Desetiletá Angelina našla ve víkendovém přímořském domě kamaráda své maminky nepoužívané staré piano. A tak mezi koupáním v Černém moři, sluněním a domácími pracemi nebo četbou pilně cvičí.

„Myslím si, že hudba je velmi krásná věc. Všechno je ostatní pomíjivé, muzika je věčná. Hrát na klavír se učím už čtvrtým rokem a není to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Je ale pravda, že někdy jsem z toho unavená, chce se mi spát a doslova padám únavou.“

Angelina se v době války hodně učí online nebo sama. To ale podle ní nestačí.

„Hrozně chci jít do školy a dokončit příští rok s mojí učitelkou Julijí Borysovnou. Máma mi říkala, že do školy se vrátím, až válka skončí, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že bych tam měla chodit i teď. Chci tu školu dokončit a pak už se budu věnovat dalšímu – třeba dirigování, studiu na konzervatoři, nebo prostě budu učitelkou hudby.“

Pro Angelinu je hudba adrenalinová záležitost. „Když hraju, cítím příval adrenalinu. Ale taky se bojím, že něco zkazím nebo že mě lidi nepochopí, proč jsem to zahrála tak a ne jinak. Ale v dubnu jsem vyhrála jednu soutěž se Chopinovým Nocturnem. Hrála jsem je jako dospělá, což asi udělalo na porotu velký dojem. Divili se, jak může desetileté dítě hrát tak složitou skladu tak profesionálně.“

Tohle piano je sice krásné, je to historický kousek, ale je celkem rozladěné. Ptám se Angeliny, jestli jí to nevadí. „Zprvu je to těžké, ale zvyknete si, protože vám nic jiného nezbude. Naladit je totiž stojí dost peněz a tady u moře takový nástroj dost trpí vlhkostí. Je tu ale riziko, vám hra na rozladěné pianino pokazí hudební sluch. Ale já jsem zas tolik tento týden nehrála a zítra už pojedeme domů,“ vysvětluje.

„A taky nechci překážet tím brnkáním majiteli domu Maxovi. Kdyby to byla naše chata, hrála bych dvě hodiny ráno, hodinu přes den a hodinku večer.“

Maminka této malé velké pianistky paní Valerie dodává, že děti to teď nemají vůbec jednoduché, ale zvládají to. „Dcerka se zatím učí jenom online, ale některé děti chodí norm0álně do školy. V době poplachu musí povinně do krytu. To ale není žádný pořádný kryt – je prostě jenom sklep, což je nebezpečné. My proto do školy zatím nechodíme.“

„Na online výuku už jsme si zvykli — nejdřív byl covid, teď dva a půl roku válka, takže se učíme online. Dětem to nepřipadá tak divné, protože jinou situaci vlastně neznají. Ale děti se stejně setkávají, podporují se a hodně spolu kamarádí. Ale stejně – školní doba míjí a dětství taky…“

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít