Z pracovního lágru do Pattonovy armády aneb příběh válečného veterána
Zdeněk Pávek je válečným veteránem. Narodil se české matce a americkému otci v roce 1923 ve Východních Čechách. Během války se z pracovního tábora dostal až do americké armády, s níž se vyloďoval v Normandii. Na dnešní den připadá Den válečných veteránů. V současné době jich žije v Česku stále kolem čtyř tisíc.
S americkým občanstvím žil Zdeněk s rodiči a třemi sourozenci v Ústí nad Orlicí v protektorátu v relativním klidu až do roku 1941. Pak Spojené státy vstoupily do války s Německem a z nich byli rázem nepřátelé Říše.
Cesta všech sourozenců vedla do integračního pracovního lágru. Pracovní náplní byla manuální práce, třeba na tratích nebo při odklízení trosek.
S veteránem druhé světové války Zdeňkem Pávkem natáčela redaktorka Víta Balcarová.
„Němci začali mít obavy, že se spojenci vylodí, tak nás nevagónovali a odvezli nás na práce do Normandie,“ popisuje Zdeněk.
V Normandii byl zajat americkým komandem, které ho původně považovalo za Němce. Díky znalosti angličtiny a francouzštiny se pak s Američany dostal do Irska. Tam ho čekal výcvik a pak už nastoupil do opravdové války proti Němcům.
„Narukoval jsem do americké 3. armády generála Pattona,“ říká Zdeněk. S ní se při americké invazi vylodil ve Francii na pláži Utah. V první linii prý nešel, byl až druhá záloha.
Později byl v Belgii a v roce 1946 byl po zranění deportován do Plzně. Tam hledal nejdříve své kořeny a své blízké, což se mu povedlo – našel matku i zbylé sourozence a oženil se.
Na vojnu k PTP
V roce 1952 ho povolali k pomocnému technickému praporu (PTP), což byly armádní jednotky pro „politicky nespolehlivé“ osoby. Tam sloužil 19. měsíců.
A profesní život člověka s průmyslovou školou a znalostí šesti jazyků nebyl lehký. „Byly prověrky, tak jsem na konec dělal v Jablonném nad orlicí jako obyčejný dělník,“ říká veterán.
Rehabilitace se Zdeněk Pávek dočkal až po roce 1989. „Oznámili mě, že jsem naprosto svobodný člověk,“ vzpomíná.
Sám sebe jako hrdinu nevidí. Je prý skromný a nějakou nadřazeností kvůli svým životním zkušenostem netrpí. „Prostě jsem rád, že žiju,“ uzavírá Zdeněk Pávek.
