Vy jste působil na Ústavním soudu už v době, kdy byla jeho místopředsedkyní Eliška Wagnerová. Tehdy jste byl generálním sekretářem. Jak na ni vzpomínáte?
Já na ni vzpomínám hlavně jako na nesmlouvavou bojovnici za lidská práva a férový stát, ale především si ji pamatuji jako neúnavnou diskutérku. V debatách na plénu se uměla docela rozpálit, až jsme jí někdy přátelsky říkali „lvice Elsa“.

Asi nejvíc charakteristické pro ni bylo právě to důsledné vyžadování férového přístupu veřejné moci ke každému jednotlivci – prosazování fér procesu, jak to často opakovala. Vadila jí přezíravost mocných a ještě víc povýšenost takových těch malých služebníčků mocných vůči ještě menším či bezmocným.

Nesnášela to, čemu ona říkala „státní buzerace“. Eliška měla pevnou představu, jak by se stát měl k lidem chovat, nebo spíš nechovat.

Vy už jste zmiňovali, že tou oporou pro ni byla zkušenost z emigrace v Německu a v Kanadě. Tehdy sama byla na okraji společnosti, osamocená se skromnými prostředky jako imigrantka a přitom tam k ní přistupovali povětšinou s respektem a s úctou. Aspoň tak na to vždycky vzpomínala. To byla pro ni životní zkušenost ve srovnání s mizérií života v komunistickém Československu, jaký dosud zažívala.

Vy jste dopoledne napsal na síti X: „Když jsem jí před časem vyjádřil obdiv za to, že se nikdy nebála prosazovat to, co považovala za správné, tak mě opravila, že obavy zažívala mnohokrát, že však nakonec vždy věděla, co je třeba udělat.“ Mluvili jste spolu víc o jejím životě? Vy jste to už naznačil před chvílí, když jste mluvil o tom, jak ji ovlivňovala zkušenost z emigrace při působení na Ústavním soudu. Mluvili jste o tom víc?  
Určitě, mnohokrát. Já jsem nebyl přímo její asistent. Když jsem působil přímo na Ústavním soudu, byl jsem asistent předsedy Pavla Rychetského, ale protože byla Eliška Wagnerová místopředsedkyní Ústavního soudu, tak jsem se s ní potkával i společensky a v posledních letech jsem patřil k širšímu okruhu jejích přátel.

Na ni a na Arnošta, jejího manžela, velice vzpomínám a oba to byli velmi stateční lidé. Jak už jsem říkal v té zprávě, statečný člověk není ten, kdo se nebojí. Statečný je ten, kdo se bojí, zažívá obavy, ale přesto jde a svůj strach překoná. To si myslím, že pro Elišku a Arnošta bylo typické.

Oni spolu měli krásný vztah. Arnošt byl příkladem osvěžujícím způsobem politicky nekorektního člověka v tom dobrém slova smyslu a pro Elišku Wagnerovou byl velkou oporou. Když odešel před necelými třemi lety, tak se v Eliščině životě objevila velká díra a teď se spolu setkali.

V nekrologu na webu Ústavního soudu se připomíná i to, že na Ústavním soudu si Elišku Wagnerovou připomínáte často, nejen prostřednictvím těch z vás, kteří měli tu čest s ní pracovat, ale i prostřednictvím judikatury, kterou ve druhé dekádě českého ústavního soudnictví formovala. Při jakých příležitostech si ji nejvíce připomínáte, u jaké agendy?
Je to celá řada nálezů Ústavního soudu, plenárních významných nálezů, na kterých se podílela.

Já bych zmínil i její často odlišná stanoviska – Eliška byla svým způsobem solitér, měla velmi silné názory. Ne vždy se jí podařilo většinu pléna Ústavního soudu přesvědčit, ale její odlišná stanoviska vždycky byla velkým zdrojem inspirace a mohla se stát později i základem nějaké změny či posunu v rozhodování Ústavního soudu.

Nedávno například jsme projednávali otázku přílepků. Její nález z roku 2006 byl samozřejmě klíčovým pro čistotu a kvalitu legislativního procesu, takže i její jméno v diskuzích opakovaně zaznívalo a vraceli jsme se k tomu nálezu, který ona před téměř dvaceti lety koncipovala.

Tomáš Pancíř, ttr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít