Výhrůžky novinářkám? Živnou půdou je polarizace společnosti, vysvětluje socioložka médií

Brno 15. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Některé nenávistné zprávy, které zveřejnila šéfredaktorka webu Page Not Found Apolena Rychlíková s tím, že jí lidé píšou, podle mě kombinovaly nejhrubší vulgarity, výhrůžky, ohavné, anonymní nadávky. Co vás z toho šokovalo nejvíc?
Upřímně mě to nešokovalo, protože minulý rok jsem pro spolek Ženy v médiích zpracovávala výzkum, do kterého se zapojilo téměř 500 novinářů a novinářek. Hlavní část se týkala právě bezpečnosti, útoků, obtěžování, včetně sexuálního. V otevřených otázkách jsme se ptali i na nejzávažnější zkušenosti a zážitky a to, co novináři a novinářky popisovali, bylo zhruba v duchu toho, co nyní zveřejnila Apolena Rychlíková. Takže už jsem zhruba tušila, jak vypadá nejnižší úroveň a čeho jsou někteří lidé schopni.

Komentáře, které míří konkrétně na Apolenin vzhled, její pohlaví mají často sexuální podtext, jiné naznačují, že jí má být dokonce fyzicky ublíženo. Ta zloba je neuvěřitelná. Je to tedy něco, co už jste u jiných novinářek a komentářů v minulosti viděla, a nejde o ojedinělý případ?
Viděli jsme to na základě případů a zkušeností, které novináři a novinářky popisovali v našem dotazníkovém průzkumu. Co se týče frekvence, abychom se posunuli od jednotlivých případů, tak je to něco, s čím mají zkušenost téměř všichni. 97 % dotázaných uvedlo, že se někdy s něčím podobným setkalo. A když se zaměříme na 3 % zbývajících, tak jde dost často o začínající novináře a novinářky, kteří to zkrátka ještě nestihli, případně o lidi pracující v tiskové agentuře, kteří se nepodepisují vlastním jménem, a tím pádem nejsou tak snadným terčem. Ale řekl bych, že téměř každý, kdo je činný v oblasti žurnalistiky, má s něčím podobným větší či menší zkušenost.

V aktuálním případě Apoleny Rychlíkové to už překročilo hranici, kdy se má věcí zabývat policie? Co je ještě jenom nadávka? Existuje vůbec něco jako jenom nadávka?
Možnosti jsou v zásadě tři. Před nepravdivými poškozujícími výroky, které způsobují újmu na cti, je možné bránit se civilní občanskoprávní žalobou na ochranu osobnosti. Ale to, co je asi zajímavější, je oblast správního trestání přestupku, protože například hrubé urážky, vyhrožování újmou na zdraví nebo hrubé jednání mohou být přestupky proti občanskému soužití. To by řešil úřad městské části a hrozila by zde pokuta ve výši několika desítek tisíc korun. Největší intenzita by musela být řešena orgány činnými v trestním řízení. Šlo by potenciálně o trestné činy, dalo by se uvažovat například o nebezpečném vyhrožování. V tomto případě by ale výhrůžky musely vzbudit důvodnou obavu, takže „jen“ jednotlivý výkřik na to obvykle nestačí. Případně by se ještě dalo uvažovat o nebezpečném pronásledování, o stalkingu, což je dlouhodobé pronásledování kombinované s vyhrožováním, újmou na zdraví a vytrvalým kontaktováním. Za to by hrozil trest ve výši až jednoho roku. Je ale třeba zároveň říci, že pokud policie nevyhodnotí tyto verbální online útoky jako trestný čin, tak možnosti objasnění a ztotožnění pachatele v digitálním prostoru se významně zmenšují. Na druhé straně se ale zdá, že část lidí si neuvědomuje, že právo platí i na internetu, a svou identitu příliš neskrývají, takže některé urážky, výhrůžky a další nenávistné projevy klidně píší pod vlastním jménem.

Kauza, která spustila vlnu nenávisti

Apolenu Rychlíkovou naši posluchači a posluchačky dobře znají, ale představím případ, o kterém se teď bavíme a kvůli kterému se na ni sesypala vlna nenávisti. Účty na sociálních sítích začaly psát Rychlíkové poté, co informovala o trestním oznámení bývalé partnerky Filipa Turka. Ta ho obviňuje ze znásilnění, roky trvajícího násilí, podle jejích slov pro Page Not Found ji měl mučit, týrat i ohrožovat zbraní a opakovaně vyhrožovat smrtí. Rychlíková taky vydala e-maily poslané dotyčné ženě z Turkova e-mailu, kde odesílatel mluví o ubližování nebo ponižování. To všechno se mělo odehrát už před 15 až 20 lety. Český europoslanec reagoval pro Page Not Found slovy: „Promiskuitní bohužel ano... Nevěrný bohužel ano... Zlomená srdce bohužel ano... Zhrzené milenky určitě bohužel ano... Trestný čin a zmíněné násilí v žádném případě ne.“ Turek se k věci vyjádřil i v rozhovoru pro Deník.cz, který vyjde v pátek, ale zveřejnil už ukázku. Vyjádřil se i šéf Motoristů Petr Macinka, který označil Apolenu Rychlíkovou za levicovou aktivistku.

Co tím lidé, kteří na Apolenu útočí, sledují?
Je to strategie v duchu zatloukat, zatloukat, zatloukat, tedy nic nepřiznat, odvést pozornost od meritu věci a místo toho se snažit znevěrohodnit a delegitimizovat novinářku, která na případ upozornila. Ale je třeba říci i to, že Filip Turek, zdá se, nerad přiznává chybu, soudě podle jeho předchozí kauzy příliš rychlé jízdy na dálnici. Uvidíme tedy, kam se v tomto případě ještě dostaneme.

Ten případ samozřejmě musí vyšetřit policie. Apolena už reagovala výrokem: „místo vysvětlení, jak se to má s e-maily, rozjel Filip Turek a jeho fanoušci ty nejodpornější útoky. Na mě.“ Intenzita těchto útoků je daná oddaností Turkových fanoušků, nebo tématem jako takovým?
Myslím, že to bude kombinace, protože hlavním tématem Filipa Turka je záchrana spalovacích motorů. Jeho životní styl je spjatý s motorismem, nebo se tak alespoň projevuje, a profiluje se celkově jako antisystémový politik. Když to shrneme, stylizuje se do stereotypní pozice tradičního muže, alfasamce. To je zároveň to, co na něm asi část jeho příznivců oceňuje. Nemůžeme sice úplně paušalizovat, ale z výzkumu víme, že jeho příznivci jsou častěji mladší muži s nižším vzděláním z periferních oblastí, pro které nebývá téma rovnosti pohlaví nebo ochrany před domácím násilím něčím důležitým. Kromě toho můžeme spekulovat i o tom, že tyto agresivní reakce může spouštět také to, že celá kauza tak trochu může ničit dlouhodobě pěstovaný obraz Filipa Turka. Na základě e-mailů, o kterých psala Apolena Rychlíková, i když se vlastně nedá zatím úplně dokázat, že je skutečně psal Filip Turek...

Apolena sama píše ve svých textech, že e-maily odešly z jeho účtu, ale není jednoznačný důkaz, na jehož základě by se dalo tvrdit, že je psal sám Filip Turek.
Nicméně z e-mailů vyplývá, že se k násilí nejen přiznává, ale zároveň jsou plné sebelítosti, snaží se partnerku získat zpět, a to nejde úplně dohromady s obrazem alfasamce, kterému žádná žena neodolá. Možná i to, že to jde proti dlouhodobě pěstěnému obrazu Filipa Turka, přispívá k agresivním ochranářským reakcím.

Reakce mají podobu dehonestace, diskreditace, obrany oblíbeného politika. Do jaké míry je to například i frustrace nebo jenom příležitost ulevit si, možnost zviditelnit se? Hraje to roli při podobných útocích?
Motivace asi budou u různých lidí různé, ale myslím si, že jde o základní problém digitálního prostoru. Podobné nenávistné odfrknutí není ničím novým, ale dosud se dělo v soukromí, případně v hospodě. Dnes se děje ve veřejném prostoru. Ale je to zajímavá otázka. Sama jsem přemýšlela nad tím, že co se týče nenávistných projevů, tak typicky zkoumáme jejich obsah, frekvenci a pak dopad na oběti. Ale o motivacích lidí, kteří se těchto nenávistných projevů dopouštějí, toho víme méně.

Genderově podmíněné útoky

Už jste zmínila, že to není jediný případ. Sama Apolena v minulosti čelila v případě svých dřívějších kauz podobným útokům a není jediná. V uplynulých týdnech si o sobě dost nechutné věci musela jistě přečíst taky Zdislava Pokorná z Deníku N. I u nás ve Vinohradské 12 mluvila o bitcoinové kauze, kterou otevřela v Deníku N a jež nakonec stála místo ministra spravedlnosti Pavla Blažka, tehdy ještě člena ODS. Vyplývá z výzkumu, který jste prováděli, i to, že podobných útoků přibývá?
Přesná dlouhodobá čísla za Českou republiku nemáme. Pokud vím, tak první systematický výzkum mapující zkušenosti českých novinářů a novinářek jsme udělali loni se spolkem Ženy v médiích, letos na to navázala česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu, i když na méně než polovičním výzkumném souboru. V rámci tohoto druhého výzkumu padla i otázka, do jaké míry podle samotných novinářů a novinářek vzrostl počet verbálních útoků online. Většina se domnívá, že jejich počet se za posledních pět let zvýšil, a je to také nejčastější typ útoků, který novináři a novinářky zažívají.

Jsou to útoky, které se jich přímo dotýkají, a asi nestačí mávnout nad tím rukou. Existují výzkumy, které by zodpověděly, jaké dlouhodobé dopady to může mít na práci novinářů a novinářek?
Ptali jsme se na to v rámci našeho výzkumu a ukázalo se, že pociťované dopady nejsou jen na individuální úrovni, nejedná se jen o individuální problém samotných novinářů a novinářek. I když to by samo o sobě bylo dost závažné, přinášejí například zvýšený stres, hněv, smutek, pochybnosti o sobě, snížení sebevědomí a podobně. Ale má to dopad i na jejich práci, neboť většina novinářek uvedla, že tyto útoky vedou k mimořádné opatrnosti, k perfekcionismu, což na jedné straně může být dobré, protože vás to může chránit před možnými chybami, ale na druhé straně zdržuje vaši práci, když o sobě příliš pochybujete. Co se týká ještě širší úrovně, tak téměř polovina novinářek uvedla, že podobné útoky u nich vedly k omezení interakcí s publikem. Vede to tedy ke stahování se z veřejného prostoru, přičemž právě pro novináře a novinářky je interakce s publikem velmi důležitá.

Téměř třetina novinářek a pětina novinářů uvedla, že je tyto útoky vedou k tomu, že zvažují odchod z redakce, nebo dokonce z profese. Podobný podíl dotázaných uváděl, že se kvůli tomu vyhýbá určitým tématům. Na to jsme se ptali také, protože ne všechna témata jsou stejně citlivá z hlediska potenciálu spustit podobné nenávistné projevy. Ukazuje se, že častěji se to děje v tématech, která se týkají sociálních věcí, lidských práv a podobně. A tato témata zároveň pokrývají ženy. Takže častěji než o domácí politiku jde například o téma migrace, uprchlíků, genderové rovnosti a podobných sociálních a lidskoprávních témat.

Takže podobným nenávistným projevům čelí zejména ženy?
Je to fenomén, který se týká mužů i žen. U žen je frekvence podle našeho výzkumu o něco málo vyšší. Ale akcentovala bych, že obsah útoků se dost liší podle toho, zda jde o novináře, nebo novinářky, protože nejčastějším terčem jsou sice v obou případech novinářské schopnosti, ale zatímco novináři mají častější zkušenosti s útoky vůči profesní reputaci a domnělé politické orientaci, tak u novinářek se častěji útočí na jejich inteligenci, gender a vzhled.

Je to tedy genderově podmíněné?
Ano. Zároveň se domnívám, že tento typ útoků má větší potenciál se vás vnitřně hluboce dotknout, takže možná nejen frekvence, ale i samotný obsah a terč útoků je to, proč jsou pociťované dopady u žen horší než u mužů, jak to vyplývá z našeho výzkumu.

Do jaké míry s tím, že jde o genderově podmíněné útoky, souvisí i jeden typ komentářů, na který jsem narazil, totiž, že Apoleně Rychlíkové některé účty podsouvají, že práci, která odhaluje něco, co se týká europoslance Turka, dělá kvůli tomu, že je do něj údajně zamilovaná?
To je tak absurdní, že jsem to ani nebrala.

Ale to se normálně objevuje. 
Vím o tom, ale z mého pohledu je obtížné brát to jako vážně míněný výrok, protože je to logika na úrovni mateřské školy. Jde o další způsob, jak odvrátit pozornost od podstaty věci k osobě novinářky, delegitimizovat ji jako nešťastnou, nespokojenou ženu, jejíž motivace nejsou profesionální, ale čistě osobní. Zároveň to podporuje obraz Filipa Turka jako muže, kterému žádná žena neodolá. Ale kdybychom to brali vážně, tak Zdislava Pokorná z Deníku N, kterou jste zmínil, asi miluje exministra Pavla Blažka, a proto otevřela bitcoinovou kauzu. Lukáš Valášek s Adélou Jelínkovou ze serveru Seznamu Zprávy asi byli oba zamilovaní do náměstka na ministerstvu spravedlnosti Antonína Staňka a tak bychom mohli pokračovat. Nedává to smysl, protože novináři a novinářky jsou ke své práci motivováni primárně službou veřejnosti, chtějí informovat, kontrolovat mocné a žurnalistika jednoduše není jedno velké Beverly Hills 90210, jak si to asi část příznivců Filipa Turka představuje.

Setkala jste se jako socioložka médií s podobným digitálním prostředím, ve kterém by se tak často objevovaly nenávistné útoky na novináře a novinářky, i v zahraničí, například v sousedních zemích, jako je Slovensko?
Česká situace rozhodně není výjimečná. Naopak je to ještě pořád lepší než v mnoha jiných zemích, protože se bavíme převážně o verbálních online útocích a ne například o fyzických napadeních, o nespravedlivém uvěznění, případně dokonce o vraždách. A to bohužel v Evropě už není až taková rarita, jak bychom očekávali. Samotné Slovensko v tomto směru výrazně zhrublo, zvláště po posledních parlamentních volbách. Investigativní centrum Jána Kuciaka, které monitoruje útoky vůči novinářům a novinářkám, zaregistrovalo v loňském roce nárůst o více než polovinu, když se bavíme o frekvenci útoků ve srovnání s rokem 2023. Ale nemusíme ani chodit na východ, protože útoky, zastrašování a obtěžování novinářů, často vyprovokované přímo politiky, dlouhodobě řeší Spojené státy. Když se podíváme na nejzávažnější případy nenávisti vůči novinářům, tak vraždu novináře v posledních letech zažilo nejen Slovensko a Malta, ale například i Nizozemsko, kde byl v roce 2021 zavražděn investigativní novinář přímo na ulici při odchodu z televizního studia. Žurnalistika jako profese je zkrátka do určité míry riziková i v Evropě.

Vzpomeňme i na to, co se odehrálo v České republice před více než 20 lety, kdy byla objednána vražda Sabiny Slonkové, dnešní šéfredaktorky magazínu Neovlivní, takže i zde mohlo dojít k podobné tragédii. Začali jsme tím, že jsem zmínil komentáře, které lidé psali Apoleně Rychlíkové a ona je zveřejnila. Je to způsob, jak s tím částečně bojovat?
Myslím, že to je správná cesta, i když je na individuální úrovni asi snazší zkrátka zavřít oči, nechat to vyšumět a snažit se tomu věnovat co nejmenší pozornost. Ale myslím, že hrubosti a nenávisti se musíme postavit, protože nás to jinak jako společnost převálcuje. Zároveň to má určitý edukativní osvětový prvek, protože to pomáhá veřejnosti pochopit, pod jakým tlakem a v jak těžkých podmínkách dnes novináři a novinářky pracují. S výjimkou politiky nevím o žádné další profesi, kde by urážky a útoky patřily ke každodenní rutině a kde by s tím měli zkušenost de facto všichni. Může to pak sloužit i jako určitá prevence nebo odstrašující příklad, kdyby to například vedlo k trestnímu stíhání a k potrestání nejhorších činů, protože část lidí bohužel motivuje ke standardnímu chování zejména strach z trestu. Právě tyto případy, kdy se policii podaří potrestat pachatele nenávistných trestných činů na internetu, slouží také jako osvěta, aby si lidé uvědomili, že právo platí i na internetu. Není to nějaká neregulovaná oblast, kde si můžeme dovolit, co chceme.

Podpůrná síť 

Už jste v zmiňovala českou pobočku Mezinárodního tiskového institutu, která se za Apolenu postavila.

Stejnou věc udělal Klub reportérů a reportérek při Českém syndikátu novinářů. Podpůrná slova Apoleně psala jednotlivě řada novinářů a novinářek. Je to dostatečná podpora?
I když bychom mohli říkat, že jde „jen“ o symbolickou podporu, tak je to velmi důležité. Už jen kvůli tomu, aby byl vyslán jasný signál, že toto chování není norma a není to v pořádku. I v rámci našeho výzkumu jsme se ptali novinářů a novinářek, jakou formu podpory by v případě útoků uvítali, a suverénně nejvyšší podíl z nich, více než 90 %, uvedl právě morální podporu od nadřízených, kolegů a kolegyň, případně veřejné zastaní ze strany redakce. Novináři a novinářky zkrátka potřebují cítit, že v tom nejsou sami, že to, co se jim děje, není v pořádku a není to jejich chyba.

Jak důležité je, že se ke kauze jako takové vyjadřují i politici a političky? 
Bez ohledu na to, jaká je jejich skutečná motivace, tak výsledek, tedy samotné zastání, považuji z hlediska společenské atmosféry za velmi důležité. Přece jen politici jsou nejvyšší představitelé společnosti, jejich slova mají váhu a svým způsobem dávají společnosti příklad a signál. Pomáhají formovat, co je normální a legitimní a co ne. Proto je rozdíl, zda vysílají signál, že podobné útoky na novináře a novinářky jsou nepřijatelné, nebo, jak se to stávalo opakovaně v minulosti, tyto útoky naopak pomáhají roztleskávat.

Můžou politici a političky dělat něco pro to, aby ochrana novinářů a novinářek v Česku byla větší, aby k podobným incidentům nedocházelo? Byť je to asi v digitálním prostředí velmi složité.
Určitě se mohou chovat tak, aby zbytečně nepřispívali ke společenské polarizaci, protože to je pak živná půda pro podobné útoky. Když se budeme bavit o konkrétních opatřeních, určitě by se daly zvážit i nějaké právní možnosti. Už v současnosti je v zákoně vyšší trestní sazba u některých trestných činů, jsou-li spáchány například na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu povolání, případně na znalci nebo tlumočníkovi. Umím si představit, že by v této kategorii byli i novináři a novinářky při výkonu povolání. Jsou ale i další možnosti. Politici a političky se mohou účastnit veřejných kampaní a osvětových programů, které by na problém nenávisti v digitálním prostoru nejen vůči novinářům a novinářkám upozorňovaly. Pointa je, že to odhaluje lidskou rovinu, která pak může sloužit k přiblížení problému širší veřejnosti. Ale základ, který by politici a političky mohli a měli učinit, je určitě v tom, aby například své příznivce vysloveně nepopichovali vůči konkrétním novinářům a novinářkám jen za to, že dělají svou práci a, dejme tomu, je kritizují. To by mělo být naprosté minimum.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu, Deník.cz; uživatelské účty Nory Fridrichové, Petra Macinky, Jana Moláčka, Josefa Pazderky, Libora Stejskala a Apoleny Rychlíkové na síti Facebook; uživatelské účty @Andre04155844, @CarolynNovakova a @LadislavKoukal na síti X.