282 dnů výuky na dálku. ‚V délce uzavření škol jsme rekordmani, návrat bude o to těžší,‘ popisuje redaktorka

V pondělí se mají otevřít školy pro žáky prvního stupně. Co v tuto chvíli víme o tom, jak bude návrat dětí do lavic vypadat?
Je potřeba ze začátku určitě říct, že děti se do škol vrátí po dalších šesti týdnech výuky na dálku. Většina žáků byla opravdu od loňského jarního lockdownu ve škole jen pár týdnů. Od pondělí se vrátí žáci prvního stupně základních škol, a to v tzv. rotační výuce, tedy týden klasické výuky a týden distanční. A v tomto režimu se budou ty třídy střídat, tak aby vždy byla ve škole pouze polovina toho prvního stupně a zamezilo se tak případnému šíření nákazy. Otevřou se také mateřské školy, ale tam se vrátí pouze předškoláci.

Už v minulém týdnu se hodně mluvilo o tom, jak se na tom projeví ta stále ještě neutěšená epidemiologická situace v ČR. Promítne se to nějak do otevírání škol?
Zatím po jednání vlády víme, že později než ostatní školy by se měly otevřít školy v okrese Zlín, protože tam ta epidemie koronaviru opravdu odeznívá pomaleji než v jiných regionech.

O dalším postupu, kde případně se školy otevřou a kde nikoli, bude určitě jednat ministr zdravotnictví s ministrem školství. Oba uvedli, že školy by se nemusely otevřít v okresech s reprodukčním číslem vyšším než jedna – to je takový ten známý údaj, který uvádí průměrný počet dalších lidí, který se za jeden reprodukční cyklus nakazí od jednoho pozitivně testovaného.

Podmínkou pro návrat dětí do škol je pravidelné testování – to je také věc, o které se v uplynulých týdnech hodně mluvilo. Vysvětlilo teď ministerstvo, jak to všechno bude probíhat, jak často se bude testovat atd.?
Testovat by se mělo dvakrát týdně – v pondělí a ve čtvrtek. Půjde o neinvazivní testování z přední části nosu. Myslím si, že většina rodičů to opravdu uvítá, protože když jsem měla možnost s některými točit, většinou se shodovali, že u malých dětí se opravdu obávají výtěrů ze zadní části nosu, které jsou nepříjemné i pro dospělého, natož pro malé děti, které by tomu měly být vystavovány dvakrát týdně. Takže skutečně půjde o neinvazivní výtěry z přední části nosu.

Pokud by někomu ze třídy vyšel tento antigenní test pozitivní, bude muset absolvovat přesnější PCR test. A teprve pokud PCR test potvrdí výsledek antigenního, museli by testy podstoupit i jeho spolužáci – ale pouze ti, kteří se s ním potkali za poslední dva dny. Povinnost nechat se testovat bude platit také pro neočkované zaměstnance škol. Tam by měli mít výjimku pouze ti, kteří byli nakaženi v posledních 90 dnech. Učitelé, kteří přichází do kontaktu s dětmi opravdu pravidelně, budou ty testy muset podstupovat jednou za dva až tři dny. Negativní test budou muset mít také účastníci přijímacích zkoušek – budou muset přinést buď doklad o absolvovaném antigenním nebo PCR testu z posledního týdne, nebo bude stačit i potvrzení o samoodběru absolvovaném ve škole.

Ještě před rozhodnutím vlády se velmi živě debatovalo také o rotační výuce. Objevila se kritika, že ji ministerstvo zavádí. Jak v tuto chvíli resort vysvětluje nutnost střídání dětí ve škole po týdnech?
Podle ministerstva školství právě tato rotace sníží to riziko šíření covidu-19 až o 80 %, a to i bez zavádění jakýchkoliv dalších opatření. Ministerstvo školství říká, že tím se umožní rychlejší návrat dětí do škol a do školních lavic se rychleji vrátí také žáci druhého stupně. Dokonce ministr školství Robert Plaga za hnutí ANO řekl, že otázka opravdu nestojí tak, jestli rotační nebo plná výuka, ale že on v současné epidemické situaci rozhodně prosazuje rotační, anebo žádnou výuku.

Otázkou zůstává, jak to bude fungovat v praxi, jestli školy dostaly metodické pokyny, jak to mají zahájit, co se bude dít. To samozřejmě ukážou až následující týdny. Pravda je, že i spousta odborníků se ale shoduje na tom, že právě tento způsob by mohl být správnou cestou, jak žáky co nejdříve dostat do školních lavic.

V uplynulých týdnech byli také učitelé a pedagogičtí pracovníci mezi skupinami, které se mohly registrovat k vakcinaci. Víme, do jaké míry tenhle aspekt očkování pomáhá návratu do škol? Kolik učitelů je naočkovaných?
Podle údajů ministerstva školství by mělo být naočkováno už přes 120 000 učitelů, takže i to by mělo bezpečnost návratu do škol zvýšit. I ministr Plaga dodává, že se opravdu snaží zařídit a pořídit ochranné prostředky. Mělo by to být až 12 milionů kusů chirurgických roušek, nejen třeba pro děti ze sociálně slabších rodin, ale i třeba pro případy, že dítě přijde do školy a roušku si zapomene doma, tak aby mu ji škola mohla poskytnout.

Existuje v tuto chvíli nějaký časový odhad, kdy by se mělo rozhodnout o výuce na dalších stupních škol? Doteď jsme se bavily o prvním stupni.
Podle předběžných zpráv, které ministerstvo školství zveřejnilo, by se zřejmě od 19. dubna do škol mohli vrátit studenti na praktickou výuku a do laboratoří, tedy studenti středních škol, konzervatoří, vyšších odborných škol a také posledních ročníků vysokých škol. Základní umělecké školy a jazykové školy by se měly otevřít ve formě jeden žák na jednoho učitele také už od 12. dubna – tedy v den, kdy se vrátí žáci prvního stupně. Žáci druhého stupně zatím zůstávají doma na dálkové výuce. Ministerstvo ale plánuje, že by jim umožnilo dobrovolné konzultace tak, aby se třeba žáci, kteří mají s problémy s prospěchem, mohli přímo tváří v tvář potkat se svým učitelem, probrat studium, to, co jim dělá problémy. Ty skupinky by měly mít maximálně šest studentů.

Vy jste se dlouhodobě zabývala tím, jaké dopady má toto všechno na duševní zdraví dětí. Česko, jak víme, je v Evropě naprostým rekordmanem v počtu dnů, kdy byly školy zavřené a děti a dospívající studenti je museli trávit doma na distanční výuce. Mají experti po téměř celém roce této praxe odpověď na to, jaké má ta distanční výuka důsledky?
Psychologové, se kterými jsem natáčela, se shodovali hlavně v jedné věci: důsledky distančního studia, opatření, toho, že děti se nemohou stýkat se svými vrstevníky a jsou opravdu izolované většinou jen s rodinou, budeme teprve pozorovat. To všechno vyjde plně najevo v těch následujících měsících a i poté, co se nám třeba podaří epidemii překonat. Už teď ale samozřejmě pozorují, že narůstají úzkosti, výrazné změny nálad, a především sociální fobie, protože u spousty dětí, obzvlášť na prvním stupni, je ten kontakt s vrstevníky opravdu hodně důležitý. Oni se tam učí, jak fungovat v kolektivu, že každý má právo na svůj názor a já ho musím nějakým způsobem přijmout. Je to spousta drobných věcí, které samozřejmě ta rodina, ať bude chtít jakkoliv, dětem nahradit nemůže. Bude velký problém, aby se děti neuzavřely do sebe, nezvykly si na to, že jsou samy a nedělal jim pak problém návrat do společnosti mezi spolužáky, mezi vrstevníky – aby z toho neměly strach.

Já jsem natáčela s jednou rodinou, s maminkou, která má čtyři děti – chlapce v šesté třídě, holčičku ve třetí a dvojčata ve školkovém věku. Nejstarší chlapec měl v tom jarním lockdownu opravdu velké problémy s výukou. Ne že by byl hloupý, měl předtím dobré výsledky, ale ta distanční forma studia mu zkrátka nesedla. To také není úplně pro každé dítě. Začal mít pocit, že je hloupý, že nestíhá s ostatními dětmi, že až se vrátí do školy, budou se mu všichni smát, protože bude pozadu. Pak se to ale paradoxně otočilo. Dohnal to, na výuku přes počítač si zvykl.

Naopak, když se školy někdy v prosinci na týden otevřely, tak mi jeho maminka líčila, že syn celý víkend zvracel, bylo mu špatně, nechtěl zpátky do školy, bál se mezi spolužáky. Protože už vypadl z toho každodenního kontaktu, byl zvyklý na svoji bublinu, už se toho bál.

Naopak dcera ve třetí třídě už od jara zvládala studium opravdu s přehledem, dokonce až tak dobře, že i maminka poprosila učitele, aby jí dávali klidně i úkoly navíc, protože ona se tam potom nudí, že to všechno má vlastně levou zadní. To všechno zvládala. Byla jsem tam na jaře i na podzim. Na jaře to byla taková veselá holčička, na podzim se zase naopak ukázalo, jak to na to dítě dopadlo – právě z té sociální sféry, že jí strašně chybí ten kontakt, strašně chybí ti spolužáci.

Maminka samozřejmě do toho musí pracovat, ale říkala, že holčička za ní stále chodí. Dopoledne skončí distanční výuka a pak jde hned za ní, protože si potřebuje s někým popovídat. A maminka si tedy na úkor práce povídá s dcerou a pak tu práci dohání po nocích, což je také samozřejmě šílený koloběh. Je pak samozřejmě unavená, nemá čas na odpočinek a už se to vše nabaluje. Na tomto příkladu jsem chtěla ukázat, že je to opravdu dítě od dítěte. Můžeme polemizovat nad tím, co je lepší nebo co je správně. U toho chlapce bude možná problém v návratu. Maminka už i říkala, že to probírá s nějakými psychoterapeuty, aby mu to usnadnili, až se opravdu bude muset vrátit. Psychologové říkají, že ta pauza je opravdu hodně dlouhá, takže vůbec netuší, jak děti budou schopny najet zpátky do toho režimu. A naopak takové děti, jako je třeba ta holčička, už se na to opravdu těší. Ale i pro ně to samozřejmě bude náročné v tom, že se těší na komunikaci, ale už nemají zažité, jak fungovat ve skupině. Je to zkrátka opravdu dlouhá doba.

Takže ta distanční výuka může mít pozitiva i negativa. Děti může přimět k jisté samostatnosti, k samostatné práci, možná v nějaké formě k menšímu stresu, ale na druhou stranu se to pak odráží v tom, že ta chybějící socializace, chybějící kolektiv může vést k tomu, že se přesně tyto věci objevují – stres, nervozita?
Určitě. Tam je zajímavý i další aspekt: slyšela jsem i dva rozdílné pohledy, na stres, který se týká a distanční výuky. Na jednu stranu část psychoterapeutů, pedagogů a psychologů říká, že distanční výuka může introvertnějším dětem více vyhovovat, protože často mohou mít i vypnutou kameru, aby měly lepší připojení, není na ně vidět, nemusí být vyvolávány. Ony mají pocit, že na ně není upřena pozornost, kterou nemají rády a dokážou se lépe soustředit, nerozptylují je věci, které by jim byly nepříjemné. Naopak to ale třeba funguje jinde, kde učitelé i trvají – a z pochopitelných důvodů – na zapnutých kamerách, aby věděli, že děti opravdu pracují, a tam zase naopak ty děti se neustále vidí tváří v tvář. Mají několik okének, pořád si vidí do obličejů, ve škole by to bylo tak, že si vidí záda, tady najednou možná děti mají pocit, že jsou pod nějakým drobnohledem. Ale to je spíš taková drobnost. Co vidím jako pozitivum distanční výuky – abychom nezmiňovali jen negativa – tak jsou to samozřejmě počítačové dovednosti. Mám pocit, že za ten rok už i velmi malé děti ovládají nejrůznější počítačové nástroje mnohem lépe než my dospělí.

Doteď jsme mluvili spíš o mladších dětech. Jak jsou na tom starší děti a dospívající, mladí lidé z věkových skupin třeba do 18 let, středoškoláci anebo i vysokoškoláci? Pozorují psychologové i tam nárůst zmiňovaných negativních momentů – deprese, úzkostné poruchy atd.?
Národní ústav pro duševní zdraví si udělal v květnu a v listopadu loňského roku průzkum, z něhož psychologům vyšlo, že věková skupina 18 až 24 je právě jedna z těch nejohroženějších. K podobnému zjištění docházejí i psychologové třeba ve Velké Británii nebo ve Francii. Vychází to z toho, že máme pocit, že už jsou to takoví mladí dospělí a všechno vnímají lépe, dokážou si to v hlavě srovnat. Jenomže oni mají hrozně ztížený ten přechod do dospělosti. My dnes vzpomínáme třeba na maturitní ples, že to byl hezký večer, měli jsme hezké šaty, tancovalo se. Ale zapomínáme, jak to pro nás možná byl důležitý milník, že pomyslné dětství končí: maturitním plesem, maturitní zkouškou. Teď už se od nás očekává větší samostatnost, půjdeme na vysokou školu nebo do zaměstnání, osamostatníme se od rodičů, budeme navazovat dlouhodobé vztahy atd. Tohle teď oni mají mnohem těžší, protože tyto sociální milníky samozřejmě kvůli opatřením odpadávají. Zároveň ti mladí lidé musí dost často zůstávat u rodičů. Pro příklad – mluvila jsem s jednou dvacetiletou slečnou. Ona sama mi říkala, že už strašně cítí potřebu se osamostatnit, že z toho má opravdu špatnou náladu, je smutná, protože si uvědomuje, že je pořád u rodičů, přitom by si už chtěla zkusit žít sama.

Jenže pracovala za barem, o práci samozřejmě přišla, protože všechny restaurace a bary se uzavřely jako jedny z prvních. Teď nemá žádný přivýdělek, sedí doma, do toho dělá distančně vysokou školu v prvním ročníku, takže se nepotkává ani se spolužáky.

Stěžovala si třeba i na to, že by už ráda navázala vztah, ale kde by vlastně měla někoho potkat? Protože internetové seznamky nejsou pro každého. Takže si myslím, že velký problém u této věkové kategorie je, že opravdu ten přechod – končí dětství, začněte být dospělí – mají ztížený. Sama si nedovedu představit, že bych nastoupila do prvního zaměstnání – jen bych podepsala smlouvu, to bych přímo přišla do té kanceláře nebo firmy, ale pak už bych musela fungovat na nějakých online poradách, všechno dělat z domova, na dálku, neznat svoje kolegy, nevědět kam se obrátit, nezažít si ten nástup, kdy mi každý nějak pomůže, něco mi ukáže. To musí být opravdu náročné.

Česko je země s nejdéle zavřenými školami v Evropě, což má psychologické důsledky, ale má to důsledky i v té úrovni, co se děti mohou fakticky naučit. Jak tohle všechno řešily jiné evropské státy? Jak se podařilo, že ty školy tam zůstaly otevřené mnohem dále než v České Republice?
Já jsem si pro příklad vybrala třeba Francii. Vlastně až teď, od pondělí 5. dubna, se tam školy poprvé v letošním roce na tři týdny uzavřely – z toho jeden týden budou mít distanční výuku a další dva týdny mají velikonoční prázdniny, které jsou takto ve Francii každý rok. Ale do té doby měla Francie zavřené školy za celou dobu epidemie pouze 68 dní. V porovnání s námi – my jsme rekordmani, školy jsme měli školy už 282 dní, buď částečně, nebo zcela. Francie šla úplně jinou cestou. Na jaře uzavírala parky, pláže, nesmělo se do lesa, platil i zákaz vycházení, ale školy zůstávaly stále otevřené. Na distanční výuku a na uzavření škol a školek přešla Francie až někdy v polovině března, ale znovu v polovině června se naplno vrátila ke klasické výuce. Od té doby už od toho neustoupila až do tohoto pondělka, takže děti chodily do školy, měly klasickou výuku, nebyla tam žádná distanční. Bylo to možné i díky tomu, že francouzské školy zavedly opravdu přísná hygienická opatření.

Už prvňáčci museli mít celý den roušky, musely se dodržovat rozestupy, myly se ruce, testovalo se. Testuje se stále, stát do toho sype hodně peněz, ale vypadá to, že se jim to vyplácí. A prezident Macron opakovaně říká, že pro něj je udržení vzdělávání, otevřených škol, prioritou.

A je to prioritou pro celou vládu. Dokonce i podle ministra školství Jeana-Michela Blanquera by to uzavření škol mělo být to nejkrajnější řešení, protože to podle expertů opravdu může mít naprosto katastrofální dopady.

Když zmiňujete ty odhady dopadů a přesvědčení expertů, že mohou být skutečně dramatické, dokáže někdo odhadovat, jaký vliv bude mít to roční uzavření škol v českém kontextu? Jak dlouho se z toho žáci i školství jako takové budou vzpamatovávat?
Asi je důležité říct, že ty problémy tady byly vždy. Odborníci dlouhodobě upozorňovali na rozdíly ve vzdělávání, na různé další problémy školství.

V té covidové době se tyto problémy prohloubily, padlo na ně víc světla, více se o nich mluví. To by mohlo být i dobře, že by se tyhle věci do budoucna řešily. Ať už jde o redukci učiva nebo spoustu dalších věcí. Před časem jsem točila s Člověkem v tísni o tom, jak distanční výuka dopadá na děti ze sociálně vyloučených rodin.

Tam se už před covidem nejvíce potýkali s tím, že hrozilo, že v prvních ročnících děti ze sociálně slabých rodin často nedokončí studium.

Odcházejí už v prvních ročnících, protože chtějí podpořit rodinu, chtějí pracovat. I jejich rodiče mají často jen základní vzdělání, takže nemají doma model, proč by měli pokračovat dál. A tady jako jeden z mála motivátorů ke studiu, nebo ten hlavní, fungovala škola.

Tím, že jsme teď byli rok v distančním studiu, tak role školy, strašně vypadla a právě třeba u dětí ze sociálně slabších rodin teď o to více hrozí, že skutečně budou mít pouze základní vzdělání, že tu školu vzdají v prvním ročníku, protože na ně ještě více dopadá to, že neznají svoje pedagogy, neznají spolužáky, kteří by jim mohli pomoct. Doma spíš slyší: najdi si práci, pomoz rodině. A je to i logické, protože pro ty rodiny je to teď opravdu náročné z finančního hlediska a ti rodiče nevidí ten benefit, které by to vzdělání potom do budoucna mohlo přinést. Takže ty děti opravdu odchází z těch škol. Ta čísla se samozřejmě teprve budou sbírat, teprve uvidíme, ale už teď odborníci upozorňují, že třeba tato skupina dětí je opravdu hodně ohrožena tím, že budou prostě nedostudovaní. Zároveň se hodně mluví i o tom, jakou úroveň to vzdělávání má. Do té distanční výuky byly školy často hozeny. Během roku se jim podařilo najít si nějaký svůj systém, nějak to uchopit. Často musely redukovat učivo, protože to nešlo překlopit jedna ku jedné to, co bylo prezenčně, to, co bylo dálkově, ale je otázkou, jak která škola zvládla. Ty rozdíly jsou obrovské. Záleží i na přístupu učitelů, jejich schopnostech, nasazení. A samozřejmě chápu, že i pro učitele je to těžké, ale i toto každému učiteli může jinak vyhovovat – že nemá přímý kontakt s žáky. Dokonce jsou školy, kde té on-line výuky, té přímé, že by spolu interagovali učitel a děti takto přímo přes nějaký počítačový nástroj, některé školy mají těchto hodin opravdu strašně málo. A častokrát jsem se i setkávala s tím, že mi říkali, ať už ti studenti nebo rodiče, oni jen dostanou úkoly a my doma to musíme plnit a ani jim s tím neumíme pomoct, protože to sami nechápeme. I když říkám, toto už se hodně zlepšilo od toho jara, ten podzim už byl lepší.

Čeští politici s oblibou mluví o tom, že vzdělání je pro ně prioritou. Když se podíváme na přístup k pandemii, potvrdil uplynulý rok tohle tvrzení – že tedy vzdělání je pro českou vládu prioritou?
Trochu se bojím, že se to skutečně nepotvrdilo. Česko je rekordmanem v uzavření škol. Školy byly uzavřené tři čtvrtě roku. 282 dní. To je v porovnání právě třeba s tou Francií, kde to bylo 68, nebo se Španělskem, kde to bylo 105 dní, tak je to opravdu obrovský rozdíl. Doma byly všechny děti, naprosto bez výjimky. V jednu chvíli se opravdu uzavřelo všechno. To samozřejmě komplikovalo i pozici těch rodičů, na které to najednou bylo navaleno, a teď suplujte přístup těch učitelů. Stát pořád nepředložil ani žádné věrohodné studie, jestli se ta nákaza skutečně ve školách šíří víc, nebo ne. Když už jsme byli u Francie, Francouzi sami říkají, ve školách se nákaza rozhodně nešíří rychleji než kdekoliv jinde, proto není důvod je uzavírat. Je to stejné jako ve fabrikách, v obchodech, na místech, kde se kumuluje více lidí. Ale není to tak, že by školy byly nějakým semeništěm viru. A myslím si, že to trochu způsobuje frustraci mezi rodiči, že vláda nenastiňuje konkrétní postup v případě škol, že nebylo řečeno: takto to bude za těchto okolností, toto pro to děláme, aby co nejdříve všichni se vrátili do škol. Oni o tom rádi mluví, že to je ta priorita, ale bohužel ty kroky mi nepřipadají, že by byly tak razantní, jak by měly být.