Lukáš Krpálek, česká naděje pro OH, umí jako správný judista i hladovět
Dobrý judista musí umět hladovět. Jinak by zplakal nad výdělkem. Jednou z českých nadějí hladových po medaili na olympiádě v Londýně je judista Lukáš Krpálek. Než se pustí do svých soupeřů na olympické tatami, musí vydržet víc než nějakou ránu o zem.
Na hotelu Malachit v Čeljabinsku ukazují hodiny devátou hodinu ranní a my se s Lukášem Krpálkem setkáváme v místnosti určené pro vážení závodníků. Někteří s borců mají za sebou den i více hladovění a ráno několik kilometrů běhu v neoprenovém oděvu. To aby na poslední chvíli shodili přebytečná kila do požadované váhy. Lukáše tentokrát nic takového nepotkalo.
„Teď jsem se převážil v oblečení a mám rovných sto, je to úplně v pohodě. Spíš mám tak kilo pod váhu.“
Rozhodčí právě Lukášovi oznámili, že jeho váha se do předepsaných 100 kilogramů vešla, a může se vyrazit na snídani.
Reportér Petr Kadeřábek sledoval přípravu judisty Lukáše Krpálka před závody na ME v Čeljabinsku
„Já se vždycky zvážím a pak nemám hlad. Před zvážením bych sežral prase a teď nic. Hladový vlk nejvíc kouše… A já vás teď s dovolením opustím.“
Nechávám tedy po Lukášově vzoru snídani snídaní. Jde se balit, rychlý přesun do haly a připravit Lukášovo tělo na první zápas.
„Když přijedu na halu, mám chvilku, kdy si lehnu a pozoruju soupeře, co dělají, trochu se i protahuju. Pak už přecházím do fáze, kdy se rozcvičuju se soupeřem, pak se rveme. Zhruba půl hodiny před zápasem už se soustředím jen na něj, snažím se nabudit nějakou energii, abych tam přišel připravený.“
Lukáš už je po rozcvičce a chvíli relaxace plně soustředěn na zápas. Ještě před tím se ale vydává k rozhodčím, kteří mu bedlivě přeměřují kimono.
„Dřív se to moc nekontrolovalo a bylo to docela těžké, když se člověk pral s někým, kdo měl malinké kimono a nedal se chytit, to bylo o nehty a o ruce. Teď už je to dost kontrolované. Takže se chodí na měření a pak čekám, až se doperou ostatní, než můžu jít na svůj zápas.“
Lukáš svůj první zápas proti Němci Freyovi zvládl a já ho nechávám soustředit se na další souboj. Ten přichází na řadu po třiceti minutách tentokrát s domácím Machmadovem.
Krpálek prohrál už po 14 vteřinách a zatímco hala bouří, já se za ním vydávám do rozcvičovány. Čekal bych pozápasové protažení, ale zklamaný Lukáš jen sedí a nevěří, co se stalo.
„Nechce se mi, jsem znechucený. Je škoda, že jsem takhle zaváhal a upadl…“
Pomohu Lukášovi zabalit věci a vyrážíme na hotel. Po cestě stále jí, nemluví, až s příchodem na pokoj se rozhovoří o tom, že se mu podobná věc jako dnes stala během kariéry už jednou.
„Na mistrovství Evropy jsem s jedním Ázerbajdžáncem upadl za sedmnáct vteřin, takhle přes tenhle chvat. Když upadnu, tak vždycky na tenhle chvat, protože oni jak jsou malí, shrbí se a je to,“ popisuje Lukáš Krpálek.
„Na olympiádě by asi bylo lepší, kdyby to bylo jinak, že?“ ptám se.
„To musí vypadat jinak! Ne tak jako teď,“ vrtí hlavou český judista.
Zbývá dobalit pár posledních věcí, vyrazit směrem na letiště – a pak domů.
