Inventura vládních slibů: Česko přispělo k obratu migrační politiky unie, říká bruselský zpravodaj Daněk

V inventuře vládních slibů, které byly směrované k záležitostem EU, ses zaměřil celkem na pět hlavních oblastí – které to jsou a proč právě ony?
Jestli byla vláda úspěšná ve své evropské politice, to je samozřejmě velmi subjektivní hodnocení. Proto jsem se zaměřil na co nejvíce konkrétní věci, kde se dají vysledovat výsledky. A vyšel jsem z toho samotného programového prohlášení, které vznikalo v době doznívající uprchlické krize. To hlavní, na co se vláda zaměřila, byla migrace. Pak tam byl také slib boje proti daňovým únikům. Vláda slibovala, že bude více vidět v Evropě, že posílí zastoupení Čechů v evropských institucích. Na závěr jsem se podíval na něco, co vláda v době svého vzniku předvídat nemohla – jak si poradila na evropské úrovni s pandemií.

Začněme zastoupením Česka na vlivných místech v unijních institucích. Vláda se zavázala k tomu, že počet českých zástupců zvýší. Česko získalo poprvé post místopředsedkyně Evropské komise, který zastává Věra Jourová z ANO jako komisařka pro transparentnost a právní stát. Dá se to označit za jednoznačný úspěch?
Myslím si, že jednoznačně ano, protože je to historicky poprvé, co se nějaký český zástupce, v tomto případě zástupkyně, dostala na tak vysoké exponované místo v Evropské komisi. Věra Jourová skutečně řídí široké portfolio. Navázala na své předchozí portfolio, kdy měla na starosti spravedlnost a rovněž právní stát, transparentnost apod., takže může navazovat a využít svých kontaktů z minulosti.

Na druhou stranu, premiér Andrej Babiš usiloval o něco jiného – o ekonomické portfolio třeba v oblasti zahraničního obchodu. Takže je otázka, jestli sám Andrej Babiš je nakonec spokojen se samotnou volbou, protože se nepodařilo to, o co dlouho usiloval tedy nějaké ekonomické portfolio. Ale je třeba dodat, že vláda chtěla obsazovat i níže postavená, ale přesto vlivná místa, především úřednická místa v politických kabinetech zahraničních eurokomisařů. To jsou v podstatě pravé ruce komisařů, jejich nejbližší spolupracovníci. Tam vyvinula poměrně velké úsilí, v zákulisí skutečně aktivně lobbovala. To je mimochodem dlouhodobá bolístka České republiky, že se to dříve nedařilo a vláda to chtěla skutečně napravit. Nicméně výsledek je takový, že Česká republika v podstatě zůstala na svém, vyměnila se jména, ale stále to tehdy byli dva lidé v zahraničních kabinetech. A navíc se vláda vlastně nemůže úplně chlubit, že je tam prosadila. Třeba zemědělský expert Lukáš Víšek je v kabinetu Franse Timmermanse, který jej sám oslovil a vybral. A to nejlepší, co pro něj vláda v tu chvíli mohla udělat – vím to z diplomatických zdrojů – bylo, že pro něj naopak nelobbovala, aby mu ještě neuškodila svou podporou. Vztahy Franse Timmermanse a premiéra Andreje Babiše jsou na bodu mrazu od té doby, co Andrej Babiš zablokoval Timmermansův pokus stát se předsedou Evropské komise.

Jak důležité jsou podobné pozice pro země typu té naší? K čemu všemu mohou dotyčnému členskému státu pomoci?
Mít lidi v institucích znamená mít vliv. Máte přístup k informacím z první ruky. To je extrémně klíčová věc. Často od diplomatů slyším, že nejúspěšnější taktikou, jak v rámci EU vyjednávat, je nečekat, až se objeví nějaký návrh a pouze na něj reagovat, což bývá typické pro českou zahraniční politiku. Je třeba být proaktivní a oslovovat klíčové úředníky, kteří třeba na nějaké legislativě pracují, ještě před tím, než s návrhem přijdou, přijít za nimi s nějakými konkrétními řešeními, která by mohla být výhodná pro všechny, a samozřejmě i pro Českou republiku. K tomu je potřeba mít tam ty klíčové lidi, na což Česko dlouhodobě naráží. Je vzhledem ke své velikosti dlouhodobě podreprezentované. V podstatě je na tom nejhůře ze všech zemí, když to přepočteme na obyvatele. My máme stále trochu představu, že jsme malá země, ale v evropském kontextu to neplatí. Česká republika patří mezi desítku největších zemí, ale nepromítá se to do toho obsazení. Nemáme například žádné místo generálního ředitele nebo jeho zástupce v žádné z evropských institucí. To je vlastně to nejklíčovější úřednické místo, které by se dalo možná přirovnat k nějakému nepolitickému náměstkovi na ministerstvu. Takže když tam ti lidé nejsou, znamená to pro Česko je to jednoznačně nevýhodu.

Ve srovnání s jinými zeměmi se tedy dá říct, že je Česko někde na chvostu?
Je to tak. Když se budeme srovnávat se srovnatelnými, třeba s jinými státy východního křídla unie, nevychází z toho Česko vůbec dobře. Třeba Slovensko má zástupkyni na Generálním ředitelství pro sousedskou politiku, pokud si dobře pamatuju. Teď slavilo úspěch, když se Slovensku podařilo v Radě EU obsadit místo generálního ředitele pro dopravu, energetiku a životní prostředí. Stal se jím bývalý velvyslanec Slovenska při EU Peter Javorčík. Například Bulharsko má sedm milionů obyvatel a na bulharské zástupce narážím na těch vlivných místech velmi často. Totéž platí pro pobaltské státy. Třeba na generálním sekretariátu – to vůbec nejvyšší úřednické místo v celé Evropské komisi drží Lotyšsko – Ilze Juhansonová, to je v podstatě pravá ruka Ursuly von der Leyenové. Doopravdy je vidět, že být ze střední a východní Evropy není žádný handicap. Ale ty státy skutečně musí umět lobbovat v zákulisí a prosadit své kandidáty, což se Česku dlouhodobě nedaří.

Druhé téma, kterým ses zabýval, je migrace. Ta se stala jedním z trochu překvapivých předvolebních témat letošních parlamentních voleb tady v České republice. Premiér a předseda ANO Andrej Babiš se při nástupu do čela vlády vymezoval vůči evropské migrační politice. Co přesně ve vztahu k tomuto tématu sliboval a co se mu podařilo nakonec splnit?
Ono to opravdu překvapivé je a potvrdila to i tento týden schůzka ministrů vnitra kvůli migrační situaci v souvislosti s Afghánistánem.

Jakékoli kvóty, povinné relokace, to je něco, co umřelo v roce 2018, a nic se na tom dodnes nezměnilo. Premiér Andrej Babiš často říká, že zrušil kvóty, řekl to několikrát veřejně.

Což není úplně pravda, nebo je to přinejmenším zavádějící, protože jediné schválené kvóty byly dočasné, ty vypršely samy o sobě bez jakéhokoli přičinění nějakého politika v roce 2017. Ale je pravda, že Andrej Babiš navázal na předchozí Sobotkovu vládu a i nadále blokoval jakékoliv pokusy o další povinné relokace, o reformu založenou na relokacích. Což se podařilo. Potvrdil to v roce 2018 v červnu summit, na němž se lídři unijních zemí v Bruselu shodli, že žádná budoucí reforma nebude založena na povinných relokacích, že přerozdělování žadatelů o azyl bude navždy už jen dobrovolné.

Takže lze říct, že české vládě se opravdu podařilo v roce 2018 přispět k obratu postoje EU k migraci?
Dá se to tak, myslím, říct. Samozřejmě se o to zdaleka nezasadilo jen Česko, byl to širší proud více států. Velmi v tom pomohl i předseda Evropské rady Donald Tusk.

Ale skutečně se podařilo úplně obrátit postoj evropských zemí k migrační politice. Bylo to vidět třeba loni, když se turecký prezident Erdogan pokoušel dostat do Řecka v masovém měřítku uprchlíky a nepodařilo se mu to, protože už funguje například reformovaná Evropská pobřežní a pohraniční stráž, která pomáhala řecké pohraniční stráži. Situace je dnes v Evropě tedy úplně jiná než v roce 2015. Na druhou stranu je třeba dodat, že ne vždy byla pozice České republiky úplně srozumitelná. Česko vždy říkalo, že je potřeba chránit vnější hranice, ale Andrej Babiš se postavil proti reformě Evropské pobřežní a pohraniční stráže, proti jejímu rozšiřování. Nakonec svůj názor změnil. Nicméně určitá zdvižená obočí to tady v Bruselu vyvolalo.

Takže se české vládě v EU během uplynulých let nepodařilo prosadit nějaké konkrétní kroky, které by posunuly migrační a azylovou politiku k větší efektivitě?
Myslím si, že v dílčích věcech se celou řadu věcí prosadit podařilo. Česká republika komentuje všechny návrhy, má k nim připomínky. Je samozřejmě aktivně zapojena do vyjednávání. Nepodařilo se ale přijít s nějakou alternativou k reformě azylové politiky, kterou Česko dlouhodobě blokuje, protože říká, že nemohou být povinné relokace. Premiér Andrej Babiš často opakoval, že alternativu vidí v tzv. hotspotech, tedy v migračních centrech, která by byla umístěna mimo území EU. Nicméně v praxi se ukázalo, že tento nápad prostě nefunguje. V okolí EU není žádný stát, který by byl ochoten takové migrační centrum na svém území mít a obhospodařovat. Takže tento nápad skutečně není z kategorie v praxi proveditelných a žádnou jinou alternativu Česká republika nikdy nepředstavila. A situace je v současnosti taková, že reforma azylové politiky i nadále zůstává zablokována.

Další téma, které si tato vláda vytkla za pro sebe důležité ve směru k EU, byl boj s daňovými úniky. Andrej Babiš ještě jako ministr financí v minulé vládě přišel s iniciativou o prosazení mechanismu přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge.

Co přesně to znamená? A o jak důležité opatření v rámci unijní politiky jde?
Já se asi nebudu pouštět úplně do účetních detailů, protože je to velmi technický návrh. Ale podstatné je vědět, že to byl to nástroj, který si Andrej Babiš ještě coby ministr financí stanovil jako hlavní nástroj boje proti daňovým únikům. Reverse charge, to je jiný způsob účtování. Je to, jak říká ten název, přenesení daňové povinnosti, která zamezuje tzv. karuselovým podvodům. Avšak k tomu, aby nějaký stát mohl změnit právě ten způsob účtování, by potřeboval výjimku z pravidel EU. Právě proto bylo potřeba přesvědčit všechny státy sedmadvacítky, aby s něčím takovým souhlasily.

Nutno dodat, že to byl skutečně asi největší úspěch České republiky za celou historii jejího členství v tom smyslu, že se vůbec poprvé podařilo přesvědčit všech 27 dalších – v té době ještě 28 států EU – aby souhlasily s legislativní iniciativou České republiky, i když si za to Česko tehdy vysloužilo i kritiku za tvrdé vyjednávací praktiky. Ta kritika přišla třeba ze strany bývalého státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který řekl, že to zničilo vztahy s některými zeměmi, protože Česko třeba blokovalo cizí legislativní návrhy kvůli tomu, aby prosadila právě ten svůj, což je skutečně těžký kalibr v tom vyjednávání. Nicméně se jí to podařilo. Paradoxem té situace ovšem je, že Česká republika reverse charge v praxi nikdy nespustila. Nástupkyně Andreje Babiše na ministerstvu financí za hnutí ANO Alena Schillerová to odůvodňovala tím, že je ta výjimka příliš krátká.

Říkala, že chce nejdříve vyjednat prodloužení té výjimky. Evropská komise odvětila, chcete-li prodloužit výjimku, tak to nejdříve zaveďte, ať víme, jak to funguje. Čili to byl takový spor o to, co bylo dříve, jestli vejce, nebo slepice. Každopádně faktem je, že reverse charge zůstal na papíře a nejspíše to tak i zůstane. Což je možná i škoda, protože některé státy jako Rumunsko čekaly na to, až Česko ten mechanismus zavede, aby si potvrdily v praxi, že to skutečně funguje, že by to mohlo pomoci i Rumunsku. Nestane se to. A je to škoda i v tom smyslu, že do budoucna to může, jak jsem od některých diplomatů mimo záznam slyšel, poškodit vyjednávací pozici České republiky, pokud něco takto tvrdě prosadila a potom nakonec vůbec neuplatnila.

Neočekávaným momentem se stala úplně pro všechny pandemie covidu. Je to téma, které bylo samozřejmě mimo jakékoli programové prohlášení vlády. Nikdo s ním nemohl počítat. V tom posledním roce a půl ale představuje dominantní téma, jež formuje evropskou politiku v řadě otázek. Jak vláda jednala v tomto ohledu? Co třeba v úvodu pandemie slibovala, jak se ty sliby podařilo splnit?
Vláda od počátku vystupovala velmi kriticky k tomu, jak EU postupovala v pandemii, ať už to bylo otevírání nebo uzavírání hranic, nákupy roušek a ochranných materiálů. Česko také na jaře 2020 odmítlo žádost Itálie o pomoc s akutním nedostatkem zdravotníků. Takže Česká republika byla spíše uzavřená ve svém postoji, nezapojovala se nějak zvlášť do evropských aktivit. Ta kritika se týkala i později nákupu vakcín.

Andrej Babiš otevřeně kritizoval Evropskou komisi za pomalý start očkování.

Situace se potom otočila, když se Unii na jaře už dařilo vakcíny v masovém množství skutečně nakupovat. Ale jak se ukázalo, tak Česká republika navzdory tomu dál zaostávala za zbytkem Evropy. Bylo to tím, že vláda nevyužila možnost nakoupit všechny dostupné dávky, které prostřednictvím EU mohla. Ona předpokládala, že se vakcíny budou rozdělovat rovným dílem tak, jak Evropská komise původně slibovala, bez ohledu na objednávku, bez ohledu na to, kolik za to daný stát zaplatil. Ale v praxi se ukázalo, že to tak není, a státy, které nakoupily a zaplatily více, dostávaly dávky rychleji. Andrej Babiš se to pokusil napravit. Ve spojenectví s Rakouskem vyvolal mimořádné jednání, kde se rozdělovaly dodatečné dávky státům, které právě nejvíce zaostávají. Ostatní země skutečně uznaly, že to je chyba, že by se to mělo napravit. Ovšem Česká republika z toho vyjednávání vůbec nevyšla dobře. Odmítla 140 tisíc dodatečných vakcín, které ostatní země nabízely, ve snaze vyjednat si ještě více. Ale to se nepovedlo. Aby neodešla s nulou, tak se nakonec odmítla do té pomoci dalším zemím zapojit, čímž si pro sebe zajistila alespoň 70 tisíc dávek. Ty zbylé pak do Česka poslalo Rakousko a Maďarsko. Vyjednavačsky to byl, myslím, pro Českou republiku velký neúspěch.

Zároveň premiér Babiš zdůrazňuje, že se mu podařilo vyjednat pro Česko výhodnější přepočet pro objem pomoci z mimořádného fondu EU na oživení ekonomiky, který by měl být využit na postpandemickou dobu. Může to Česku přinést dodatečné prostředky na restart po pandemii?
Určitě to peníze navíc přinese, protože ten přepočet je výhodnější právě pro země jako Česká republika. Naopak je o něco více nevýhodný pro země jako Itálie nebo Španělsko. Premiér Andrej Babiš tehdy argumentoval tím, že tyto země měly hospodářské potíže i před pandemií, takže není důvod jim pomáhat s odvoláním na pandemii. Nicméně více než 180 miliard korun v nevratných grantech na oživení ekonomiky, které Česká republika dostane, jsou s určitým „ale“, jež spočívá ve střetu zájmů. Evropská komise si totiž stanovila podmínku, že do necelého roku musí Česká republika odstranit stávající nedostatky v prevenci a řešení střetu zájmu. Jinak může o celou tuto částku přijít.

Tím vším, co jsi říkal, se prolíná jedno dominantní téma: jak je Česko schopno vyjednat si věci v rámci EU, vyjednat si i výhodnou pozici? Premiér Andrej Babiš sliboval, že Česko zviditelní, že bude promlouvat do nejvyšší evropské politiky. Povedlo se mu to?
Ano, ta kapitola v programovém prohlášení vlády se přímo jmenovala: „Budeme v Evropě více vidět!“. Rozhodně nelze Andreji Babišovi upřít aktivitu. On se do toho pustil s vervou. Měl ambici dělat skutečně nejvyšší evropskou politiku. Chtěl k tomu využít své jazykové schopnosti, protože – jak je o něm známo – domluví se anglicky, francouzsky, německy. V samotném programovém prohlášení vláda slibovala, že se bude orientovat hlavně na Paříž a Berlín, tedy skutečně na ta hlavní centra.

Nicméně – byť se premiér Andrej Babiš skutečně sešel třeba s Emmanuelem Macronem

...nebo s Angelou Merkelovou

Nemohu říct, že by se to nějak potom promítlo do těch praktických spojenectví. Že by se dělo něco více, než se dělo dříve. V té praktické rovině se Česko dále orientovalo hlavně v poslední době na spojenectví v rámci visegrádské čtyřky, zvláště pak na Maďarsko.

No a jinak lze, myslím, říct, že na té diplomatické úrovni je Česko velmi aktivní zemí, má přehled o tom, co se děje, snaží se velmi aktivně zapojovat do vyjednávání. Trochu jiné je to na politické úrovni. A úplně jiné je, když se podíváme na to, v jaké souvislosti se o České republice tady v Bruselu mluví, jakou image naše země má. Zdaleka nejčastěji se třeba v Evropském parlamentu anebo ve vlivných evropských médiích Česko dostává do kontextu spíše v souvislosti s negativními věcmi, jako je kauza Čapí hnízdo nebo kauza střetu zájmů Andreje Babiše, kterou europoslanci hned dvakrát odsoudili v rezoluci. Probírali to na plénu. Andrej Babiš také odmítl, třeba na rozdíl od jiných premiérů dalších zemí, možnost vystoupit před volbami v Evropském parlamentu s projevem o své vizi budoucnosti Evropy. On to odůvodnil tím, že si europoslanci podle něj dělají kampaň. Ale fakt je ten, že nemohl předstoupit na plénum, které je skutečně velmi sledované, kde mohl prosazovat ten svůj vliv, jak chtěl. O střetu zájmů se píše samozřejmě i v těch nejvlivnějších evropských médiích, jako je The Financial Times nebo Politico, to naposledy tento týden. A v poměrně nelichotivém kontextu se Česko v poslední době do těchto médií dostalo několikrát, zvlášť třeba na podzim v souvislosti s pandemií, a to spíše jako odstrašující příklad nezvládnutého boje s koronavirem.

Ještě zmíním jeden referenční bod, který by se asi hodil pro utvoření celkového obrázku o tom, jak vláda postupovala, nepostupovala, plnila, neplnila sliby. Nabízí se porovnání s předchozími vládami. Jak na tom je tento kabinet stran slibů vůči EU v porovnání se svými předchůdci? Změnilo se nějak zásadně, jakým stylem a způsobem plní to, co vláda slíbila?
Myslím si, že by bylo férové říci, že způsob, jakým se vláda Andreje Babiše postavila k některým otázkám – jako je migrace, vyjednávání o rozpočtu, personálie – to je něco, kde se asi nijak zvlášť nelišila od předchozích vlád. České zájmy se v tomto asi nijak zvlášť nelišily a neliší. Co je jinak? Možná bych řekl, že skutečně byla hlavně zpočátku vidět ambice promluvit do té nejvyšší evropské politiky. Ale když se podíváme na výsledky, tak ty poněkud zaostávají za ambicemi. Samozřejmě každý to může hodnotit subjektivně jinak, jestli byla vláda úspěšná, nebo ne. Ale když se podíváme na její konkrétní výsledky, tak celá řada věcí – ať už to bylo v oblasti vyjednávání o vakcínách, reverse charge – tak jsou tam vždy minimálně určitá „ale“.