Čtyři roky po olympiádě v Číně: Stadiony se rozpadají, architekta Ptačího hnízda stíhá policie
Za letní olympiádu před čtyřmi roky utratila Čína asi 40 miliard dolarů. Dělníci vystavěli nejen nové stadiony a olympijská centra, ale také hotely, domy, silnice a linky metra. Peking se během příprav proměnil k nepoznání. Ne vše se ale podařilo podle plánů – stadiony zůstaly nevyužité a slibovaná svoboda slova je v nedohlednu.
„Vzala jsem maminku, je v Pekingu na návštěvě poprvé. Chtěla se podívat na místa, která znamenala pro Čínu tak moc,“ říká mladá dívka, která bloudí po gigantickém ochozu olympijského stadionu Ptačí hnízdo.
Za ruku drží svou maminku, která jela do Pekingu 15 hodin z provincie Ťiang-su. Je tam poprvé a je nadšená, i přesto že omítka ze stropu vysněného stadionu se jí drolí nad hlavou.
Matka s dcerou sledují běžeckou dráhu, do které se pomalu zakusuje obrovský bagr. Dělníci po čtyřech letech musejí část rozpadajícího stadionu opravit. Druhou zachovalejší polovinu využívá firma Segway jako dráhu pro své dvoukoláky známé z většiny světových velkoměst.
„Půjčujeme tady vozítka Segway za 150 juanů na 20 minut, pojďte si to vyzkoušet, pojďte,“ láká mladík návštěvníky, aby si za v přepočtu 400 korun vyzkoušeli jízdu po torzu olympijské dráhy.
Reportáž o osudu stadionů čtyři roky po velkolepých olympijských hrách v Pekingu natočila asijská zpravodajka ČRo Kateřina Procházková
Dnes evidentně nemá mnoho zákazníků, a to i přestože Číňané se na sportoviště stále hrnou a za pohled do děsivě prázdného hnízda ochotně zaplatí na místní poměry vysoké vstupné.
Ptačí hnízdo je nejdražší sportovní hala v historii olympiády a chlouba Číny. Vláda za ni dala v přepočtu devět miliard českých korun. Stadion navrhl světoznámý čínský architekt Aj Wej-wej.
Čtyři roky po hrách si ale užívá svou „slávu“ už jen pod dohledem policie a šetří na pokuty, které musí za údajné podvody vládě zaplatit. Podle rodiny je to trest za to, že si Aj dovolil kritizovat čínský režim.
Obrovským prostorem kolem stadionů procházejí davy a mezi nimi mladá Wang, která kousek odsud pracuje v bývalém olympijském hotelu jako recepční. Stavby vídá denně z okna kanceláře a je k nim podstatně kritičtěji než turisté.
„My Číňané vždy rádi stavíme takové megalomanské stavby, utopí se v tom spousta peněz a pak chátrají a jsou na nic. A o korupci, která za tímto celým projektem stála, ani nemluvím,“ říká Wang.
A není sama, kdo bez obalu pranýřuje čínské poměry. Opatrně kritický je i člověk, který stál během olympiády v Pekingu hodně vysoko a výrazně se na ní podílel – šéf čínského olympijského výboru Ťiang Siao-ju:
„Současná situace v Pekingu nás samozřejmě netěší. Nedosáhli jsme naplánovaných cílů. Máme tu stále spoustu problémů, které ještě musíme vyřešit – od špatné kvality ovzduší až po problematickou dopravní situaci.“
A to Ťiang raději nemluví o tom, že jedním z klíčových slibů před čínskou olympiádou bylo uvolnění svobody slova, což dodnes neplatí.
Tohle Britové řešit nemusejí, z Pekingu se ale poučili. Letošní hry pojali jako v uvozovkách „malé a přátelské“. Nevybudovali žádné megalomanské stavby a všechno má po olympiádě sloužit k užitku lidem, ať už se to týká sportovišť, olympijské vesnice nebo polikliniky.
