Ekonomicky svobodné Česko? Od socialismu jsme se ještě neodstřihli, tvrdí historička ekonomie

Praha 17. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co je ekonomická svoboda?
Ekonomická svoboda je termín, pod kterým si každý z nás může představit něco jiného. Být ve stavu ekonomické svobody znamená mít možnost sám činit rozhodnutí v ekonomických záležitostech, které se týkají nás samotných. Je to něco individuálního, co je ale hluboce zakořeněno v institucionálních a historických okolnostech. Velice často se nám stává, že ekonomickou svobodu, kterou máme dnes, porovnáváme s tím, jak to mohlo být jindy. Takže když porovnáme svou dnešní situaci se stavem lidí, kteří žili například v otrokářském nebo feudálním systému, tak je naše ekonomická svoboda, naše možnost činit vlastní ekonomická rozhodnutí, samozřejmě mnohem vyšší.

Chybí interpretace

Kanadský institut Fraser v rámci svého indexu tvrdí, že je Česko 17. ekonomicky nejsvobodnější zemí ze 165 posuzovaných států světa. Není to ale jediný žebříček, například v žebříčku The Heritage Foundation jsme 21. ze 176 zemí. Co to znamená?
U každého žebříčku je vždycky třeba vzít v úvahu to, že jsou to statistiky, uspořádané podle nějakých ukazatelů. Ať už jste zmínila Fraser Institut nebo jiné, výzkumníci porovnávají velikost vlády, strukturu vlastnických práv, otevřenost ekonomickým vztahům nebo mezinárodnímu obchodu, jaká je regulace…

Inflace…?
Jde o institucionální podmínky – to, co vytváří prostředí, ve kterém se pohybujete. Třeba otevřenost mezinárodního obchodu, to je něco, co je dáno historicky. Jsme malá otevřená ekonomika a deklarujeme se tak i po roce 1989. Stát nečiní žádné překážky tomu, aby lidé vstupovali do mezinárodních obchodních vztahů. Ale už nevíme, jestli je to tak, že podporuje ty, kteří chtějí vyvíjet aktivity v zahraničí, nebo si to každý jednotlivec musí v zahraničí vyšlapat sám. Nikdo mu evidentně nehází klacky pod nohy, ale ani nedostává žádnou podporu, například formou zastupitelských úřadů, hospodářských komor v zahraničí a tak dále.

Takže žebříčky musíme skutečně brát jako žebříčky. Spíš je důležité se ptát, kdo a proč je sestavuje. Jiný žebříček, který je velice návodný pro přemýšlení o ekonomické svobodě, určuje den daňové svobody, tedy říká, od kterého dne přestáváme platit na stát. Podle něj plátcům daní v České republice zůstává jejich plat někdy od poloviny června. Do té doby veškerý svůj plat posílají státu. Až od poloviny června to, co vydělají, jde jen pro ně nebo pro jejich rodinu. I to můžeme vnímat jako ekonomickou svobodu.

Takže umístění může znít hezky, ale jsou to žebříčky, které hodnotí jenom holá fakta?
Chybí v nich interpretace. Když se podíváte do zmiňovaného Fraser institutu, tak ten to i nepřímo připouští. Máme ukazatele, které sledujeme a z toho vytvoříme nějaký společný ukazatel, ale zcela zvlášť sledujeme ekonomickou svobodu žen. V prvním ukazateli tak máme průměrného člověka, ale už tam nemáme specifika, která se týkají možností žen. Mají ženy stejné právo vlastnit a dědit majetek? Mají stejné právo pohnout se z rodného domu do jiného města nebo země za prací? Mají v práci stejné platové podmínky? To zde vůbec není zachyceno. Mají jiný ukazatel, ve kterém ukazují ekonomickou svobodu žen. Nejsou tam zachyceny menšiny, inflace, nebo třeba i populismus a jeho vliv na to, zda se lidé mohou chovat svobodně. V jedné z analýz se ukazuje, že populismus je přesně něco, co může vnímání ekonomické svobody v jednotlivých zemích radikálně ovlivnit. Ale v žebříčku to nevidíme.

Když to srovnáme s předešlými lety, jak si Česko vede?
Když se podíváme na jednotlivé ukazatele, tak se ani velikost vlády, ani vlastnická struktura od roku 2021 moc nezměnily. Stačí ale třeba větší otevřenost zahraničnímu obchodu, a ukazatel poposkočí. Můžeme říci, že se asi změnila míra regulace v tom smyslu, že se v některých ohledech snížilo daňové zatížení. To také může ovlivnit to, že se míra ekonomické svobody najednou zvýší. Ale pro každodenní život tam podle mě takový význam není. Vždycky je důležité sledovat krajní polohy. Když je některá ze zemí trvale hodně nahoře, mezi top 10, je třeba se podívat, co k tomu vede, a co naopak vede k tomu, že některé země jsou mezi posledními dvaceti. To je důležitější, než se dívat do středu, kde může k posunu vést i malinké vychýlení některé z institucionálních podmínek. Může dojít k posunu o jeden dva stupínky, ale nic to vlastně neznamená.

A Česko se v obou žebříčcích houpe plus mínus pár stupínků?
Ano. Jednoznačně se to projevuje třeba v daňové svobodě. Myslím, že někdy v roce 2021 jsme v rámci žebříčku začínali být daňově svobodní 24. června, a letos to bude snad už 13. června.

Jen pro doplnění – rok 2021 je ten, ke kterému se vztahuje aktuálně vydaný žebříček, protože trvá dva roky, než se sesbírají a vyhodnotí data.

Kulturně podmíněný fenomén

17. listopad 1989 – den, kdy odstartovala sametová revoluce a cesta ke svobodě, a to i k té ekonomické. Kde bychom bez ní byli?
To je dobrá otázka. Na konci 60. let si ženy ve Francii, kterou bychom tehdy za ekonomicky nesvobodnou určitě nepovažovali, bez písemného souhlasu manžela nemohly založit učet bance. Na začátku 70. let ženy ve Švýcarsku, které bychom také určitě nepovažovali za ekonomicky nesvobodnou zemi, nemohly volit. Nemohly ani chodit do práce, pokud manžel nedal písemný souhlas. V tehdejším Československu se o tom na začátku 70. let vůbec nedalo uvažovat. Ekonomická svoboda je zkrátka kulturně a dobově podmíněný fenomén, stejně jako třeba hrubý domácí produkt.

Existovala i před listopadem 1989 určitá míra ekonomické svobody, nebo byla úplně na nule?
Když přijmeme tezi, že ekonomická svoboda je relativní a kulturně podmíněný fenomén, tak samozřejmě i za socialismu o něm můžeme mluvit, a budeme poměřovat ty jednotlivé ukazatele, pro které se rozhodneme, že jsou to ty ukazatele nebo ty aspekty, které chceme vzít do úvahy. Institucionální podmínky byly prostě jiné a těm se lidé museli přizpůsobovat tak, jako se musí přizpůsobovat dnes. Obecně se v socialistických zemích právo podnikat nebo se ekonomicky samostatně rozhodovat velmi lišilo podle toho, jaký byl mix trhu a plánu. Československo patřilo k těm zemím, kde byly soukromé vlastnictví a soukromé podnikatelské aktivity minimalizovány. Veškerý majetek firem byl znárodněn po roce 1948, a tento druh soukromého vlastnictví prakticky neexistoval.

Při makropohledu by se zdálo, že neexistovalo podnikání, a tudíž se ekonomická svoboda nemohla projevit tak, že byste si úplně svobodně vybírala, co a kde budete dělat – byly umístěnky, velice striktní pravidla, kolik dětí může studovat na jakém oboru vysoké školy. Zdálo by se tedy, že v tomto směru mnoho volnosti nebylo. Ale když se podíváme na mikroúroveň, zjistíme, že to nebyla stoprocentně ekonomicky nesvobodná společnost, a ve smyslu soukromých ekonomických aktivit pohyb zaznamenáme. Ve skutečnosti za socialismu existovali lidé, kteří měli volná povolání – pojem podnikatel se samozřejmě nepoužíval.

Ekonomické aktivity, které byly mimo státní sféru, můžeme rozdělit na oficiální a neoficiální. Mezi oficiální patřili umělci – kdo vystudoval uměleckou školu, dostal zároveň jakýsi certifikát od svazu umělců, který ho opravňoval pracovat i na volné noze, i když musel mít každou realizaci schválenou od kulturního výboru. Mohli to být také drobní zemědělci, kteří prodávali přebytky toho, co po domácku vypěstovali, drobní řemeslníci, švadleny, cukráři, opraváři aut… Zkrátka drobní řemeslníci, kteří pracovali na základě licencí od státu. Pak to samozřejmě byla obrovská sféra neoficiálních podnikatelských aktivit, veksláky počínaje a opraváři, kteří dělali svoje soukromé aktivity v rámci pracovní doby, konče. Tak se vytvářela šedá zóna. Podle některých statistik se šedá zóna jen během 70. let ztrojnásobila, co se vytvořeného hrubého domácího produktu týče.

Čím to bylo?
To byly ty institucionální podmínky, které ekonomickou svobodu regulovaly. Mohla jste dostat licenci, že budete švadlena, která je na mateřské dovolené, a k tomu bude něco šít, čímž si přivyděláte, ale existoval limit – zdaněno nebylo 25 tisíc korun, nebo snad jen 3 procenty. To, co se vydělalo nad 25 tisíc, bylo zdaněno velmi progresivně – 10 až 50 procenty. A 25 tisíc ročně, to byl téměř průměrný výdělek, kdybyste dnes a denně chodila do práce, a byla tam osm hodin se všemi okolnostmi, které s tím souvisí. Velká část lidí tak tyto aktivity samozřejmě vyvíjela bez souhlasu místního národního výboru. Stejně tak umělci – jestliže měli čekat, že jejich realizaci schválí kulturní výbor, ve kterém se mohly někomu znelíbit, a pak by z velké realizace platili třeba až 50 procent daní, tak si samozřejmě velice dobře spočítali, že se jim více vyplatí uzavřít dohodu mimo oficiální struktury, a tím pádem výdělky unikaly. Takže mluvíme-li o šedé ekonomice, opravdu nemluvíme jenom o vekslácích. Mluvíme spíše o lidech, kteří v době, kdy měli příjem ze státem provozované činnosti, vedle toho něco dělali. To si myslím, že jsou podnikatelské aktivity jako hrom, protože k tomu nestačí jenom, abyste měla nápad a dovednost, ale i kus odvahy. Nebát se toho, že vám na to přijdou.

Ekonomická svoboda ale není jenom o tom, jestli můžu, nebo nemůžu podnikat. Jaká byla situace za socialismu, pokud se podíváme na další aspekty ekonomické svobody?
Stoprocentně s vámi souhlasím. Oficiální a neoficiální svobodné ekonomické aktivity, to se samozřejmě týkalo jenom omezeného počtu obyvatel. Každého z nás se ale týká každodenní ekonomické rozhodování – jak zabezpečíme rodinu, kde budeme bydlet, jestli budeme mít auto. 

Za socialismu se samozřejmě také sledovalo mnoho ukazatelů – dojivost krav, kolik se vyrobilo vlakových vagónů –, ale už se nemluvilo o tom, jaká byla kvalita cestování ve vlacích, jestli těžba černého uhlí náhodou nemá dopady na životní prostředí v regionu, ve kterém se těží. Ale samozřejmě musíme zase říci, že se stavěly dálnice, metro… To byly aktivity, které přispívaly k růstu životní úrovně i možností realizovat ekonomickou svobodu. To bylo vytváření institucionálních podmínek v podobném duchu, jako dnes. Na úrovni jednotlivých regionů vidíme, že pro ekonomické rozhodování jednotlivých obyvatel byly podmínky mnohdy velice tíživé.

Prognóza růstu životní úrovně byla minimální, naděje, že si v následující pětiletce koupím auto, také. Nebo že budu mít byt s vlastní koupelnou, to taky nebyla příliš vysoká naděje. Výstavba nových bytů stagnovala a lidé, kteří měli umístěnky, už je postupně neměli spojené s tím, že by k umístěnce dostali také byt. Samozřejmě byla i progresivní tendence. V 60. a 70. letech fungovala obrovská mzdová nivelizace. Myslím, že někde kolem dvou třetin všech zaměstnanců se pohybovalo v 70. a 80. letech ve mzdové hladině mezi dvěma a čtyřmi tisíci korun. 

Proto možná šedá ekonomika v 70. letech rostla?
Samozřejmě to byl jeden z faktorů, i když se to týkalo omezeného počtu obyvatel. Mluvím ale spíš o tom, že pro ty, kteří patřili do dvou třetin obyvatel, které nemohly vystoupit ze sevření tří tisíc korun měsíčně, k tomu postavit dům, hypotéka, úroková míra a tak dále, byla možnost rozhodování velice omezená. A vůbec to nemuselo souviset s ideologickými okolnostmi – že jste ze špatné rodiny, že vaše rodina byla zasažena únorem 1948. Rozhodně ale byly možnosti nižší, dnes máte tu možnost – tady se mi nelíbí, chci žít jinak, přestěhuji se do jiné země.

Dědictví socialismu

Promítá se něco z těch 40 let socialismu u nás do současnosti, nebo už jsme se od toho dokázali úplně odstřihnout?
Myslím, že A je správně – že jsme se od toho nedokázali odstřihnout, a že to ani není možné. Jako historička jsem ale samozřejmě přesvědčená o tom, že historie má dlouhé dopady. Byť to bylo 40 let, a my už 34 let žijeme v jiném systému, mohlo by se zdát, že to čas mohl zhojit. Ale nezhojil. Určitě jsme se neodpoutali, a stále neseme důsledky. Podíváme-li se na státní aparát, tak si myslím, že je stále stejně byrokratický, odosobněný a neschopný reagovat na potřeby obyvatel. Zboží a služby, které stát zabezpečuje prostřednictvím státních a polostátních podniků, nejsou dodávány v takové kvalitě, jak bychom očekávali. A stát naopak nakupuje za ceny, které mnohdy převyšují ceny světové.

Je tam ještě jeden pozoruhodný moment. Z velkého mezinárodního výzkumu, který zahrnul všechny postkomunistické země, vyplynula statisticky významná pravděpodobnost, že lidé s vazbou na bývalou komunistickou stranu, ale i nomenklaturu – to znamená, že dnes už jejich děti a příbuzní – jsou mnohem více ochotní platit úplatky nebo vyhledávat situace, ve kterých taková výhoda může hrát roli. Naopak lidé, kteří v tomto prostředí nevyrůstali, mají proti takovému způsobu chování více obranných mechanismů. Jako by mezi námi pořád bylo takové to ‚Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu‘. Sice se to transformovalo do trošku jiné podoby, ale rozhodně se to přeneslo přes neformální sítě, které se vytvářely z nomenklaturních sítí v průběhu transformace. A že bychom si mysleli, že už jsme překročili dlouhý stín transformace… To si určitě nikdo nemyslí. V tom rozhodně žijeme, a neseme důsledky.

Když se vrátíme zpátky do roku 1989 – jak moc je naše ekonomika od té doby svobodná? Jak dalekou cestu ušla? 
Nevím, jestli se dokážu vyjádřit dost fundovaně, ale urazili jsme velký kus cesty. Celá řada tvrdých regulací, které fungovaly za socialismu, musela být téměř ze dne na den odstraněna, a my jsme se v tom museli naučit žít. Co bych ale zpochybnila, je to, že se regulace přesunuly rovnou z bodu socialistického do bodu kapitalistického. Nemyslím si, že žijeme v kapitalismu, který si mnozí představovali na začátku 90. let. Koneckonců ani kapitalismus nestál na jednom místě. Během těch 40 let, co tu byl socialismus, se posunul do kapitalismu, který je sociální, který ale stále vytváří nějaké disproporce. Kdyby nevytvářel, neexistovaly by kohezní politiky EU.

Zkrátka to je jeden z důkazů, že je stále co napravovat. Co se týká možnosti rozhodnout se, co budete studovat, co budete dělat, je to jenom na nás. V tomto směru máme naprostou svobodu. Máme svobodu sbalit si kufry a odejít do světa. Máme dokonce možnost vystudovat za peníze českých daňových poplatníků, a odejít se získaným know-how pracovat do zahraničí, aniž by nás někdo mohl zastavit. Ale co se týká makroekonomické úrovně… Zeptala-li byste se na takovou otázku někoho, kdo se pohybuje v byznysu, bude velice kritický k tomu, jak je v této společnosti stále velice komplikované některé věci prosadit, jak velice komplikované je získat vzdělané, motivované, otevřené a kreativní zaměstnance. To padá na vrub institucionálních podmínek, které vytváří stát. Proto bych si myslela, že máme pořád ještě velký kus cesty před sebou.

Vrátím se ale zpátky, úplně na začátek. Vždycky je nejjednodušší si dobře definovat ekonomickou svobodu, a pak to bude vypadat mnohem optimističtěji, než byla moje poslední odpověď.

V podcastu byly využity zvuky z youtubového kanálu Československý filmový týdeník.