

Zkolabovala dětská psychiatrická péče v ČR? Můžeme to takto říct?
A: Záleží na tom, co přesně myslíš slovem zkolabovala. Ale ano, v ČR je nedostatek dětských psychiatrů, což ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje stárnoucí populací dětských psychiatrů. Podle nich je to dané i historickým kontextem toho, jak se dětská psychiatrie studovala. Ona se totiž studovala jako nadstavba k běžné psychiatrii. A těch, kteří si tento obor vybrali, je opravdu málo.

E: Podle Tomáše Havelky, což je předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie a primář z Dětské psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě, už k tomu kolapsu došlo. Říká, že už asi před rokem nebo rokem a půl se dětem se závažnými psychiatrickými obtížemi začalo nedostávat té pomoci včas. 

My víme o mnoha případech, kdy zoufalí rodiče shánějí místo, aby se jejich dítěti někdo vůbec věnoval. 

To znamená, jestli to chápu dobře, že v Česku chybí lékaři. Chybí psychiatři, chybí dětští psychiatři?
E: A chybí i ta kapacita. Nejsou ani třeba lůžková místa. Dětské psychiatrické nemocnice jsou tak naplněné, že už vlastně nepřijímají. Většina z nich, každá z nich má stop stav a přijímají jenom ty nejkritičtější pacienty. A když už se dítě dostane do takové fáze, že skutečně tu hospitalizaci potřebuje, tak na ní často velice dlouho čeká. I měsíce, půl roku, někde jsou čekací lhůty i rok. 

Takto dlouhé, že ta fronta je takto skutečně dlouhá?
E: Naprosto neskutečně dlouhá. Já jsem třeba mluvila s maminkou, jejíž dcera se sebepoškozovala, a ta mi vyprávěla, že prvně nevěděla, kam se má obrátit. Takový styčný bod jsou většinou pediatři, tak tam jí bylo řečeno - teď je to hrůza, až to bude neúnosné, až se skutečně budete třeba bát o její život, tak si zavolejte "rychlou", zavolejte si záchranku a ta vás dopraví na nějaké pracoviště jako akutního pacienta, respektive to dítě dopraví jako akutního pacienta na nějaké pracoviště. Ale aby to šlo nějakou cestou, řekněme, méně invazivní, tak to je problém.

A: Já bych k tomu ještě dodala, že v Česku je 180 dětských psychiatrů a 86 z nich je starších 65 let. 

Co za to může? To je tedy teď nějaký nárazový kolaps anebo to je nějaký dlouhodobější problém, který má třeba své kořeny i v covidové pandemii?
A: To, že COVID dětskému duševnímu zdraví nepomohl, jsme slyšeli už mnohokrát. Vzrostl počet dětských sebevražd, vzrostl počet dětí trpících depresí a úzkostmi. V době pandemie měly děti omezený pohyb, omezený kontakt s vrstevníky.

Ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice Louny Nikol Přibilová nám říkala, že se během pandemie také rapidně zhoršily problémy dětí s ADHD, protože zažívaly stres ze stálých změn školních nároků a podmínek pro výuku. A pro někoho, komu dělá problém se soustředit, je výuka on-line úplně nemožným úkolem a to pak může vést k pocitům selhání a dalším negativním emocím.

A samozřejmě spousta dětí také trpěla strachem o rodinu. To mohlo být to, že tatínkovi zkrachovala firma, až po nějaký strach o jejich fyzické zdraví. A pak je tu taky spousta dětí, které ztratily někoho blízkého.

S jakými problémy se děti nejčastěji léčí nebo s jakými problémy potřebují nejčastěji pomoc?
A: Dětských pacientů je stále víc. Dětští psychiatři mají v ordinacích o polovinu více pacientů, než měli v roce 2010. V roce 2019 bylo dětských pacientů téměř 60 000 a následné dva roky pandemie situaci ještě zhoršily. Podle průzkumu Světové zdravotnické organizace, která mapovala výskyt duševních poruch v různých zemích u dospělých a také dětí vychází, že v každé třídě jsou tři až čtyři děti, které jsou ve vážném riziku nějakého duševního onemocnění. 

Děti a mladiství se stále častěji potýkají s úzkostmi, depresemi, závislostmi, poruchami příjmu potravy. Roste také počet sebevražedných pokusů. U dívek od 15 do 19 let jsou také časté problémy s poruchami příjmu potravy, jako je například anorexie nebo bulimie, přejídání se. Tyto problémy se za posledních pět let zvýšily o nějakých 57 %. A také je potřeba říct, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí mladých do 24 let a od roku 2010 přibylo dětí hospitalizovaných kvůli sebepoškozování až téměř o čtvrtinu.

A když už je to opravdu špatné a musí být ten dětský pacient hospitalizovaný, tak v Česku existují nějaká speciální zařízení, speciální nemocnice?
A: Jediné samostatné klinické pracoviště psychiatrie pro děti a dorost je na Dětské psychiatrické klinice v Motole. Pak tu jsou dětská oddělení při psychiatrických klinikách pro dospělé, a to je například Brno v Bohunicích a v Plzni. Potom je tu také dětské lůžkové oddělení v Praze v Krči. Jedno oddělení je také v Krajské nemocnici v Liberci a pak tu jsou tři samostatné dětské psychiatrické nemocnice, a to jsou Opařany, Louny a Velká Bíteš. Dohromady je tu 576 lůžek.

Vy jste se byly v Lounech podívat.
E: Byly.

Jak to tam vypadá?
E: Pro mě to byla první návštěva psychiatrie vůbec. Neměla jsem žádná přehnaná očekávání, protože jsem tušila, že ten stav není příliš dobrý. Ale to místo, ta lounská dětská psychiatrická nemocnice... Musím říct, že bych tam nechtěla trávit čas a natož kdybych byla dítě, ještě dítě s psychickými problémy, tak už vůbec. To prostředí tam není příliš hostinné. Není to tam ani příliš hezké, ani dobře zařízené. Je tam na každém kroku znát, že tam chybí peníze. 

Technické vybavení je velmi zastaralé. Jsou tam často rozbité dveře.

V oknech jsou mříže.

Jedna z věcí, která nás naprosto konsternovala, aspoň mě, je, že na několika toaletách tam chyběly klasické dveře, které jdou zavírat na kliku. Protože lounská nemocnice sídlí v nájmu, a to je právě její veliká bolest, tak si nemůže dovolit stavební úpravy, které jim nedovolí nebo nezaplatí. Tudíž tam prostě na některých záchodech jsou dveře, které jsou jenom spíš taková zástěna, taková ta zašupovací harmonika. Což si neumím představit, že tam bych si tedy došla na toaletu. To je naprostá ztráta soukromí. A kritizuje to i zpráva ombudsmana.

A: Zpráva ombudsmana kromě zastaralé budovy také kritizuje režimová opatření, jako třeba bodovací systém, který mají v nemocnici. Je tam vyvěšený na nástěnce a popisuje, za které úkony nebo chování děti mohou získat body, za které je naopak můžou ztratit. 

Můžou je ztratit třeba za použití sprostých slov nebo za nadávání personálu nebo nedodržování opatření. A tuto praktiku velmi ostře kritizuje jak ombudsman, tak zástupci ministerstva zdravotnictví ve zprávě z roku 2018, protože říkají, že tento jednotný bodovací systém nemůže sloužit jako terapeutický prostředek, protože je to nějaké plošné opatření, které platí pro všechny děti a nebere v potaz individuální péči a individuální léčbu, které každé dítě potřebuje mít nastavené nastavené jinak.

Představil jsem si ty holé zdi, prázdné místnosti. Asi nějaký zastaralý nábytek, možná tma. Dočetl jsem se u vás v článku, protože jste z toho samozřejmě zpracovávaly i texty pro iROZHLAS a také reportáže pro Radiožurnál, že se tam po chodbách i line zápach. Tak skutečně si můžeme takto představit dětskou psychiatrickou nemocnici v Česku?
E: Ano. Možná ten zápach – když jsem chodila do školy, tak v přízemí, kde byla školní jídelna, tak tam to taky někdy nehezky zapáchalo. Ale toto je místo, kde se to dítě má zotavovat, kde se má cítit co možná nejlépe, aby se tam jeho dušička uzdravila. 

A v takových podmínkách, kde třeba skutečně jsou ložnice vykachličkované bílými dlaždičkami a u stěny je přiražená nějaká nekvalitní postel, dřevotříska. Taky už toho asi zažila hodně. A v dalším pokoji je oškrábaná stěna, která měla mít do nějaké výše jakýsi ochranný nátěr, jak jsme zvyklí ze zdravotnických zařízení, aby byla omyvatelná. Tak tam si některý ten pacient dal takovou práci nebo se nudil, že to zkrátka oškrábal. 

Takže tam je ta zeď prostě oprýskaná. Ale protože se tam takové věci dějí neustále, tak by bylo zapotřebí, aby tam pořád někdo tyto technické nedostatky opravoval. A na to prostě už vůbec nejsou peníze. To je něco, co je na druhé koleji.

Aničko, používají se i na dětské psychiatrii nějaké omezovací prostředky?
A: Ano, v případě dětských psychiatrických nemocnic se mohou používat omezovací prostředky. V Česku neexistuje legislativa, která by upravovala nebo nějak definovala, za jakých podmínek se mohou používat u dětí. To znamená, že platí stejná pravidla jako u dospělých.

Omezovací prostředky se mohou používat jenom v případě, že je dítě nebezpečím sobě nebo okolí. Nejčastější omezovací prostředek je medikace, ale používají se i kurty nebo zavření do izolační místnosti. 

Co mnozí považují za problematické, je tedy to, že neexistuje ten zákon, a v druhé řadě že se tady často používají ty omezovací prostředky i u dětí mladších 16 let. To je nějaká hranice, kterou stanovuje evropský výbor proti mučení, který říká, že u dětí pod 16 let by se omezovací prostředky neměly používat vůbec a u dětí nebo dospělých starších 16 let by se měly používat maximálně v řádu minut. 

My jsme ale narazily na chlapce v Lounech právě při naší návštěvě, který v izolační místnosti byl už den. A ředitelka nám potvrzovala, že je normální, že tam děti zůstanou v řádu dnů. Ve zprávě ombudsmana je dokonce popsaný příklad čtrnáctileté dívky, která byla v izolační místnosti déle než měsíc.

Jde si z toho všeho, o čem se tady společně bavíme, udělat obrázek o tom, jak to asi vypadá i v dalších nemocnicích? Nebo ty jsou na tom lépe, hůře, nevíme? 
E: My tušíme z toho, co se dozvídáme od psychologů, psychiatrů, se kterými hovoříme, nebo i s rodiči, že to bude ve všech zařízeních velmi podobné. To znamená, podfinancované zařízení, nedostatek personálu. A přetížený personál. 

A: My jsme sice navštívily jenom jednu nemocnici, ale právě veřejný ochránce navštěvuje všechna ta zařízení. Tento týden z toho vydal souhrnnou zprávu a tam vytyčuje ty problémy, které se objevují často. Podtrhuje například to, že děti nemohou participovat na rozhodování o své léčbě, což je problematické ve chvíli, kdy se do nemocnice dostane sedmnáctiletý chlapec, pro kterého platí stejná pravidla jako pro čtyřleté dítě.

Ombudsman také kritizoval ta plošná režimová opatření, to, že se děti nedostávají na čerstvý vzduch. Uváděli příklad dívek s anorexií, které se v jedné nemocnici nedostaly na vzduch déle než tři týdny. Také se tam objevuje kritika plošného zákazu telefonů, což nemocnice často obhajují, že si děti na telefonech vyhledávají nevhodný obsah jako například pornografie nebo nějaké návody, jak si ublížit.

Ale zástupci z úřadu ombudsmana podotýkají, že sice toto plošné opatření chápou, ale že plošné zákazy jsou nevhodné, protože spíš připomínají nějaké vězení nebo nějakou kárnou instituci a ne terapeutické prostředí, kde by každý měl mít nějaký individualizovaný plán, individualizovaná pravidla tak, aby se týkaly přímo té jeho nebo její léčby.

To znamená, shrnu-li to. Kolaps dětské psychiatrické péče v Česku. Nejsou jednak lékaři ani kapacity v místech, kde by měli být ti dětští pacienti hospitalizovaní a ještě to v nich nevypadá vůbec dobře, protože nejsou peníze. Co na toto všechno říká ministerstvo zdravotnictví?
A: My jsme se přes měsíc snažily získat odpověď ministerstva zdravotnictví na nejrůznější dotazy. Už téměř dva měsíce žádáme ministra zdravotnictví Vlastimila Válka za TOP 09 o rozhovor, ale stále jsme nedostaly odpověď. Já jsem se mu tento týden snažila dovolat.

Také jsem mu psala SMS zprávy, jestli si je vědom toho, že dětská psychiatrická nemocnice Louny sídlí v pronájmu, a že proto nemohou dělat stavební úpravy, že tam například chybí dveře na záchodech. Ptala jsem se ho na jeho názor na kritiku, že v nemocnicích jsou často nevhodné podmínky pro dětské pacienty. A zda o tom ministerstvo zdravotnictví ví, a proč s tím nic nedělají?

Také jsem se ho ptala na problematiku používání omezovacích prostředků u dětí. To, že děti jsou v izolačních místnostech často déle než těch doporučovaných pár hodin. A ptala jsem se, zda ministerstvo tyto případy sleduje. Nedostala jsem odpověď. Odpověď jsme dostaly od tiskového mluvčího ministerstva Ondřeje Jakoba.

E: Já musím říct, že mě přístup ministerstva zdravotnictví docela šokuje, protože za celou svoji novinářskou kariéru jsem nezažila takovou ignoraci ze strany jakéhokoliv ministerstva. Jednoznačně se o tom nechtějí bavit. Není to pro mě téma.

Právě od Tomáše Havelky z Asociace dětské a dorostové psychiatrie vím, že existuje pracovní skupina. Říkal mi, že jsou za ní psychiatři velice rádi, protože málokterý obor takovou pracovní skupinu má. Nicméně ty výsledky tam nejsou.

Oni třeba apelují na platby za pacienty, za úhrady od pojišťoven, potřebují je navýšit, protože za dětského pacienta si lékař může naúčtovat nebo dostane od pojišťovny dvakrát až dvaapůlkrát méně než za pacienta dospělého. A to je vlastně prapůvod toho absolutního podfinancování. A té personální vyprázdněnosti tohoto oboru. A na toto ani na té pracovní skupině zatím současné vedení ministerstva podle primáře Havelky nijak nereagovalo. 

Takže nejenom, že chybí peníze, ale chybí i vůle?
E: Vypadá to tak. Když si přečteme nějaké závěry z vládního programového prohlášení, tak tam jsou nějaké teze o tom, že chtějí.

Nedá se říct, že by se za rok působení této nové garnitury pro to něco udělalo. 

Pojďme teď něco udělat my tady pro dětské psychiatrické pacienty, respektive možná i pro jejich rodiče, kteří řeší nějaké onemocnění svých dětí a hledají tu pomoc. Tak v době, kdy ta péče kolabuje, na koho se můžou obrátit?
A: Určitě se mohou obrátit na jedno z krizových center, například krizové centrum RIAPS v Praze nebo Centrum krizové intervence v Bohnicích. Tam mohou rodiče zavolat. Také se mohou obrátit na Linku bezpečí nebo také třeba na svého obvodního lékaře nebo dětského lékaře, který by měl mít přehled o dostupných službách a mohl by správně navigovat. 

Pražská centra pomohou i mimopražským?
Ano, pražské centra budou mít přehled o tom, kam se lidé mohou obrátit v různých krajích.