Evropskou unii kromě vnitřních záležitostí zaměstnává hlavně dění na Ukrajině, která po začátku ruské invaze společně s Moldavskem zažádala o kandidátský status. Ten před ní obdržela i většina zemí západního Balkánu, kromě Chorvatska se o ně nicméně Unie zatím nerozšířila a nezdá se, že by k jejich integraci mohlo brzy dojít. „Je tam patrná velká únava z dlouhého a zpomalujícího se procesu,“ nastiňuje pro iROZHLAS.cz balkanolog František Šístek.

Rozhovor Bělehrad/Sarajevo/Tirana/Podgorica/Brusel 12:58 3. září 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Většina ze zemí západního Balkánu, tedy Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Severní Makedonie a Srbsko, má status kandidátské země, v prosinci 2022 o něj zažádalo i Kosovo, které ale několik unijních členů neuznává. Která z nich je nyní budoucnosti v Unii nejblíže, respektive stále platí, že jí je Černá Hora, popřípadě Albánie?
Ano, Černá Hora je už řadu let nejpokročilejším kandidátem, Albánie rovněž učinila větší pokroky. Z druhé strany jsou pak problematické Bosna a Hercegovina, která už nicméně kandidátský status získala, problém s ním ale má zmíněné Kosovo.

U těch bych se ještě ráda zastavila, nicméně co hlavně činí z daných prvních dvou států v otázce vstupu do Unie „premianty“?
Srovnáme-li to s ostatními, nemají teritoriální konflikty, nejsou nijak vnitřně rozpolcené, jako je případ Bosny, nebo někým neuznané jako Kosovo. Mají lepší výchozí pozici. V obou byly také stabilně u moci vlády s prozápadní orientací, a nebylo tak sporné, že do Evropské unie vstoupit chtějí. Naopak například v Srbsku je poměrně velké procento lidí, kteří si to nepřejí.

V souvislosti s Černou Horou se zmiňuje cíl se k současné sedmadvacítce připojit do roku 2030. Považujete to za reálné?
Zmíněný rok je reálnější, ale pozor – oficiální vládní rétorika hovoří o roku 2028. Cíl, že se země po bok unijních členů brzy přidá, se tam opakuje už celou řadu let. Někteří západní pozorovatelé nicméně podotýkají, že pokud by se tak stalo do let 2029 či 2030, šlo by o úspěch.

Podíváme-li se na jednotlivé kapitoly, problém je, že jich v případě Černé Hory stále zůstává celá řada neuzavřených a nevypadá to, že by měla nastat nějaká legislativní smršť, koncentrace výhradně na danou otázku a zároveň i trochu na vylepšení vztahů se sousedy, především Chorvaty, kteří si mohou klást podmínky.

Podle mě je vládou propagovaný rok 2028 nereálný. Kdyby se to ale stihlo do dvou let poté, byl by to nakonec slušný úspěch. Musíme ale brát v potaz i druhou stranu, tedy zdali unijní státy budou souhlasit.

Jde o to, aby Černá Hora ukázala, že jednoznačně směřuje prozápadně a nestane se z ní trojský kůň nějaké jiné mocnosti. Takových aspektů, které by mohly posloužit třeba ruským zájmům, se totiž dost obávají například baltské státy, byť se zde pochopitelně zmiňuje spíše Srbsko.

Kdybychom měli unijní členy rozdělit na takové základní podporovatele, nebo naopak odpůrce příslušné integrace, kdo by kam patřil?
Zde si musíme klást i jistou podotázku, tedy proč proces někdo tolik podporuje a jiní nikoli. Velkým zastáncem vstupu víceméně všech zemí, i těch ve východní Evropě, je například Maďarsko. Srbsko by v Unii jednoznačně platilo za jeho spojence, a současná Budapešť má tudíž k jeho podpoře velkou motivaci.

Integraci podporují i další země jako Rakousko nebo Česko, které dlouhodobě vystupuje pro přijetí všech dotyčných států. Obě země ale samozřejmě kladou větší důraz na různé faktory týkající se demokracie a tak dále. Někde se pak přístup mění s jednotlivými vládami, jako například ve Francii. Tam je to složitější.

‚Mediální masáž‘

Vrátíme-li se k Srbsku, tím už téměř rok zmítají protesty proti vedení země v čele s prezidentem Aleksandarem Vučićem. Ten budí dojem, jako by nechtěl přestat sedět na dvou, ne-li třech židlích najednou. Země sice získala status kandidáta, na druhou stranu se ale hlava státu orientuje i na blízké vztahy s Ruskem nebo Čínou. Jak to – a hlavně nynější politická nestabilita, kdy vláda protesty tvrdě potlačuje – na možnou budoucnost Srbska v Evropské unii dopadá?
Vzhledem k tomu, že je tamní politická scéna do velké míry ochromená, parlament v období protestů nebyl vždy úplně akční a vůbec se řeší hlavně stále rostoucí vnitropolitické problémy, nezbývá moc času na pokrok v uzavírání dalších potřebných kapitol potřebných pro přijetí. Proces se tak zpomaluje, byť unijní návštěvy v Srbsku vždy ujišťují, že o zemi zájem stále je.

Desetitisíce Srbů v Bělehradu požadovaly předčasné volby. Podle Vučiče za protesty stojí cizí mocnosti

Číst článek

Jak jste uvedla, Vučić sedí na více židlích, a kromě evropské orientace a té na Rusko a Čínu se z hlediska byznysu soustředí i na dobré vztahy s Tureckem, Izraelem či státy Perského zálivu.

Problém v Srbsku je pak rovněž ten, že v něm funguje dlouhodobá ideologická mediální masáž a místní konzument médií, respektive ten, kdo sleduje státní televizi, se dozvídá o bratrském Rusku, případně Číně, a o Evropské unii vidí spíše negativní věci, přičemž ohledně její pomoci vůči Srbsku, i té ze strany Česka, platí, že rozhodně není malá.

O tom se ale v zemi moc neví a běžný občan má tak dojem, že skuteční přátelé jsou Rusové a Číňané a Evropa je taková proradná. Počet podporovatelů Unie tam poklesl pod kritickou hranici a podíváte-li se na demonstrace konající se na protest proti Vučićově autoritativní vládě, prakticky nikdo tam unijní vlajkou nemává. Není to spojeno s oním prozápadním zápalem, jako tomu bývalo například v době Slobodana Miloševiće.

Mluvíme-li o vlivu ze strany Moskvy a Pekingu, nakolik si mohou být unijní zástupci vědomi, že menší důraz na integraci dotyčných zemí může v regionu nahrávat vlivu dvou zmíněných velmocí, zejména v případě Srbska?
Navenek se představitelé jednotlivých unijních zemí či institucí vždy snaží, aby nezradili proevropské síly, aby jim dávali naději. Jenže to už celé trvá moc dlouho, a tudíž fráze jako „cesta do Evropy je otevřená“ jsou již poněkud málo.

V mnoha zemích také dobře vědí, že srbský režim je obojaký, a vyhovuje jim s ním spíše udržovat ekonomické vztahy, nicméně vtáhnout jej do Unie se současnou vládnoucí strukturou by byl risk. Země by mohla zablokovat spoustu věcí, podobně jako dnes již delší dobu činí Maďarsko a od nedávna Slovensko.

V Bosně a Hercegovině integraci zase blokují hlavně bosenskosrbští politici, připomeňme vyhrocenou rétoriku jejich předáka a prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika. Pokud jde o unijní integraci, nepřivádí to všechno zemi vzhledem k rozložení politické moci v podstatě až do patové situace?
Ano, kandidátský status také získala poměrně pozdě (v prosinci 2022 – pozn. red.). Okolo Milorada Dodika se navíc soustředí srbští nacionalisté a zároveň roli hraje i skutečnost, že po Daytonské mírové dohodě z roku 1995 je celý systém byrokraticky nesmírně komplikovaný a dosáhnout jakéhokoli pokroku a konsenzu, nejen pokud jde o otázku vstupu do Unie, ale i dalších, je velice složité.

O jaká jiná témata se ještě jedná?
Je zde i klasický problém celkového směřování zahraniční politiky, kdy je zde srbská entita, jež například dlouhodobě blokuje uznání Kosova, s čímž by jinak bosenští muslimové a Chorvaté neměli problém. Rozpolcenost tedy tkví v daných tématech i celkové otázce identity země a tak dále.

Politický automatismus

Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ke konci loňského roku uvedla, že rozšíření Unie o západní Balkán je prioritou. S počátkem ruské agrese o vstup požádaly i Moldavsko a Ukrajina a v souvislosti s rozšířením stávající sedmadvacítky se tak nezřídka mluví hlavně o nich. Necítí se tím pádem západní Balkán trochu „upozaděný“, nebo nesnaží se naopak některé z dotyčných zemí své snahy nějakým způsobem zrychlit, zefektivnit?
Je zde patrná už velká únava z onoho příliš dlouhého a zpomalujícího se procesu. Posledními přijatými byly v roce 2007 Bulharsko a Rumunsko a o šest let později Chorvatsko. Od té doby Unie žádného nového člena nepřijala a ani to není v dohledu.

Přijde do EU další Maďarsko? ‚Nemyslím si to. Rozšíření je v našem zájmu,‘ říká prezidentův poradce

Číst článek

Část politických sil na Balkáně už tak otázku Evropské unie bere jako ne tolik aktuální, nebo s ní někdy utilitárně kalkuluje, když je zrovna potřeba ji nadnést. Členství se ale zdá pořád v nedohlednu, a to i v souvislosti s tím, že sama sedmadvacítka se celkem často nachází v různých krizích a není tak úplně připravená se o větší počet států rozšířit.

Jak tedy danou integraci reálně vnímá Brusel, respektive jeho hlavní představitelé?
Do hlavy jim nevidím, ale řekl bych, že rétorika je poměrně neměnná. Je pozitivní ve smyslu, že se vždy děje určitý pokrok, upozorní se na jisté slabiny. Velký posun zde ale v ničem moc nenacházím. Je také otázkou, zdali už u unijních politiků nejde o takový automatismus, protože vědí, že během jejich mandátu k rozšíření stejně téměř určitě nedojde. To je ale jen můj subjektivní dojem.

Když jsem se například bavil s některými západními diplomaty na Balkáně, velmi často říkali, že místní proevropské síly nemohou zradit a nemohou jim natvrdo říct, že se daná země během příštích dvou tří volebních období do Unie určitě nedostane. Považují za svou povinnost jim přinést nějakou pozitivní zprávu.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít