Není to už trestné? Nenávistné komentáře na internetu řeší policejní analytici, objasňuje reportérka

Sociální sítě jsou kromě jiného dlouhodobě podhoubím anonymní nenávisti. Jak se to, Aleno, odráží v době, kdy více než měsíc zuří válka na Ukrajině a do Česka už přišly sta tisíce ukrajinských uprchlíků?
V první řadě je potřeba říci, že ta vlna solidarity, která je ve společnosti, tak ta se samozřejmě odráží i na sociálních sítích. Nicméně i tady má ta pomoc a ty reakce nějaký svůj vývoj. Z té prvotní vlny nadšení a pomoci se to postupně začalo trochu přelévat a začala se objevovat i nějaká kritika, v některých případech až nevraživost.

Ono je to mimo jiné způsobeno i podle odborníků tím, že za monitorem počítače je každý tak nějak více v bezpečí, nebo si tak přinejmenším připadá. Má také takovou mylnou představu o svobodě slova - respektive o tom, že se tam může projevovat bez jakýchkoliv limitů a hranic nebo postihů. A také má takové zdání anonymity. Ono je potřeba rozdělovat kdy je něco nenávistné a kdy trestné. Něco je jen nenávistné a je to třeba přestupek. A potom je něco, co je prostě negativní, hanlivé či urážlivé, ale už to prostě žádným způsobem trestně postižitelné není.

Když teď budeme konkrétnější - vy jste mluvila o tom, že to jsou hanlivé, nenávistné, leckdy tedy i trestné komentáře. Co všechno lidé na sociální sítě píšou? Jak se na adresu uprchlíků, kteří směřují do České republiky, vyjadřují?
Já jsem původně měla takový smělý plán, že se zaměřím na více sociálních sítí. Dva dny jsem ale vlastně věnovala jenom procházení Facebooku. Je potřeba říci, že jsem se nesoustředila na žádné úzce zaměřené stránky a skupiny, ale na zpravodajské stránky. Ve většině případů, kde jsou nějaké nové zpravodajské informace o uprchlících, o válce na Ukrajině a podobně.

A musím říci, že to, co se teď děje na sociálních sítích, co tam lidé píšou, hodně odpovídá tomu, co se dělo třeba v souvislosti s migrační krizí v roce 2015. Když budu konkrétní, tak je to především zobecňování. To znamená, že všichni Ukrajinci jsou například nemakačenka, verbež. Typické je to, že když mají nějakou jednu negativní zkušenost s Ukrajincem, tak ji filtrují na sociálních sítích a stěžují si. Kdyby se jim ale něco takového stalo s Čechem, tak by to třeba vůbec nikde nefiltrovali.

Takže to jsou rasistické, xenofobní urážky?
Mohou být. Tady tyhle ale opravdu většinou na sociálních sítích dlouho nevydrží, protože buďto je smaže sám Facebook, nahlásí jiní uživatelé, nebo se opravdu dostanou k policii. Ale ne každá urážka musí být zrovna mířená sprostě. Jako když o někom říkáte, že je špinavá lůza - s tím jsem se setkala. Nebo právě ta verbež. To všechno jsou urážky, které prostě není ospravedlnitelné na těch sítích používat. Další typický znak je, že se uprchlíci spojují s kriminalitou. To znamená, ať už v nějaké mírné formě, že nás tady budou šikanovat nebo že třeba roste počet přepadení, až po to, že budou znásilňovat české ženy nebo že slyšeli od známého, že už se to někde stalo.

Tady ta historka se známým a kamarádem nebo známým známého, ta je taková hodně typická. A potom polarizace, se kterou se asi setkal každý. To je takové my versus oni. To znamená, že se pomáhá Ukrajincům a na Čechy se zapomíná. Často jsou argumenty, že například ukrajinské děti na jižní Moravě dostaly možnost zdarma sportovat, chodit do nějakých kroužků. Takže se hned objevuje argument typu co naše děti, co matky samoživitelky, které jim to nemohou zaplatit, kde oni dostanou ty dávky těch pět tisíc? Nebo například ve vztahu k asistenčním centrům pomoci, že tam dostanou uprchlíci najíst, je tam teplo, dostanou oblečení a že nikoho nezajímají bezdomovci u nás v ulicích a podobně.

Velmi často jsem se setkávala také s tím, že když se třeba převážely ukrajinské děti, které potřebovaly nějakou akutní zdravotní péči, tak se objevovaly komentáře typu ,no tak když přijde nemocný ukrajinský dítě, my mu hned pomáháme, dostane se okamžitě do lázní.‘ Kdežto když potřebuje české dítě vozíček, tak na něho pět let sbíráme víčka a podobně.

Taky je tam ta otázka těch ekonomických migrantů. Já tomu říkám, jak má vypadat pro Čecha typický uprchlík. To znamená, že pomáhat se má jen lidem, kteří jsou asi pravděpodobně špinaví a otrhaní. Často je terčem kritiky to, že se pomáhá lidem, kteří mají auta nebo dokonce drahá auta, značkové oblečení, mobily. A potom je tam také taková typická věc, která se třeba až tak úplně v těch dřívějších výzkumech konkrétně netematizovala, já jí říkám nevděční uprchlíci. To znamená, že dostávají pomoc, kterou si nezaslouží, za kterou nejsou dost vděční.

A hodně často to píšou lidé, kteří mají takzvaný komplex spasitele. To znamená, že nakoupí nějaké hračky, vezou je třeba do asistenčního centra a pak se na Facebooku vypisují z toho, že ty hračky nikdo nepřijal. Jak je možné, že si je je od nich nevzali, že chtěl udělat dobrou věc, kdyby je raději koupil svým dětem nebo dětem v domově, že by udělali lépe. A už ten člověk vůbec nezohledňuje to, že to asistenční centrum pomoci třeba není úplně nafukovací, že v konkrétní moment shání například spací potřeby, spací pytle, v další moment třeba hygienické potřeby. A kdyby tam každý vozil co ho napadne, tak je tam obrovský chaos a že takto se k tomu nedá úplně přistupovat.

Aleno, vy jste se pokusila s některými autory nenávistných komentářů nebo těch poznámek, o kterých tady mluvíme, spojit. Podařilo se vám je zkontaktovat? Co vám říkali?
Ano, já jsem ty komentáře, které byly veřejné, často právě pod těmi zpravodajskými články, oslovila. Oslovila jsem jich zhruba dvacet. Nabídla jsem jim i telefonický rozhovor na toto téma. Toho využil jen jeden komentující.

Zhruba čtvrtina z dvaceti lidí, které jsem obeslala, mi odpověděla. Někteří neodpověděli, další si tu zprávu pravděpodobně ani nezobrazili. Někteří si mě zablokovali, někteří mi částečně odpověděli, potom si mě zablokovali. Mezi těmi lidmi byly třeba už i dříve lidé, kteří byli označeni jako dezinformátoři. A když jsem si potom rozklikla i jejich facebookové zdi, tak jsem si tam všimla i toho, že některé jejich příspěvky, které nasdíleli nebo vložili, i sám Facebook označuje jako nevěrohodné. Nabízí tam jiné odkazy, kde si lidé mohou ty informace ověřit a dokonce se toho uživatele ptá, jestli ten obsah, přestože není považován jako stoprocentně pravdivý, chce opravdu zobrazit. Tito lidé už jsou vlastně v nějaké síti těch lidí, kteří Facebook spravují.

Když jsem potom s těmi lidmi už mluvila, tak byl ten rozhovor často poměrně konstruktivní. Nikdo z nich na mě nemluvil sprostě. Když jsme vedli nějaký rozhovor, třeba s těmi argumenty typu proč jste to jako napsali, že by měli ,táhnout Ukrajinci domů,‘ a že jste slyšel, že tady někoho ,znásilňují,‘ můžete mi to nějak potvrdit nebo mi říct, kdy se to stalo, abych si to já mohla ověřit na policii a podobně, tak už většinou říkali, že to mají z doslechu, že přesně neví, kdy se to stalo, že to, aby táhli, nemysleli úplně na všechny Ukrajince, že to myslel jen na určitou skupinu.

Někteří mi třeba i řekli nebo napsali, že ten komentář později smazali. Já jsem je upozorňovala na to, že i když ho smažou, tak ho mám, byl veřejný, takže s tím takto budu nakládat. A když už jsem je takto, do jisté míry, osobně konfrontovala, tak často říkali, že si nepřejí, abych to někde zveřejňovala, nepřejí si, aby tam bylo jejich jméno. To znamená, že to vlastně ukazuje i to, jak se cítí mnohem více v bezpečí za monitorem nebo za obrazovkou.

A ta konfrontace tedy rozbíjí podle vašich zkušeností tu zdánlivě anonymní zeď, pokud to chápu správně.
Přinejmenším u těch lidí, kteří nejsou dlouhodobí, soustavní a já bych to nazvala nebo, nebála bych se to nazvat, nejsou organizovaní jako hateři. Lidé, kteří tak jakoby upustí páru. Což koneckonců říkala i Klára Kalibová, která pracuje pro organizaci In iustitia, která se zabývá předsudečným násilím, ať už v on-line nebo off-line světě. Tito lidé to podle ní často opravdu nedělají soustavně a jsou ještě schopní nějaké diskuse a dialogu.

Problém samozřejmě nastal v tom, když jsem chtěla nějaké důkazy. Když tam třeba nějaký tatínek psal takovou tu linku “my versus oni”. To znamená, naše dítě nechtějí přijmout do školky, posílali nám e-mail, že teď přednostně budou brát ukrajinské děti. Když jsem po něm chtěla ten e-mail, už jsem ho prostě nedostala a řekl mi, že už se vlastně všechno vyřešilo. Což se potom samozřejmě v tom jeho komentáři ale nezohlední. Ten už tam zůstane napořád, pokud ho nesmaže. A tvrdí, že prostě ukrajinské dítě dostalo přednost před českým dítětem.

A když už se někdo snažil být trošičku více konfrontační, v tom našem jakoby vyříkávání, tak většinou chtěl, abych já říkala svoje názory, abych já řekla, co si o tom myslím. Což v mé pozici novinářky vůbec není v takové situaci směrodatné. Když už byl někdo případně osobní, tak říkal, že jsem moc mladá a nemohu mít názor. Nebo třeba upozorňoval na to, že mám na svém facebookovém profilu u fotky ukrajinskou vlaječku a ptal se, jestli ji tam mám proto, jako že už jsem Ukrajinka nebo Češka, a snažil se mě vlastně typicky soudit podle toho, k jaké národnosti já patřím.

Vy jste mluvila o tom, že některé komentáře, které jste na sociálních sítích zaznamenala, nesou známky trestného činu. Zabývá se už nějakými případy policie?
Ano, ta čísla hrozně rychle rostou. Já jsem dostala k pondělí informaci, že mají několik set takových případů, že je postupně vyhodnocují a že ve fázi trestního řízení mají zhruba 126 případů. Když to srovnám, a ptala jsem se na to zhruba před dvěma týdny, tak to bylo jen 25. Já jsem samozřejmě chtěla vědět i nějaké konkrétní znění. Za co konkrétně, za jaká slova, za jaký komentář, za jaké vyjádření jsou vlastně ti lidé v hledáčku policie. To jsem se úplně nedozvěděla, protože jak policie, tak Nejvyšší státní zastupitelství je v těchto vyjádřeních hodně opatrné, protože nechce nikomu dávat návod a říkat, co je trestné a co není.Ta hranice je totiž poměrně tenká, těžko se to posuzuje a policie vychází z toho, že má analytiky, kteří mají zkušenosti a díky tomu dokážou rozeznat, co je a co není trestné.

Samozřejmě jsem kontaktovala i Nejvyšší státní zastupitelství, které bezprostředně po vypuknutí konfliktu na Ukrajině upozorňovalo, že se na tyto projevy zaměří. Zejména na ty, které se budou týkat nějakého popírání genocidy, schvalování ruské agrese a podobně. Tam to aktuálně vypadá tak, že mají v prověřování 30 věcí a už tam zahájili nějaké konkrétní úkony. V pěti případech už došlo ke stíhání jako takovému a v jednom případě přímo k žalobě. Je ale také potřeba říci, že oni nedostávají podněty, jak policie, tak státní zastupitelství jenom na agresi vůči Ukrajincům, ale také třeba Rusům nebo v menším procentu případů Bělorusům. Pokud jde o Nejvyšší státní zastupitelství, tak tam řeší nějaké nenávistné projevy vůči Rusům asi v osmi případech. A byly to jak nějaké projevy vandalismu, třeba poškozování pomníků a podobně, tak třeba i konkrétní trestné činy proti poškozování majetku Rusů.

Když ještě zůstaneme u té nenávisti na síti, víme, když budou lidé případně odsouzení za ty nejzávažnější, tedy nenávistné komentáře, tak víme, co těmto lidem potom hrozí za postih?
Trestní sazba v nejpřísnějších trestných činech - protože tam je několik skupin trestných činů, pod které to může spadat – tak například za popírání genocidy hrozí až tři roky vězení. Jak jsem ale mluvila právě třeba s Klárou Kalibovou z organizace In justitia, která se dlouhodobě zabývá nějakým předsudečným násilím a zastupovala i spoustu lidí, vůči kterým byly namířeny nějaké útoky na sociálních sítích i mimo ně, které třeba souvisely s jejich národností či sexuální orientaci, tak ona mi říkala, že jsou v praxi ty tresty výrazně nižší. To znamená, že jde většinou o podmínky nebo spíše symbolické peněžité tresty v řádu několika tisícovek.

Ono se tam ale opravdu zohledňuje to, jestli je to nějaká jednorázová věc anebo jestli je ten člověk influencer, má velký vliv na větší skupinu lidí, jestli třeba tyto dezinformace nebo nějaké podněcování k násilí vůči skupině lidí šířil cíleně, jestli to bylo nějak politicky motivováno. Tam všude jsou ty sazby přísnější. Z hlediska praxe je ale zase patrné, že tito lidé, skoro bych je nazvala takovými profesionálními hatery, jsou velmi dobře zastoupení svými advokáty. Ty procesy jsou hodně dlouhé a oni se vlastně snaží přitáhnout mediální pozornost a ukázat nějakou neomezenost svobody slova a projevu. A mají to lépe podchycené.

Většinou jsou velmi rychle potrestaní třeba lidé, kteří si do takového sporu ani nevezmou právního zástupce a kteří opravdu jen nějak upustili páru, třeba i jednorázově.

Když se na to teď podíváme ještě trošku z jiné strany. Objevují se na sítích i v nějaké větší míře komentáře lidí, kteří přímo podporují Putinovu válku?
Já bych řekla, že postupem času je těchto komentářů o něco méně. Někdy se vyskytují úplně nahodile, jako kdyby je tam vkládal nějaký robot. A častěji se tato podpora Ruska projevuje v nějakých statusech konkrétních lidí. Méně už právě především teď v těch komentářích. A hodně u lidí, kteří se snaží nějak zpochybnit důvěryhodnost médií. Upozorňují na nějaké alternativní zdroje, které ale zase nejsou důvěryhodné pro pro média.

Zaznamenala jste třeba, že by lidé používali nějak demonstrativně písmeno, teď Z, které symbolizuje ruskou agresi na Ukrajině?
V komentářích úplně ne. Asi ve dvou případech jsem zaznamenala vlaječku v profilové fotce, českou vlaječku s tím zetkem. Ale přímo v komentářích, že by se na to nějak odkazovalo, to až tak ne. Ono je to dané tím, že je to vlastně symbol a v komentáři máte prostor se z toho více vymluvit a vykecat- takže tam nepotřebujete dávat jen to písmenko.

Nejvyšší státní zastupitelství nicméně už dříve upozorňovalo, a vy jste to sama zmiňovala, že podpora a projevy souhlasu s invazí, mohou být posuzovány v Česku jako trestný čin. Víme, zda to tedy platí i pro podobné záležitosti?
Je potřeba vždy brát zřetel na to, o který ten trestný čin se jedná. A to už si potom vyhodnocuje policie. Potom záleží na tom, jaká bude trestní sazba, kterou je člověk ohrožený. Server Seznam Zprávy už v půlce března přinesl zprávu o tom, že policie obvinila první lidi ze sprejování proruských hesel nebo šíření nějakých poplašných zpráv, které souvisely s ruskou agresí, a které vlastně podporovaly Rusy v tom konfliktu.

Ono je potom nicméně opravdu velmi problematické zařadit do té konkrétní skupiny trestných činů. A to není jen v případě takových jakoby jasných symbolů. Ono je někdy problémem vlastně poznat, co je diskriminační a předsudečné násilí a chování. A když si člověk není úplně jistý, jestli je nějaké zetko někde napsané, můžeme to brát jako že se jedná o nějaký projev schvalování ruské agrese nebo je to prostě opravdu jen řidič začátečník. S těmi projevy a s tím rozklíčováním toho, co je a není diskriminace, právě pomáhá třeba ta organizace In Iusticia, kde mohou lidé vyplnit formulář a popsat, co se jim stalo a jestli jsou terčem nějaké diskriminace, nějaké agrese, jestli to nějak souvisí právě s tím, k jaké patří skupině lidí.

Takže pro posouzení toho, co je trestný čin nebo i toho, co je v tomto případě nějaká forma diskriminace, tak to je potom opravdu otázka těch policistů. Třeba případ, který se stal v Teplicích, kde na zdi byla ukrajinská vlajka a na ní se pak objevilo písmeno Zet, které je symbolem té ruské agrese, tak tím případem se policie zabývala a vyšetřovala ho jako podezření ze spáchání právě popírání genocidy.

Na to by se samozřejmě měly vztahovat i nějaké další případy. Policie je nicméně na ty informace poněkud skoupá ve všech případech, které jsou aktuálně prověřované. Takže se podrobnosti v tomhle případě úplně moc nedozvíme. Nicméně, vzhledem k tomu, že už byl jeden případ potvrzený policií, tak je velice pravděpodobné, že podobné symboly se stanou i znova cílem policistů při prověřování.

Aleno, mockrát díky za váš čas.
Není zač. Na slyšenou.