‚Kdybychom odsud odjeli, kdo by se o ně staral.‘ Ukrajinci ze vsi Korovii Yar žijí na dohled od fronty
Ukrajinský pekař a pastor Oleg Tkačenko pokračuje s českou pomocí v rozvozu chleba po vesnicích podél válečné linie v Doněcké oblasti Ukrajiny. Jezdit musí i jen několik kilometrů od bojové frotny, kde lidé zůstávají i čtvrtým rokem války.
Koordinovat rozvoz chleba je trošku obtížné, protože jsou tady velké problémy se spojením. Je to spíše náhoda, štěstí, když nějaké někde funguje. Proto sem mohou jezdit pouze lidé, kteří to tady přinejmenším trošku znají.
Nejoblíbenější práce je dívat se, jak někdo pracuje, směje se pekař Oleg. Chleba vozí i do míst na dohled o fronty
Ještě máme před sebou dvě zastávky, kde vyložíme chleba a potom Korovii Yar přímo na válečné linii. Olegovi se tam nějakým zázrakem podařilo dovolat. Při další zastávce s chlebem ve vesnici Rupci vykládáme přes 260 bochníků, ale okamžitě se toho ujímají místní ženy – evidentně ve velmi dobré náladě, nehledě na to, že je velmi časné ráno.
Chléb odnášejí do budovy nějakého místního kulturního centra, které, jak je vidět, taky dost poznamenaly šrapnely a jednu část silně poškodily, ale už je opravená. Je tady krásně upravený záhon s květinami, ukrajinská vlajka, obecní úřad.
„Nejoblíbenější práce je dívat se, jak někdo pracuje,“ komentuje Oleg. A jenom zdálky zaznívá občasná střelba. Místní starší pán si stěžuje na počasí. Říká, že chvilku je slunce, chvilku mraky, nějaké divné. Ale paní, která shrabuje pokosenou trávu, říká: „Počasí, to tady není to nejhorší.“
Zeptal jsem se děvčat, jaká je teď tady ve vesnici situace, protože fronta je nedaleko. Ty si zachovaly dobrou náladu, úsměv a říkají: „Jak kdy.“
Tunel ze sítí
My tak přejíždíme do vsi Korovii Yar. Už jsme si nasadili neprůstřelné vesty, přilby a taktické brýle chránící oči. Jedeme po cestě, která není úplně špatná. Některé kousky jsou čerstvě zaasfaltované.
I to jsou paradoxy situace v blízkosti válečné linie. Vidím, že tu vojáci staví tunely ze sítí. To je takové sloupořadí, mezi nimi jsou natažené dráty a na to se položí sítě, které budou projíždějící auta chránit před drony.
Po chvíli jsme právě vjeli už do hotového tunelu ze sítí. Je to trochu, jako když projíždíte skleníkem. Sítě jsou bílé, průhledné. A už jsme ve vesnici Korovii Yar, vše kolem je rozmlácené, což je vidět i přes sítě. Všechny hlavní tahy v této oblasti by mohly být takto upravené, aby byly bezpečnější.
‚Prostě válka‘
Před vesnicí už nás čeká člověk, který bude přebírat chleba. Přijel sem svým starým žigulíkem. S panem Romanem objíždíme vesnici a rozvážíme bochníky chleba místním lidem. Jsme jenom pár kilometrů na dohled od fronty, ale teď je klidnější období.
4:29
‚Přiletěl dron, ale když viděl na autě rušičku, otočil se.‘ Jak se na Ukrajině u fronty přepravují civilisté?
Číst článek
Stará paní Lydie popisuje, jak cosi, co neumí pojmenovat, přiletělo, vyrazilo jí to okna a zapálilo garáž. Přesto se odsud odstěhovat nechce. Je to její dům, který s manželem budovali a zvelebovali. A to, co se kolem děje, to je prostě válka, kterou stoicky přijímá a děkuje, že na ně nezapomínáme.
V dalším domě jsme předali chleba a paní nám výměnou nabídla vajíčka, které jsme nemohli odmítnout, ačkoliv jsme se hodně snažili. Má nádherný domek obrostlý vinnou révou se spoustou květin. Paní, která se představila jako Anatolievna, přináší kávu, klade na stůl rybízový koláč a začíná vyprávět o svém život.
V roce 1983 se sem přestěhovala ze střední Asie, z Ašhabádu, prožila tady prakticky celý život a cítí se tady jako doma. I proto odsud nikam nechce.
Většinu potravin si dokáže vypěstovat sama, v této úrodné zemi to není žádný problém. Potom si je vyměňují se sousedy a přebytky dávají vojákům. „Kdybychom odsud odjeli, kdo by se o ně staral,“ říká a přináší další vlastní domácí rybízový koláč.
