Spory kolem navrácení jihočeského statku
Po roce 1989 se začal vracet majetek zabraný v padesátých letech původním majitelům. Jenže jak už to bývá, ne vždy pomyslný Damoklův meč dopadne na ty, kteří měli se znárodňováním co do činění. Svědčí o tom jeden případ, který se odehrál na jihu Čech.
Představte si, že koupíte v dobré víře ruiny, přebudujete je na výstavní statek a poté se přihlásí dědic a vy o svůj statek přijdete. Že vám to zní jako špatný vtip? Nikoli. Na základě rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která rozšířila po roce 1990 restituční nároky přímých dědiců na další příbuzné, se toto může stát. A také se stalo, konkrétně na Českokrumlovsku. Poškozený, který si nepřál být jmenován, nám vyprávěl svůj příběh: "Já jsem koupil v roce 1989 zříceninu na samotě. Celé jsem to přestavěl a abych to mohl dát vůbec dohromady, musel jsem prodat svůj nový rodinný dům, ještě zemědělskou usedlost a zvířata. Museli jsme tomu věnovat pět let nepředstavitelné práce, aby jsme to dali do pořádku a mohli tady hospodařit."
Druhý z poškozených navázal: "Nikdy nás nenapadlo, že může přijít taková doba, že udělat z ruiny výstavní statek je největší zločin. Jenom za to, že jsme to postavili, nás ohodnotili tím, že jsme museli zaplatit osmnáct a půl tisíce korun. Vyrovnání s námi, když do statku jsme dali milion korun hotových peněz plus pět let nepředstavitelné práce všech příbuzných a známých, včetně firem stavebních, ohodnotili na 380 tisíc, neboť nějaká vyhláška dovoluje počítat v cenách před rokem 1990, kdy bylo všechno poměrně levné. Takže veškerá práce a veškeré investice jsou pryč."
Zákon je zákon. Ale proč má někomu spadnout do klína statek v hodnotě milionů a ten, kdo ho vybudoval, dostat jen částku řádově ve stotisících? Takto to však upravuje zákon. Podrobnosti nám sdělil Jiří Chmel z ministerstva zemědělství: "Pokud soud rozhodne pravomocně, že fyzická osoba předává nemovitost osobě oprávněné, má tato fyzická osoba nárok na náhradu, a to náhradu kupní ceny nemovitosti, a dále na náhradu účelně vynaložených nákladů na nemovitost od doby koupě do doby pravomocného rozhodnutí soudu. Zákon o půdě také v paragrafu 28 pamatuje na to, jaké cenové hladiny se mají používat při těchto náhradách. U nemovitostí je tím cenovým předpisem, který to řeší, vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Podle této vyhlášky se řeší jednotlivé náhrady. V záhlaví zákona o půdě stojí, že parlament se usnesl na tomto zákoně a má snahu zmírnit některé následky majetkových křivd, to znamená, že ne všechny následky, ke kterým došlo v období, jež je v tomto zákoně obsaženo."
Rozjetá soudní mašinérie jednou řekla, že statek nepatří restituentovi, podruhé, že patří, a nakonec krajský soud rozhodl ve prospěch restituentky. Na straně jedné zákon hovoří správně. Proč by příbuzní neměli získávat majetek svých předků? Jenže tady došlo k pochybení samotných úředníků, úředníků ministerstva financí v roce 1989, kdy byl statek kupován. Tehdy prodávající, tedy stát, měl mít povolení od ministerstva financí, neboť se jednalo o prodej zastavěné plochy větší než 150 metrů čtverečních, která byla vymezena zákonem. Na základě pochybení úředníků přicházejí dnes ti, kteří statek v dobré víře koupili, o dům, pozemky i svou práci.
Poškozený ke svému případu dále uvedl: "Tak jsem si myslel, když přišel prvně návrh na to, že nám to budou chtít sebrat, že je to nesmysl, že je to nemožné v dnešní době. Protože se vykřikovalo, že už nikdy nebudeme stěhovat sedláky, už nikdy nebudeme dělat žádné zločiny jako bývaly v padesátých letech. A nakonec je to ještě horší, protože tenkrát, když někoho vystěhovali nebo mu něco sebrali, tak mu tu "laskavost" udělali zadarmo. Dneska si jí pěkně nechají naše demokratické soudy zaplatit."
Druhý z poškozených doplnil: "Tak já tu bydlím společně se svými rodiči, mám manželku, mám dvouleté dítě, bydlíme pohromadě. A jak se k nám zachoval soud? Zachoval se tím způsobem, že nás chtěli vystěhovat do zimy. Samozřejmě když mám dvouletou dceru, tak nám to pan soudce laskavě o tři měsíce prodloužil. Je to špatné, co se v tomto státě děje, sám tomu nerozumím."
Majitelé statku - dnes už vlastně nemajitelé - nezůstali sedět s rukama v klíně a obrátili se na prezidenta republiky. O tom, jak to dopadlo, vypověděli: "Asi po jednom a půl měsíci přišla odpověď, že to je rozhodnutí soudu, že s tím nemohou nic dělat. Ani co se týče toho, že nám to vpodstatě vyvlastnili, ale ani té náhrady, o kterou dneska vlastně jde. Nám nejde ani tak o to, že nám to sebrali, ať si to nechají, ale ať to tedy zaplatí v těch cenách, které jsme do toho investovali. Nehledě na to, že pět let práce celé naší rodiny je zřejmě pryč."
