Pomáhám jiným lidem, když už nemůžu pomoct vlastní mamce, říká sestra z covidového oddělení
Krušnými horami na západě Česka se už prohnala nejsilnější fáze další epidemické vlny, pacientů v těžkém stavu ale neubývá. I z gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Chomutově se stalo covidárium, kde leží ženy i muži. Pro personál je to neobvyklá a těžká situace. Na jejich pracovišti obvykle život začíná. Teď tam i končí.
Chodba v druhém podlaží budovy D je zavalená krabicemi a různými přístroji, na které není jinde místo. Na dveřích svítí žlutá cedule s nápisem „covid 19“. Otevírá je sanitář zachumlaný v ochranném obleku s nápisem JIP.
Právě z tohoto oddělení přiváží na kolečkovém křesle pětatřicetiletého muže. Nejhorší má za sebou, ale do zpěvu mu není.
‚Přijďte se podívat na ty plicní snímky třicátníků.‘ Svědectví z českých nemocnic
Číst článek
Těžce odpovídá a mezi slovy zakašle. „Ležel jsem na jipce asi čtyři dny. Vlastně nevím, moc si toho nepamatuju,“ říká pro Radiožurnál.
Přepadlá tvář prozrazuje, že toho má dost, po svých by sem došel stěží. „To jsem byl vždycky zdravý - sportuju, nekouřím, nepiju,“ kroutí hlavou a s batohem na klíně a v doprovodu sestry se stěhuje na pokoj původně určený pro rodičky.
„Už jsme si zvykli na mladé ročníky, je jich čím dál víc. Na co si ale zvykáme stěží, jsou úmrtí,“ říká vrchní sestra Šárka Zemanová, která nyní zastupuje i kolegyni staniční. „Tady umírají pacientky zcela výjimečně, a najednou nám tu zemřou tři členové jedné rodiny.“
Na oddělení leží devatenáct pacientů, u každého lůžka je připravený kyslík, dvě třetiny se bez něj neobejdou. „Někteří se strašně rychle zhoupnou. K horšímu samozřejmě.“
Do sesterny vchází gynekologická sestřička se světlými vlasy staženými do copu a představuje se jako Zuzana. „Mít tady chlapy je zvláštní. Chyběly nám i některé pomůcky, třeba jednorázové bažanty pro muže,“ usměje se smutně sestra, která tady pracuje řadu let.
Ovšem uplynulé dny se pro ni staly nejtěžšími v životě. Její rodiče onemocněli covidem a díky vstřícnosti primáře je přijali na tomto oddělení, aby se i o ně mohla starat. „Oba měli těžký průběh, otec se z toho dostal, ale maminku jsme museli poslat na ARO. Leží v teplické nemocnici na plicním ventilátoru.“
Sestřička polyká slzy a opírá se o primáře. „Nejvíc mi pomáhá, že můžu být tady a pomáhat jiným pacientům, když nemůžu pomoct vlastní mamce. To mně drží trochu nad vodou. Ale to vědomí, že ona je někde daleko a nemůžu ji ani držet za ruku…“
Primář Michal Zeman bere sestru kolem ramen a něco jí potichu říká. Sestra si otírá slzy a neslyšně se vrací k pacientům. „Byl tady i její švagr, mimochodem můj kamarád. Po pěti měsících stále vyžaduje intenzivní péči a není na tom nejlíp.“
Tendence je zřejmá, pacientů ubývá, ale pomalu, říkají sestry z jednotky intenzivní péče v Kadani
Číst článek
‚Nekonečný kolotoč‘
Primář poslouchá, jak jiná sestra odpovídá do telefonu a je mu jasné, že jde o další příjem.
„Je to nekonečný kolotoč. V 7.25 jsem musel k prvnímu porodu. To je krásné. Ale hned po půl hodině přijdu na covidové oddělení a zjišťuji, kdo přibyl, kdo ubyl. Kdo bohužel eventuálně přes noc i zemřel. Teď žiju v takovém módu,“ říká hořce zkušený padesátiletý porodník. „Covidové oddělení jsme udělali z gynekologie před dvěma týdny a umřeli nám tu čtyři pacienti. Na podzim to byl každý pátý.“
Vrchní sestra zdůrazňuje, že ji ani její kolegyně nestresuje tolik náročná péče o pacienty na hranici života a smrti, ale to, co se děje za zdmi nemocnice. „Nás nejvíc ubíjí popírači covidu. My v tom dennodenně žijeme, vidíme to, a ti lidé si pořád vedou svoje, že je to propaganda a kdesi cosi. To je pro nás mnohem víc stresující, než všechno okolo.“
„Hlavně ti lidé byli v dobrém stavu. To není pravda, jak tvrdí popírači, že jsou chronicky nemocní a že by v brzké době stejně umřeli, i kdyby nebylo covidu,“ říká rozhořčeně primář Michal Zeman. „Podle statistik covid zkracuje život zhruba o deset. Ano, u někoho je to jenom o tři měsíce, ale u někoho o dvacet let.“
